Administrace komentářů

Vezmu to trochu zjednosdusene, aby to bylo nazorne.

Na modernim pocitaci chces spoustet radu programu naraz, tak aby fungovaly a navzajem si neskodily. Takze se to resi tak, ze jadro programum prideluje kusy pameti (aby se nehadaly), zajisti, ze nemuzou psat/cist cizi pamet (aby si neskodily) a ze si muzou nejakym zpusobem posilat zpravy (aby se domluvili).

Kazdy pocitac je trochu jiny (velikost RAM, sitova karta, grafika, ...), byl by desny opruz psat programy tak, aby si kazdy vsechny tyhle zalezitosti resil sam (jak nastavit sitovku, jak z ni cist, jak se nepohadat s ostatnimi programy, co ji taky pouzivaji), takze jadro si zabere veskery HW pro sebe a ostatni programy uz pouzivaji sluzby (ktere jsou, nebo nejsou) a neresesi detaily HW (kde je umisteny, jak se inicializuje, zamyka, kam se mu co posila a tak). Takovy "normalni program" si vlastne bezi na necem, co muze povazovat za standardizovany pocitac, ktery ma jen sam pro sebe. Kdyz neco potrebuje, tak si jen rekne a bud to dostane, nebo dostane zpravu, ze to nejde (a proc), ale rika si o veci jako "navaz spojeni s abclinuxu.cz a predej mu tento pozadavek" nikoli "pokud je sitova karta XYZ, tak na adresu ABC zapis hodnotu DEF, jinak, pokud je sitova karta XYZ2, tak na zcela jinou adresu ..". Jadro se stara, aby to takhle fungovalo.

Kdyz chces pracovat s nejakym zarizenim (psat na disk, cist mys nebo klavesnici, posilat neco po siti, ovladat joystik, nebo hrat na repraky ....) tak proste pozadas jadro a ono to nejak zaridi (nebo odmitne) a ty se nestaras jak to jadro dela.

Aby to jadro zvladalo, tak se sestava z velkeho poctu casti (modulu), ktere spolupracuji. Pro kazdou sitovku existuje modul, pro klavesnici, grafiku ... pro spravu pameti, hodiny ... pro kazdy typ filesystemu ... Kdyz se jadro kompiluje, tak se nektere moduly primo natvrdo zakompiluji do vysledneho souboru (/boot/bzImage, /boot/vmlinuz nebo jak ho nazve tva distribuce) - zejmena ovladani pameti a procesu, ale nektere moduly se daji zkompilovat zvlast (a pak jsou treba v /lib/modules/2.6.31-gentoo-r6/kernel a konci na .ko) a jadro si je nacte, az je potrebuje, nebo az mu ty(ci neco jineho) prikaze.

Tohle ma tu vyhodu, ze do samotneho jadra das jen to nejnutnejsi takze je male, zbytek co povazujes za vhodny se nacte kdyz je potreba a spousta modulu se treba ani nemusi kompilovat, kdyz vis, ze neco takoveho (laserovy kanon, floppy diskety ci jiny exoticky HW) nemas a v dohledne dobe mit nebudes.

Jadro je neco, s cim mluvi jen programy, ty jako uzivatel v podstate nemas sanci "si na nej primo sahnout" a nejak ho pouzit primo. (Ridic slape na plynovy pedal, prez ruzne paky a hejblata (programy a knihovny) se to preda motoru (jadru) a ten se podle toho roztoci (posle packety po siti, precte klavesnici, zapise soubor))

Je velka spousta programu (a knihoven), ktere dokazi jadro pouzivat (bezet na nem), cast znich se povazuje za zaklad systemu (ls, ps, bash ...), cast za nadstavbu (firefox, kmail, skype ...). Distribuce se lisi tim, jake konkretni programy povazuji za vhodny zacatek (minimum potrebne pro praci), jakym zpusobem je umoznuji instalovat a jake dalsi moznosti nabizeji (rozsireni pro desktop/server/embeded systemy/firewall ...)

V podstate distribuce je system, kde spravce uzrci, jak se co bude instalovat a jake vsechny programy bude primo podporovat (a v jakych verzich). Cili takovy predpripraveny balicek s moznostmi jak si ho prinastavit.

Vetsina distribuci dodrzuje radu konvenci (adresare /etc /home /root ...), ale obcas si zavadeji nektere vlastni zvyklosti (co prijde do /bin a co do /usr/bin, jaky je preferovany spravce oken, jaky system pro startovani sluzeb pouziji).

Vetsine programu je to celkem fuk, nebo se daji prelozit a nainstalovat s volbama, ktere tohle upravi dle mistnich zvyklosti distribuce. Autori programu casto na nejak distribuce v podstate kaslou a jen napisou program tak, aby jeho sestaveni pri spravne konfiguraci udelalo zadanou vec. A tvurci distribuci si pak udelaji vlastni skript/popis/balicek/obal podle svych predstav, ktery ten program tak nainstaluje. Nebo autor poskytne par balicku pro hlavni distribuce (dle sveho zajmu) a ostatni si to nejak zaridi.

Ostatne s trochou znalosti a laborovani jdou pretahovat programy i mezi distribucemi, nebo si je doinstalovavat zcela volne rucne sam.

(nektere distribuce pouziji jadro(motor) pro stavbu nakladaku a daji ti na vyber klikaci konfigurator pro nejruznejsi typy korby, jine se zameri na rychlost a muzes si vybrat zda formuli ci sportak a jak velke pritlacne kridlo. S trochou prace ale muzes do nakladaku zamontovat sedacku z formule, jen to bude chtit tuhle neco priohnout a tamhle privarit. Nebo si muzes auto navrhnout komplet sam a postavit ho ze sroubku a maticek (Linux from scratch))

(Tvurci distribuci jsou v principu dost neco jineho nez programatori programu, ackoli nekdo muze delat oboji)

Cili jadro je to, co mluvi s HW. Programy jsou to, co mluvi s jadrem (a obcas i uzivatelem). Distribuce je balik obsahujici jadro, radu programu, nastaveni a zpusob, jak to instalovat.