Administrace komentářů

Pokud by se to bralo z pohledu (starších) Windows, tak stabilní distribuce je něco jako oficiální vydání Win2K, WinXP, Vista atd., zatímco testing je něco jako betaverze nebo pre-release, a unstable něco na způsob Windows Longhorn, když Visty byly v nedohlednu. Stabilní větev Debianu (pro Ubuntu to platí asi obdobně) má sice předem dané verze obsažených programů, ale ty jsou po dobu životnosti dané verze distribuce záplatovány.

V Linuxu lze programy instalovat i tak, jako ve Windows, ale u většiny programů není potřeba to tak dělat, protože v distribucích jsou mnohé programy již obsaženy. Bylo tomu tak už hodně dávno, kdy se Linux běžně instaloval ještě z CD, a ne z internetu. :) S internetovým připojením má taková centralizace instalace programů tu výhodu, že jsou snadno a rychle k dispozici opravené verze programů – toto je obdoba automatických aktualizací Windows. Co se týče instalace způsobem známým ve Windows, nutná bývá zejména u uzavřených programů, zvláště pak placených (namátkou Maple, Mathematica, Matlab, vmWare), někdy však i těch zadarmo (např. Java, Adobe Reader). Zatímco ve Windows se s tímto způsobem instalace počítá, u Linuxu se jak mezi verzemi jedné distribuce, tak mezi distribucemi navzájem zpravidla liší verze a pojmenování speciálních knihoven, což činí zkompilované spustitelné programy nepřenositelné. Taková situace se podobá chybějícím DLL ve Windows, v Linuxu však bývá horší. Při instalaci programů z nabídky distribuce však tento problém nehrozí, a tvůrci uzavřených programů si na toto dávají zpravidla pozor (a často přibalí svoje verze knihoven k programu), a větší potíže bývají spíš se starými programy v zánovní distribuci.

Instalace ze zdrojových textů se vztahuje jen na otevřené programy, a průměrný uživatel ji potřebuje jen v případě, že vybraný program v jeho distribuci schází, nebo je k dispozici jen zastaralá verze, a nebo není spokojen se závislostmi binárního balíčku ve své distribuci. Ve Windows je zpravidla zbytečná, protože všechna Windows jsou přibližně stejná a běží převážně jen na s Intelem kompatibilních procesorech, zatímco Linux běží na všem možném, a distribuce Linuxu jsou velmi pestré (viz výše). A ještě tu máme *BSD, Solaris a další systémy unixového typu.

Co se týče přechodu na novější verzi distribuce, velkou výhodou centrální správy balíků je to, že lze předvolit rejstřík balíků z novější verze a následně všechny balíky aktualizovat na novější verze, případně stará a dále nepodporované odinstalovat. Např. v Debianu se takto přepíše ve zdrojích balíků stará stabilní verze squeeze na novější wheezy, zavolá se něco jako apt-get update && apt-get dist-upgrade, a po různě dlouhé době (v závislosti na rychlosti internetového připojení i rychlosti počítače) uživatel získá čerstvý systém bez toho, že by ten starý musel mazat. Dokonce ani není nutné systém hned restartovat, leda že by bylo hned potřeba zavést nové jádro. Toto nemá ve Windows obdoby, protože po přeinstalování starší verze Windows novějšími jsou aktualizovány jen programy dodávané s Windows, kterých zrovna moc není.

A kdy je potřeba přejít na novější verzi distribuce? Tehdy, když staré verze uživateli nevyhovují (např. postrádá nějaké nové funkce), a nebo když verze přestane být podporována, což znamená, že už nevycházejí dále opravené verze programů.