Administrace komentářů

Zjednodušeně řečeno: ZFS je strom, jehož každý uzel (~ datový blok na disku) v sobě nese checksumy všech svých přímých potomků.

Pokud je ZFS aktivní, kořen stromu je v paměti (tedy i checksumy jeho dětí). Když chci projít strom, začnu v kořenu a podívám se, kde leží jeho dítě (blok), kterým potřebuju projít. Načtu ho z 1. disku v mirroru, spočítam jeho checksum a porovnám s tím, co mám uloženo jako očekávanou hodnotu v kořenu. Pokud checksum nesouhlasí, přečtu ten samý blok z 2. disku v mirroru a opět ověřím checksum. Pokud je to checksum tentokrát ok, rovnou přepíšu blok 1. disku obsahem z toho 2 (ZFS tomu říká self-healing). Teď mám v ruce zaručeně validní blok/uzel stromu, jehož kořen mám v paměti. Zase obsahuje adresy a checksumy svých dětí, takže zase zvolím jeden disk z mirroru, přečtu blok, ověřím checksum, případně přečtu odjinud a opravím atd atd dokud nedojdu do souboru, který jsem chtěl přečíst.

Pokud ZFS není aktivní a něco špatného se stane s některým diskem, je to trochu složtější, opět zjednodušeně řečeno: změny v ZFS probíhají v transakcích, při každé transakci se vytvoří nový strom (s novým kořenem), na discích tedy najednou existují stovky stromů (ne všchny jsou samozřejmě kompletní). Při importu (aktivaci ZFS) musím vybrat ten správný, tj. co nejnovější, ale současně nepoškozený a použitelný kořen. Pokud někdo "rollbackne" jeden disk, kořeny uložené na něm budou "starší" než kořeny uložené na ostatních discích, takže nejspíš nevyhrají v testu "novosti". Každý kořen ZFS stromu checksumuje sám sebe, což je takový rychlý test proti přepsání části disku nulami nebo nějakým nepořádkem, dál se testuje, že je z kořene správně vidět alespoň začátek stromu. Správně by bylo samořejmě potřeba ověřit dostupnost všech uzlů, to by ale trvalo neúnosně dlouho, takže se to dělá jen u opravdu hodně poškozených ZFS poolů.