Administrace komentářů

Asi jo, asi je to symlinkovany az od nejake pozdejsi verze, na pricipu to nic nemeni.

Ten prvni use-case byl, ze grub-mkconfig proste nebyl a ze jsem potreboval pridavat jadrum zkusmo parametry a nektere kombinace mi chodily lip doma a jine v praci a tak jsem tam mel spoustu jader a spoustely se se spoustou prepinacu a abych v tom mel poradek, tak jsem to mel taky v ruznych adresarich, protoze jsem mel na jednom disku klidne 5 linuxu, kazdy s nekolika jadry a nektera byla sdilena a jina ne.

Takze jsem podle manualu nainstaloval grub, podle info grub nastavil konfig rucne a fungovalo to

A pri prechodu na dalsi pocitac/disk jsem to uz je zkopiroval, doupravil detaily a jelo to na prvni dobrou a nevidel jsem uz duvod, proc to delat nejak jinak sloziteji.

upřímě řečeno, v čem by mi nějaký skript mohl výrazně usnadnit práci, když moje současná konfigurace vypadá takto (zrovna mám na disku docela pořádek ...):

default 0
timeout 10
splashimage=(hd0,0)/boot/grub/splash.xpm.gz

title MainGentoo
root (hd0,0)
kernel /boot/main/bzImage raid=noautodetect net.ifnames=0 root=/dev/sda3 

title ALTsys
root (hd0,0)
kernel /boot/alt/bzImage raid=noautodetect net.ifnames=0 root=/dev/sda7 

title Gentoo old SYS
root (hd0,0)
kernel /boot/sys/bzImage rootwait raid=noautodetect net.ifnames=0 root=/dev/sda2

Pokud bych chtěl přidat další experimentální systém tak někde udělám partišnu/nebo použiju nějakou už nepotřebnou, v texťáku zkopíruju tři řádky (4 s tím prázdným), upravím jmeno adresáře (alt->pokus), číslo partišny (7->13) a název (ALTsys->pokus), uložím a mám nakonfigurováno

Pokud bych chtěl jen otestovat nastavení kernelu, tak odpadá změna partišny - a když se osvědčí, tak prostě smáznu pár řádků.

Fallback na hlavní systém je automatický (pokusný nedávám default), víc grafiky, než tam je takhle nepotřebuju a nemusím (kromě editoru) spouštet nic.

Naopak systémy, které jsem zkusil a asi se neosvědčily a nejspíš je zruším, tak ty tu prostě žádné řádky nemají (nebo je mají zakomentované) a nemusím řešit autodetekci.

Pokud se rozhodnu přehodit nějaký systém na jinou partišnu, tak jednoduše nabootuju z jiného, překopíruju ho a v /etc/fstab a konfiguráku přepíšu jedno krátké číslo, nic víc.

Boot je v prvni partition, záchranný kruh SYS ve druhé (a ten se nemění a používá pouze k nanažování ostatních), main ve třetí - to se už léta nemění - a pořadí pokusných systémů, swapů, datových úložišť a jiných exotik v extended už není zdale tak kritické, používají se většinou dočasně, nebo na speciální účely (konfigurace na míru konktrétní hře, kdy to chtělo jiný kernel a grafický driver, které oba byly zastaralé, ale ta hra na nich šla mnohem lépe, než na těch tehdy aktuálních a tak podobně), takže nezapomenout při přesunu přepsat ta dvě čísla je ten nejmenší krok při jejich nastavování.

Takže spíš nevidím use=case pro to dělat takhle jednoduché změny pomocí sady nějakých skriptů, které nějak vygenerují cosi, přičemž jim stejně prakticky musím nějak říct to, co jsem tady napsal rovnou. (a /main/ pro hlavní systém a /alt/ pro alternativní a /oolite/ pro dotyčnou hru mi přijde přehlednějsí, než čísla verzí kernelu, nebo uuid disku.

S label je potíž, když člověk zálohuje disky z ruzných počítačů, ale všechny mají label BOOT, ROOT, DATA a SWAP ...

S uuid zase když přenese starý disk 1:1 na disk novější.

Perzistentní jména rozhraní potěší, když má každý domácí počítač právé jedno síťové rozhraní, ale to se jmenuje pokaždé nějak jinak a to jméno si samozřejmě nepodrží, když ta karta je nahrazena novější ať už kvůli tomu, že odešla, nebo že nová je rychlejší.

Takhle je ethernet všude neperzistentně furt stejně pojmenovaný eth0 a výměna karty, motherboardu, boot v jiném počítači, furt je to všechno jedno a furt je to eth0.

(a ano, plakal jsem, když vyhynuli dinosauři, bylo mi jich líto)