Administrace komentářů

Jak tedy vykládáte bod 32 směrnice 2001/29/ES?

Máš pravdu, že tato směrnice je napsána tak, že výjimky "mimo" jakoby nepovoluje, takže to jsem správně nenapsal.  Ovšem její formulace, viz např.  34., i tak (jak je u ervopské legislativy běžné) dovolují poměrně dosti volnosti v její konkrétní implementaci. Prostě neplatí, že české zákony odpovídají 1:1 směrnici a už vůbec ne to, že by směrnice byla "součást české legislativy", nebo že když je zákon ve sporu se směrnicí, že platí směrnice. Stejnětak definice termínů ve směrnici není nijak aplikovatelná na české právo a tak dále. Ten vztah je tam prostě hodně volný, daleko volnější, než (podle toho, jak jsi argumentoval) si předpokládal.

Stále trváte na tom, že a person having a right a oprávněný uživatel / osoba oprávněná užívat neznamenají v této směrnici jedno a totéž?

V tomto máš asi pravdu, překlad té směrnice do češtiny je špatný (pro jednu věc používá dva termíny), takže v té směrnici znamená totéž. To jsem ale primárně netvrdil, tvrdil jsem, že významem je "oprávněný uživatel" a "uživatel mající právo" něco jiného, a to prostě je (ač autor českého překladu směrnice ty věci míchá). A že v českém AZ je oprávněný uživatel nadefinován jinak než "user having right to use", a už vůbec ne jako "uživatel, užívající program dle licence", jak to často interpretuješ.

No, kdyby zákonodárce nevymýšlel, jak to přebásnit, a použil formulace, které jsou v českém překladu směrnice, neměl byste v tom takový hokej.

Ne, kdyby zákonodárce použil formulace ve směrnici, byl by výsledný smysl zákona prostě jiný. Možná ji přebásňoval mj. právě proto, že je přeložena špatně.

Proto jsem taky netvrdil, že to není,

Tvrdil jsi, že to je jedna věc, ač jsou to dvě. Máš krátkou pamět. Ale Ok, nechme to.

Ta konkrétní práva jsou práva uvedená jako podmínky v odstavci jedna, tedy práva nutná pro zavedení, provoz, využití, užívání atd.

Ne, tam nic takového není. Tam je taxativní výčet činností, které musí být splněny. Nikde v bodu jedna není napsáno, že k těmto činnostem musí mít oprávnění. Naopak by to byl nesmysl (jak již píšu jinde), protože by ten paragraf podle tebe zněl: pokud mám právo k A, pak mám právo k A. Tedy by byl zbytečný.

Prodáte program. Podle licence nemůžete program dál používat, ale to nevadí, protože tu máme § 66, a podle něj program můžete používat, i když nesplňujete podmínky licence

Když prodám program, tak prodám rozmnoženinu, takže nejsem oprávněný nabyvatel. Ano, máte pravdu, že je tam teoretická díra v tom, že bych mohl prodat licenci a nikoli program. V tomdle právě je třeba se kouknout na rozsudek ESD, který říká, že v takovém případě se při prodeji licence prodává i rozmnoženina a že z logiky věci musí prodávající své rozmnoženiny smazat. To, že to ESD takhle explicitně řeší je právě důsledek té nejednoznačnosti směrnice a z ní vyplývající teoretické možnosti autorská práva "obejít".

Nabyvatel licence je třeba výrobce automobilů, který si nechá na zakázku vyvinout software pro své distributory. Distributor je pak oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu.

Ale ty tvrdíš, že oprávněný nabyvatel je nabyvatel, co má licenci. Tedy podle Tebe distributor má licenci - a tedy je i oprávněný nabyvatel licence. Takže se znovu ptám. Kdo je podle Tebe oprávněný nabyvatel a není oprávněný nabyvatel licence.