Cenzura

Listina základních práv a svobod Z Wikipedie, otevrené encyklopedie Skocit na: Navigace, Hledání Listina Listina základních práv a svobod Predpis státu CZE Ceská republika Druh predpisu fakticky ústavní zákon[P 1][1] Císlo predpisu 2/1993 Sb. Obvyklá zkratka LZPS Údaje Autor Ceská národní rada Schváleno 16. prosinec 1992 Platnost 28. prosinec 1992 Úcinnost 28. prosinec 1992 Související predpisy Ústava Ceské republiky Oblast úpravy Lidská práva Ústavní právo Predpis státu Ceskoslovensko Ceskoslovensko Slovensko Slovensko Druh predpisu ústavní zákon Císlo predpisu 23/1991 Sb.[P 2] Obvyklá zkratka LZPS Údaje Autor Federální shromáždení Schváleno 9. leden 1991 Platnost 8. únor 1991 Úcinnost 8. únor 1991

Listina základních práv a svobod je soucást ústavního porádku Ceské republiky.[2][3] Základní práva a svobody obsažené v Listine vyjadrují vztah mezi státem a obcanem. Obsah Listiny vychází z principu právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahu státní moci do svobod jednotlivce jen na základe a v mezích zákona. Minimum práv a svobod uvedených v Listine je spojeno se státním obcanstvím.[4] Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlcitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci.[5]

Listina je clenena má 44 clánku clenených do šesti hlav.[6] Hlava první garantuje nekterá práva, hlava druhá obsahuje katalog základních lidských práv a svobod, hlava tretí upravuje práva národnostních menšin, hlava ctvrtá hospodárská, sociální a kulturní práva, hlava pátá se zabývá právem na soudní a jinou právní ochranu, hlava šestá pak upravuje tzv. spolecná ustanovení.[7][8]

Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradicní demokratická práva a svobody.[9] Listina je pramenem ústavního práva a je srovnatelná z hlediska právní síly s ústavními zákony, ackoliv není jako ústavní zákon v soucasnosti formálne oznacena.[1]

Listina vycházela predevším z Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodního paktu o obcanských a politických právech (1966), Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), Evropské konvence o ochrane práv cloveka a základních svobodách (1950), Evropské sociální charty, ale také z ceskoslovenské ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867.[10][11] Obsah [skrýt]

* 1 Právní status Listiny o 1.1 Ceskoslovenský právní rád o 1.2 Ceský právní rád o 1.3 Slovenský právní rád * 2 Obsah Listiny o 2.1 Preambule Listiny o 2.2 Hlava první: Obecná ustanovení o 2.3 Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody + 2.3.1 Oddíl první: Základní lidská práva a svobody + 2.3.2 Oddíl druhý: Politická práva o 2.4 Hlava tretí: Práva národnostních a etnických menšin o 2.5 Hlava ctvrtá: Hospodárská, sociální a kulturní práva o 2.6 Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu o 2.7 Hlava šestá: Ustanovení spolecná * 3 Poznámky * 4 Odkazy o 4.1 Reference o 4.2 Literatura o 4.3 Související clánky o 4.4 Externí odkazy

Právní status Listiny Ceskoslovenský právní rád

Ceskoslovenská ústava z roku 1960 upravovala základní práva a povinnosti obcanu v hlave druhé, jež byla tvorena proklamacemi, jejichž realizace nebyla vynutitelná žádnými právními postupy a prostredky. Ústava, podobne jako ústavy dalších státu socialistické soustavy, neupravovala základní práva a svobody, ale v zásade základní a zvláštní povinnosti obcanu. Na podzim 1990 byla úprava hlavy druhé Ústavy 1960 oznacena jako nepoužitelná pro utvárení demokratického právního rádu.[12]

Byly zvažovány ruzné varianty názvu aktu – Charta, Prohlášení, Listina ci ústavní zákon.[11] Pripraveno bylo prijetí dvou právních aktu – ústavního zákona, kterým se Listina uvozuje, a samotné Listiny.[13] Tyto právní predpisy prijalo Federální shromáždení 9. ledna 1991. Ústavní zákon byl publikován jako c. 23/1991 Sb., zatímco Listina byla publikována bez císla.[14][15]

Uvozovací ústavní zákon je tvoren sedmi paragrafy. Významné bylo ustanovení uvozovacího ústavního zákona, jež urcilo, že všechny ceskoslovenské platné právní predpisy, jejich výklad a používání musejí být v souladu s Listinou a že ustanovení, která nebudou do 31. prosince 1991 uvedena do souladu s Listinou, pozbývají tímto dnem úcinnosti.[16] Dále pak uvozovací ústavní zákon koncipoval všeobecnou právní záruku, když základní práva a svobody dal pod ochranu Ústavního soudu CSFR.[4] Na rozdíl od federálního Ústavního soudu nemá Ústavní soud Ceské republiky zvláštní pravomoc rozhodovat o neúcinnosti ustanovení právních predpisu. V devadesátých letech neúcinnost nekterých ustanovení vyslovily i správní soudy.[5] Uvozovací ústavní zákon vytvárel prostrednictvím svého § 1 odst. 1 nadústavní charakter Listiny.[11]

Ústavní zákon c. 27/1991 Sb. je doposud platný a úcinný v Ceské i Slovenské republice. V Ceské republice má však právní sílu pouze obecného zákona, a tím samotná Listina prišla o svuj nadústavní charakter, který ji zajištoval uvozovací ústavní zákon.[11] Ceský právní rád

Na jednáních 26. srpna 1992 v Brne bylo rozhodnuto o zániku Ceskoslovenska ke konci rozpoctového roku 1992.[17] Nejtesnejší vetšinou byl návrh ústavního zákona o zániku Ceské a Slovenské Federativní Republiky prijat 25. listopadu 1992 a 31. prosince 1992 CSFR skutecne zanikla.[18][19]

16. prosince 1992 prohlásilo predsednictvo Ceské národní rady Listinu za soucást ústavního porádku Ceské republiky.[6] Kvuli odporu nekterých clenu tehdejší vládní koalice, predevším však premiéra Václava Klause, který Listinu oznacoval za plevel Ústavy, nebyl katalog základních práv vclenen do samotného textu Ústavy.[20] Za situace, kdy již byla prijata slovenská ústava a byl urcen pevný termín zániku federace, bylo nutné prijmout ceskou Ústavu, a tak, aby byly prekonány vzájemné rozpory, byl vymyšlen a do Ústavy zaclenen nový a v zásade ne zcela vhodný pojem ústavní porádek, který dovolil aby se Listina sice stala soucástí ústavy[P 3], ale ne prímo textu Ústavy.[21][22] Akademik Viktor Knapp v roce 1993 oznacil vznik ústavního porádku a pripojení Listiny k polylegální ústave za výsledek prapodivného legislativního kompromisu.[23]

Ackoliv Ústava zcela jasne vymezuje Listinu za soucást ústavního porádku Ceské republiky, rozcházely se názory na její právní povahu. Bylo možné vysledovat pet názoru na právní povahu Listiny[24]:

1. Listina nemá právní povahu a význam; 2. Listina je (obecným) zákonem; 3. Listina je ústavním zákonem; 4. Listina je zvláštním pramenem se silou nejméne ústavního zákona; 5. Listina je nemenným základem právního rádu Ceské republiky.

Duvodem sporu o právní povahu Listiny je cl. 112 a forma, jakou byla Listina prohlášena za soucást ceského ústavního porádku. Za dob Ceskoslovenska byly uvozovací ústavní zákon a Listina dva samostatné právní texty. Uvozovací ústavní zákon c. 23/1991 Sb. byl úcinností Ústavy (1/1993 Sb.) dekonstitucionalizován a stal se bežným zákonem v souladu s cl. 112 odst. 3 Ústavy.[3][15] Listina však byla jako samostatný prvek ceskoslovenského ústavního práva (ovšem bez císelného oznacení) recipována jako ústavní soucást ceského práva cl. 1 ústavního zákona c. 4/1993 Sb.[15][25]

Listina byla za soucást ceského ústavního porádku prohlášena zvláštním usnesením predsednictva Ceské národní rady. Jelikož však usnesení predsednictva CNR není a nebylo samo o sobe normativním právním aktem, považovali nekterí autori Listinu za závaznou s odkazem na uvozovací zákon c. 23/1991 Sb., který však prišel o svou vyšší právní sílu, a tak je sice Listina soucástí ústavního porádku, ovšem již – podle nekterých autoru – nemá sílu ústavního zákona.[26] Tento názor vycházel z presvedcení, že Listinu není možné oddelit od uvozovacího zákona. Rozpor však v teorii nastal i zde, nebot pokud by bývala byla míra spojení mezi uvozovacím ústavním zákonem a Listinou natolik silná, že by bývala byla Listina dekonstitucionalizována spolu s uvozovacím zákonem, pak by se Listina stala opet ústavním zákonem s odkazem na cl. 3 a 112 Ústavy její úcinností. Samotné usnesení predsednictva CNR melo pouze deklaratorní charakter, stejne jako cl. 3 a 112 Ústavy – ve všech techto prípadech tak byl pouze konstatován existující stav, nebot Listina platí nepretržite od roku 1991. V prípade rozporu mezi Listinou a Ústavou má v zásade prednost Ústava (lex posterior derogat legi priori[P 4]) s výjimkou prípadu, kdy je rozpor v otázce základních lidských práv a svobod (nejcastejší) – v tomto prípade má prednost Listina (lex specialis derogat legi generali[P 5]).[15]

V roce 1998 byla v Listine ústavním zákonem c. 162/1998 Sb. realizována drobná zmena.[27] Právní síla predpisu, který Listinu menil, napovedela, že je Listina považována za ústavní zákon, a proto tak s ní bylo v souladu s cl. 9 Ústavy nakládáno.[22] Vláda se pak v roce 2001 rozhodla spor o právní povahu Listiny definitivne vyrešit v rámci tzv. euronovely Ústavy. Nahrazení pojmu ústavní zákon v cl. 87 odst. 1 písm. a) a b) a v cl. 95 odst. 2 slovy ústavní porádek s definitivní platností vyrešilo všechny teoretické spory o závaznost Listiny základních práv a svobod a umožnilo, aby byl právní predpis zrušen i pro rozpor s Listinou.[28][29]

Listina je z dikce Ústavy soucástí ústavního porádku, nikoliv však Ústavy.[30][P 3] Slovenský právní rád

Slovenský právní rád upravuje lidsko-právní tematiku v doposud platné Listine (uvozovací ústavní zákon s pripojenou Listinou z dob federace) a v hlave druhé Ústavy (úst. zák. c. 460/1992 Zb.). Listina byla do slovenského právního rádu recipována prostrednictvím cl. 152 slovenské Ústavy.[31]

Druhá hlava Základní práva a svobody, které se Listina s nekolika podstatnými zmenami stala soucástí, tvorí ve slovenské Ústave nejobsáhlejší hlavu.[32][33] Podle duvodové zprávy k Ústave mela slovenská Ústava prevzít a rozvíjet úpravu obsaženou v Listine.[33] Obsah Listiny Preambule Listiny

Preambule Listiny predstavuje hodnotová východiska, na nichž stojí Ceská republika. Jedná se o zásadu respektu k prirozeným právum cloveka, respektu k právum obcana, uznání svrchovanosti zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a samosprávy.[34] Preambule také neopomnela zmínit trpké zkušenosti z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly potlacovány – období habsburského absolutismu ci období nesvobody.[35]

V roce 1995 dospel Vladimír Klokocka prostrednictvím gramatického výkladu k záveru, že preambule Listiny není soucástí platného práva. Umístení dvojtecky až na konec preambule tak melo, podle Klokocky, zpusobit, že je preambule pouze výkladem motivu, které Federální shromáždení k vlastnímu usnesení vedly.[36] Klokocka však zustal v tomto svém názoru osamocen.[15] Hlava první: Obecná ustanovení

Zásady obsažené v úvodních cláncích Listiny mají charakter základních ustanovení, která se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem jejich výkladu. Porušení obecných ustanovení Listiny nelze napadat samostatne, je nutné vždy uvést konkrétní porušené právo a svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny ci mezinárodního dokumentu.[37]

Clánek 1 Listiny zduraznuje trvalost rovnosti v dustojnosti a právech.[38] Základní práva jsou podle clánku 1 nezadatelná, nezcizitelná, nepromlcitelná a nezrušitelná.[39] Nezadatelnost znamená, že nikdo nemuže nekomu zadat, postoupit ci dát do zástavy svá práva, nezcizitelnost znamená, že subjekt nemuže prevést, darovat ci zreknout se svých práv.[40] Nezadatelnost a nezcizitelnost tak chrání jednotlivce proti nemu samému, když ho omezují v dispozici s jeho právy. Pokud by tak jednotlivec ucinil, pak by takový právní úkon byl jen zdánlivý a nezpusobil by žádné právní následky.[41] Nepromlcitelnost vyjadruje, že jednotlivec nemuže neuplatnením práva o nej prijít a státní moc se takového neuplatnení nemuže dovolávat. Nezrušitelnost pak znamená, že státní moc muže práva a svobody jen uznat ci prohlásit, nikoliv však zrušit ci prohlásit za neplatné.[40]

Clánek 2 Listiny proklamuje zásadu demokracie, vylucuje vázanost státu na výlucnou ideologii ci vyznání a zduraznuje zásadu enumerativnosti verejnoprávních pretenzí a zásadu legální licence.[42] Základní náležitosti demokracie jsou vláda lidu, lidem a pro lid, vláda vetšiny, vláda na cas, vyloucení násilné vlády, právo na odpor a ochrana menšin.[43][44][45] Zásada enumerativnosti verejnoprávních pretenzí vyjadruje, že verejnou moc lze uplatnovat jen v prípadech, mezích a zpusoby, které stanoví zákon.[46] Zásada legální licence, jež je opakem zásady enumerativnosti verejnoprávních pretenzí, vyjadruje, že každý muže cinit vše, co zákon nezakazuje a naopak není povinen cinit nic, co mu zákon neukládá.[47][42]

Ve clánku 3 Listiny je konkretizován obecný princip rovnosti uvedený v cl. 1.[48] Garance v cl. 3 se vztahuje na všechna práva a svobody vymezené nejen v Listine, ale i v mezinárodních smlouvách o lidských právech a svobodách, které jsou soucástí právního porádku a mají aplikacní prednost pred zákonem. Tato ústavní garance je závazkem pro orgány verejné moci.[49] Clánek 3 také priznává právo rozhodovat o své národnosti.[50] Clánek zahrnuje také zásadu vylucující možné negativní dopady aplikace základních práv a svobod, když ochranu rozširuje i na další práva než ta, která požívají ústavní garanci.[51]

V prípade clánku 4 odst. 1 Listiny se jedná o tzv. verejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce, bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Ustanovení stanovuje, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základe zákona a v jeho mezích a jen pri zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je treba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovne zakotvenými závazky vuci státu v podobe neco cinit, neceho se zdržet apod.[52] Koncepce Listiny je založena na tom, že základní práva a svobody nemají v zásade absolutní povahu a za stanovených podmínek je možné je omezit zákonem, je-li to v demokratické spolecnosti nezbytné z nekterého ze stanovených duvodu – nejcasteji bezpecnost státu, ochrana verejného porádku, ochrana práv a svobod druhých. Odstavce 2 až 4 clánku 4 obsahují obecná dodatková pravidla pro stanovení mezí základních práv a svobod.[53] Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody

Hlava druhá stanovuje katalog základních práv a svobod, která jsou v zásade prímo uplatnitelná.[54] Základní lidská práva a svobody, které vyjadrují místo jednotlivce v obcanské spolecnosti a vytvárejí autonomní prostory pro jeho individuální rozhodování a rozvoj, se ústavodárce pokusil soustredit do cl. 5 až 16 Listiny.[55] Oddíl první: Základní lidská práva a svobody

Záruka právní subjektivity jednotlivce se nachází v clánku 5 Listiny.[56] Zpusobilost mít práva lze omezit jen ústavním zákonem.[57]

Clánek 6 upravuje právo na život a zdraví, které je absolutním právem.[58] Formulace clánku patrila k nejspornejším otázkám prípravy Listiny, nebot k samotnému ustanovení v Listine jsou navázána další ustanovení, která cl. 6 ciní kontroverzním.[59] Problematická je zejména pasáž konstatující, že lidský život je hoden ochrany již pred narozením.[60] Behem diskuse byl odmítnut návrh, aby byl plod chránen od pocetí, a tak je konecné znení cl. 6 spíše kompromisem mezi prívrženci práva ženy prerušit tehotenství a zastánci rigidní právní ochrany plodu.[59][60] Z ustanovení, které poskytuje výkladové pravidlo k prístupu k ochrane tehotné ženy a plodu, však není možné dovozovat zákaz umelého prerušení tehotenství.[60] Clánek 6 pak také stanovuje, že nikdo nesmí být zbaven života.[61] Toto ustanovení však nezahrnuje prípady umelého prerušení tehotenství, sebevraždy a dalších prípadu, kdy se jednání osob nepovažuje za trestné – nutná obrana, krajní nouze.[62] Clánek 6 také stanovuje na ústavní rovine neprípustnost a neprijatelnost trestu smrti.[63] Trest smrti byl v Ceskoslovensku zrušen k 1. cervenci 1990, podle právní úpravy od roku 1961 pripadal absolutní trest v úvahu u 33 trestných cinu, ovšem prakticky výlucne byl udelován v prípadech vícenásobných ci mimorádne brutálních vražd.[63][64]

Clánek 7 Listiny upravuje obecný princip ochrany lidské integrity.[65] Nedotknutelnost smeruje proti zásahum ze strany verejné moci i soukromých subjektu. Garantem nedotknutelnosti je stát.[66] Cl. 7 odst. 2 pak obsahuje zvláštní prípad nedotknutelnosti osoby; podle ustanovení nesmí být nikdo mucen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Tento zvláštní prípad vylucuje za všech okolností výjimky ci odchýlení.[67]

V clánku 8 odst. 1 Listiny je ústavne zaruceno základního právo na osobní svobodu.[68] Zásada rádného zákonného procesu uvedená v cl. 8 odst. 2 Listiny spocívá v tom, že nikdo nemuže být stíhán jinak než ze zákonných duvodu a zpusobem, který zákon stanoví. Procesní podmínky rízení vyjádrené príslušnou právní úpravou respektující ústavní úroven jsou neprekrocitelnou hranicí vyjadrují snahu demokratické spolecnosti vykonávat rízení objektivne, spravedlive a za stejných podmínek.[69] Tretí odstavec clánku výslovne uvádí casový limit zadržení a ústavneprávne vymezuje rámec pro navazující zákonnou úpravu – trestní rád a zákon o Policii Ceské republiky.[70] Odstavec 4 upravuje podmínky, které musejí být splneny v prípade zatcení.[71] Cl. 8 odst. 5 Listiny stanovuje hranice pro vzetí do vazby a je proveden trestním rádem (§ 67).[72] Clánek 8 Listiny zarucující osobní svobodu v odst. 6 závazne urcuje, že pouze zákon stanoví, ve kterých prípadech muže být osoba prevzata nebo držena v ústavní zdravotnické péci bez svého souhlasu. Takové opatrení musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístení rozhodne do 7 dnu.[73]

Clánek 9 zakotvuje zásadu, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Podmínky, kdy lze zásadu omezit, jsou uvedeny v odstavci 2.[74]

Na základe clánku 10 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská dustojnost, osobní cest, dobrá povest a chráneno jeho jméno.[75] Cl. 10 odst. 2 Listiny garantuje ochranu každého pred neoprávneným zasahováním do soukromého a rodinného života. Postup, který je zákonem dovolen, nelze za neoprávnený zásah považovat.[76] Podle tretího odstavce má každý právo na ochranu pred neoprávneným shromaždováním, zverejnováním nebo jiným zneužíváním údaju o své osobe.[77] Clánek 10 predstavuje obsahové omezení cl. 17 odst. 2 Listiny, který ústavne zarucuje právo vyjadrovat své názory.[78]

Ustanovení clánku 11 odst. 1 Listiny zarucuje každému právo vlastnit majetek a priznává vlastnickému právu všech vlastníku stejný zákonný obsah a ochranu. Listina však nestanoví, že by vlastnické právo bylo absolutne neomezené. K omezení muže dojít z duvodu ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmu, zejména lidského zdraví, prírody a životního prostredí, pri tom však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve vetší než primerené míre.[79] Clánek 11 zarucuje možnost dedení, což není príliš obvyklé. Tato konstrukce je však odpovedí na období komunistického politického monopolu, za nehož bylo navrhováno, aby bylo dedení jako nemravný zpusob nabytí majetku bez vlastního pricinení omezeno ci nepripušteno.[80] Tretí odstavec oznacuje vlastnictví nejen za právo, ale také za povinnost a odpovednost.[81] Stát muže vlastnické právo omezit nebo vubec odejmout ve verejném zájmu, a to na základe zákona a za úplatu.[82] Pátý odstavec tvorí materiální základ fungování státu a verejné moci, když urcuje základní zásadu, že dane a poplatky lze ukládat jen na základe zákona. Svrchovanost zákonodárce pri ukládání daní není neomezená.[83]

Domovní svoboda jako ústavne zarucené právo plynoucí z clánku 12 Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, nebot spolu se svobodou osobní a dalšími ústavne zarucenými základními právy dotvárí osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku dustojné existence jedince a rozvoje lidského života vubec, je nutno respektovat a dusledne chránit. Jestliže ústavní porádek Ceské republiky pripouští prulom této ochrany, deje se tak jen a pouze v zájmu ochrany demokratické spolecnosti jako takové, prípadne v zájmu ústavne zarucených základních práv a svobod jiných.[84]

Clánek 13 chrání listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamu, tajemství zpráv podávaných prostrednictvím telefonu, telegrafu ci jiným obdobným zarízením.[85]

Podle clánku 14 odst. 1 Listiny je svoboda pohybu a pobytu zarucena. Svobodou pohybu se rozumí oprávnení každého pohybovat se po území Ceské republiky vymezeném jejími státními hranicemi a navštevovat jednotlivá místa s výjimkou tech, pro která zákon ve smyslu ustanovení cl. 14 odst. 3 Listiny stanoví omezení. Svobodou pobytu se nepochybne rozumí (s výjimkou odstavce 3) oprávnení svobodne pobývat a usazovat se na kterémkoli míste v Ceské republice.[86] Ustanovení cl. 14 odst. 4 Listiny, které zakládá právo každého obcana na svobodný vstup na území republiky a urcuje, že obcan nemuže být nucen k opuštení své vlasti, zcela jiste znemožnuje vyloucit ceského obcana ze spolecenství obcanu Ceské republiky jako demokratického státu, k nemuž ho váže pouto státního obcanství.[87]

Clánek 15 odst. 1 Listiny každému zarucuje svobodu myšlení, svedomí a náboženského vyznání vcetne práva každého zmenit své náboženství nebo víru, poprípade být bez náboženského vyznání. Tato práva mají absolutní charakter v tom smyslu, že nikdo nemuže být podroben takovému opatrení, jehož cílem je zmena procesu a zpusobu myšlení, nikoho nelze nutit, aby zmenil svoje myšlení, náboženské vyznání nebo víru. Pri jejich ochrane se jedná o respektování vnitrního rozmeru techto práv, který vylucuje jakýkoliv nátlak nebo ovlivnování myšlení, svedomí a náboženského vyznání. Tato práva v dusledku jejich absolutního charakteru není proto možné omezovat zákonem.[88] Odstavec dva zakotvuje svobodu vedeckého bádání a umelecké tvorby, což je zvláštní forma svobody projevu.[89] Odstavec tretí stanovuje, že nikdo nemuže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svedomím nebo vyznáním.[90] Do roku 2004, odkdy již není branná povinnost realizována zejména prostrednictvím prezencní vojenské služby, bylo možné odmítnout výkon základní vojenské služby písemným oduvodneným prohlášením. Toto prohlášení nebylo nikým nijak prezkoumáváno co do správnosti a oduvodnenosti obsahu.[91]

Principy cl. 15 jsou dále rozvedeny v clánku 16 Listiny.[92] Na rozdíl od svobody svedomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovne nestanoví žádné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených duvodu. Podle cl. 16 Listiny má každý právo svobodne projevovat své náboženství nebo víru sám nebo spolecne s jinými, soukrome nebo verejne, bohoslužbou, vyucováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obradu.[93] Clánek 16 odst. 2 upravuje autonomii církví a náboženských spolecností.[94] Oddíl druhý: Politická práva

Zakotvení politických práv je výsledkem Velké francouzské revoluce (1789), v jednotlivých zemích i právních dokumentech se liší jejich oznacení a pojetí.[95] Podstata politických práv v ceské Listine je soustredena v cl. 17 a 22.[96]

Clánek 17 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na svobodu projevu, která je jedním z úhelných kamenu demokratického státu.[97] Clánek garantuje základní politická práva, to znamená svobodu projevu, právo vyjadrovat své názory, jakož i svobodne vyhledávat, prijímat a rozširovat ideje a informace.[98] Vybocí-li publikovaný názor z mezí v demokratické spolecnosti obecne uznávaných pravidel slušnosti, ocitá se mimo meze ústavní ochrany.[99] Svoboda projevu souvisí také s realizací volebního práva.[100]

Peticní právo je zaruceno clánkem 18 Listiny.[101] Peticní právo patrí k nejstarším politickým právum.[102] Clánek stanovuje dve meze peticního práva: zákaz zásahu do nezávislosti soudu a zákaz vyzývání k porušování základních práv a svobod zarucených Listinou.[103]

Právo shromaždovací je upraveno ve clánku 19 Listiny.[104] Shromáždení je casove omezenou formou sdružení obcanu, jejichž rozchodem zaniká.[105] Právo v cl. 19 pak zahrnuje ruzné formy shromaždovací aktivity, od práva shromáždení organizovat až po právo se shromáždení úcastnit.[106] Ochrany podle Listiny požívají zásadne pokojná shromáždení bez ohledu na místo konání. Pokojná jsou shromáždení, jejichž úcastníci jsou neozbrojeni a i taková shromáždení, jejichž úcastníci prezentují názory, jež jsou z pohledu celé spolecnosti menšinové.[107] Druhý odstavec cl. 19 v zásade upravuje omezení. Povolení orgánu verejné moci je kategoricky vylouceno, zákon muže zvolit pouze režim oznamovací.[108] Konání shromáždení je zakázáno v okruhu sta metru od budovy ci místa, kde zasedá Parlament ci Ústavní soud.[109][110]

Clánek 20 odst. 1 je obecnou normou sdružovacího práva. Zvláštní úprava je v prípade politických stran (odst. 2), církví a náboženských spolecností (cl. 16 Listiny) a odborových organizací (cl. 27 Listiny).[111] Listina zná nekolik typu sdružení: sdružení bez právní subjektivity, která muže vytvorit každý a která nepodléhají registraci; spolky, spolecnosti a jiná sdružení mající právní subjektivitu a podléhající registraci; politické strany a hnutí vznikající v zásade registrací a odborové organizace nepodléhají registracnímu, ale evidencnímu principu.[105][112] Tretí odstavec odkazuje na zákon upravující omezení výkonu práva sdružovacího a uvádí výcet hodnot, jejichž porušení je nutnou podmínkou omezení výkonu sdružovacího práva.[113] Odstavec 4 clánku obsahuje ústavní zásadu, že politické strany a politická hnutí jsou oddeleny od státu a naopak je tak chránena i autonomie a nezávislost politických stran na státu.[114] Se clánkem 20 úzce souvisí clánek 22 Listiny, který smerem k úprave politických práv stanovuje bezpodmínecnou ochranu svobodné souteže politických sil.[115]

Volební právo v clánku 21 Listiny garantuje jednotlivci úcast na politickém a verejném živote. Predpokladem výkonu takového práva je samotná existence verejné moci a její organizace, v níž je jednotlivci zajištena participace. Právo je institucionalizováno v podobe voleb, volebních a hlasovacích procedur, v jejichž rámci je dán jednotlivci prostor, aby toto základní právo realizoval.[116] Ve tretím odstavci cl. 21 je upraveno právo volit a být volen.[117] Podle odstavce 4 mají obcané za rovných podmínek prístup k voleným a jiným verejným funkcím.[118]

Právo na odpor, které se vztahuje na celý ústavní rád, je upraveno ve clánku 23 Listiny.[119] Právo na odpor je posledním zákonným prostredkem obrany demokracie.[120] S ohledem na své zakotvení je toto právo spíše obcanskou povinností.[121] Uplatnení práva na odpor nepocítá s úcastí státu, predpokladem je naopak rozklad státních struktur nebo jejich uchvácení antidemokratickými formacemi.[122] Hlava tretí: Práva národnostních a etnických menšin

Hlava tretí – cl. 24 a 25 Listiny – byla do Listiny zapracována s ohledem na existenci národnostních menšin v Ceskoslovensku.[123] Clánek 24 obsahuje základní antidiskriminacní ustanovení ceského ústavního porádku.[124] Práva dle clánku 25 jsou podmínena státní obcanstvím Ceské republiky a prokazatelným pobytem príslušníka národnostní menšiny na území republiky.[125]

Zakotvení práv národnostních menšin v roce 1991 nebylo jednoduché.[122] Poté, co nebyly prijaty návrhy madarských poslancu, opustili spolecné zasedání obou komor Federálního shromáždení poslanci klubu Madarského krestansko-demokratického hnutí. Podle madarských poslancu znení hlavy 3 Listiny neodpovídalo ocekávání národnostních menšin a nezarucovalo jejich svobodný rozvoj v souladu s moderními evropskými normami.[126] Hlava ctvrtá: Hospodárská, sociální a kulturní práva

Tato skupina práv (cl. 26 – 35) patrila k nejdiskutovanejším pri príprave Listiny, nebot vyžadují plnení ze strany státu. Poprvé se tento druh práv vyskytl ve francouzské ústave z roku 1793.[127]

Podle ustanovení clánku 26 odst. 1 Listiny má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodárskou cinnost, pricemž dle cl. 26 odst. 2 Listiny podmínky a omezení pro výkon urcitých povolání nebo cinností muže stanovit pouze zákon.[128] Odstavec 3 upravuje právo na zamestnání.[129] Odstavec 4 umožnuje odchylnou úpravu pro cizince.[130]

Koalicní právo (clánek 27 odst. 1 až 3) se vymyká z ostatních práv upravených v hlave ctvrté a jeho úprava vychází ze zásad jako u politických práv.[131] Úprava odstavce 1 se vztahuje na sdružování zamestnancu i zamestnavatelu, zatímco odst. 2 se venuje pouze odborovým organizacím a jejich vztahu ke státu. Pro odborové organizace se nepoužívá systém registracní, ale evidencní. Ministerstvu vnitra, které evidenci vede, neprísluší zkoumat podání ci návrh k evidenci odborové organizace odmítnout.[132] Odstavec 4 zakládá na ústavní rovine právo na stávku. Listina odkazuje na zákon – jediným souvisejícím je však jen zákon o kolektivním vyjednávání, který ale upravuje stávku jen za predpokladu, že se strany ve sporech z uzavrení kolektivní smlouvy nedohodly; možnost stávkovat za jiných podmínek je tak nutné dovozovat prímo z Listiny.[133]

Clánek 28 zakládá právo zamestnance na spravedlivou odmenu a uspokojivé pracovní podmínky, cl. 29 Listiny pak zduraznuje ochranu žen, mladistvých a zdravotne postižených.[6]

Právo na hmotné zabezpecení ve stárí, pri nezpusobilosti k práci a pri ztráte živitele je upraveno ve clánku 30 Listiny. S ohledem na dikci tohoto ustanovení je možné Ceskou republiku vymezit jako sociální stát.[134] Clánek vymezuje dve situace: situaci, kdy má obcan právo na primerené hmotné zabezpecení, a situaci, kdy nejen obcan potrebuje pomoc k zajištení základních životních podmínek.[134]

Podle clánku 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a obcané mají na základe verejného pojištení právo na bezplatnou zdravotní péci a zdravotní pomucky za podmínek, které stanoví zákon. Techto práv je možno se domáhat pouze v mezích zákonu, které je provádejí. Zákon upravující práva plynoucí z cl. 31 Listiny nesmí mít diskriminacní povahu, podmínky, za nichž je možno tato práva uplatnovat, jím musí být stanoveny tak, aby byl všem obcanum zajišten spravedlivý zpusob prístupu ke zdravotní péci primerené kvality.[135]

Ústavneprávní základ ochrany rodiny a rodicovství je obsažen v clánku 32 Listiny.[136] První odstavec vytvárí legislativní rámec pro právní ochranu rodiny, odstavec dva pak zarucuje zvláštní péci tehotným ženám. Tretí odstavec potvrzuje obecne platnou zásadu rovnosti a zakotvuje rovné postavení manželských i mimomanželských detí.[137] Clánek 32 odst. 4 Listiny garantuje rodicum právo pecovat a vychovávat deti a naopak detem zajištuje právo na rodicovskou výchovu a péci.[138] Odstavec pátý zakotvuje právo na státní pomoc a odstavec 6 odkazuje na zákon.[137]

Clánek 33 upravuje tri roviny práva na vzdelání. První rovina je konstrukce, že se právo na vzdelání poskytuje všem.[139] Druhá, sociální, rovina je vyjádrena v cl. 33 odst. 2. Toto ustanovení priznává obcanum právo, které má nepodmínenou povahu, na bezplatné základní a stredoškolské vzdelání.[140] Ackoliv se v ustanovení hovorí i o bezplatném vzdelání na vysokých školách, nejde zde již o právo nepodmínené povahy, nebot je naopak podminováno vedle schopností obcana také možnostmi spolecnosti.[141] Tretí rovinou je rovina institucionální, když cl. 33 upravuje i zrizování jiných než státních škol (cl. 33 odst. 3).[142] Zákonem lze stanovit podmínky, za kterých stát poskytuje obcanum pri studiu pomoc.[143]

Právo k výsledkum tvurcí duševní cinnosti je upraveno v clánku 34 odst. 1 Listiny. Odstavec druhý upravuje právo k prístupu ke kulturnímu bohatství.[144]

Clánek 35 Listiny zakotvuje právo na príznivé životní prostredí a vcasné a úplné informace o stavu životního prostredí a prírodních zdroju. Zde vyjmenovaná práva príslušejí pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které – na rozdíl od právnických osob – podléhají eventuálním negativním vlivum životního prostredí.[145] Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu

Koreny techto práv jsou predevším v oblasti anglosaského práva. Základní zásady pro soudní rízení a zakotvující právo na spravedlivý proces lze objevit v dokumentech jako Magna charta libertatum (1215), Habeas Corpus Act (1679) ci Bill of Rights (1689). Právo na soudní a jinou právní ochranu tvorí spolecne s úpravou obsaženou v hlave ctvrté Ústavy a ustanoveními nekterých mezinárodních smluv základní složku pojetí právního státu v ústavním rádu.[146]

Celková ochrana práv a oprávnených zájmu, základních práv a svobod je v obecné rovine upravena v clánku 36 Listiny. Tento clánek je základem práva na spravedlivý proces. Judikatura Ústavního soudu vytvorila doktrínu, podle níž je právo na spravedlivý proces komplexne tvoreno celou pátou hlavou Listiny, a zahrnuje tak princip nezávislosti a nestrannosti soudce, právo na zákonného soudce, právo na obhajobu, právo na primerenou dobu rízení, presumpci neviny, právo na tlumocníka, právo vyjadrovat se k dukazum a navrhovat je, zásadu rovnosti zbraní[P 6], zákaz retroaktivity, zásadu in dubio pro reo aj.[147] Odstavec 2 clánku 36 vytvárí základ pro správní soudnictví.[148] Tretí odstavec pak upravuje právo na náhradu škody zpusobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úredním postupem. Jedná se o objektivní odpovednost za škodu, kterou zpusobil orgán státu nebo subjekt vykonávající státní správu.[149]

Clánek 37 odst. 1, který zakládá právo odeprít výpoved, pokud by vyvolala nebezpecí trestního stíhání tomu, kdo vypovídá, nebo osobe vypovídajícímu blízké, navazuje a rozvíjí cl. 36 odst. 1. Je zde založena ochrana vztahu mezi nejbližšími príbuznými a toto právo je výjimkou z obecné povinnosti svedcit.[150] Odeprít výpoved je právo, nikoliv povinnost.[151] Odstavec druhý zakotvuje právo na právní pomoc, kterou se rozumí kvalifikovaná právní služba.[152] Clánek 37 v odstavci 3 zakotvuje zásadu rovnosti úcastníku (zásadu rovnosti zbraní) znamenající, že žádná ze stran nesmí být v podstatné nevýhode vuci protistrane pri prednesu své záležitosti a má mít stejné možnosti úcasti, vyjádrení i jednání.[153] Ctvrtý odstavec zakládá právo na tlumocníka.[154]

Zásada zákonného soudce je upravena v prvním odstavci clánku 38 a nacházela se ve všech ceských a ceskoslovenských ústavách s výjimkou ústavy z roku 1960. Princip má chránit pred kabinetní a sekretariátní justicí.[155] Princip vtelený do prvního odstavce má tvorit zábranu pred úcelovým manipulováním s jednotlivými právními vecmi a jeho základním atributem je zákonem zrízený soud. O zrízení soudu nemohou rozhodovat orgány moci výkonné a pravidla urcující, který soud a soudce vec projedná a rozhodne, musejí být stanovena obecne predem zákonem. Zásada je rozvedena v zákone o soudech a soudcích a projevuje se v úprave otázky príslušnosti, obsazení soudu, pridelování vecí a zastupování podle rozvrhu práce a ve vyloucení soudce pro podjatost.[156] Druhý odstavec clánku 38 Listiny rozvíjí obecný princip práva na spravedlivý proces, když zakládá právo, aby byla vec projednána verejne, bez zbytecných prutahu, v prítomnosti fyzické osoby a s možností jejího vlastního vyjádrení ke všem provádeným dukazum. Výjimka ze zásady verejnosti muže být stanovena jen zákonem, ale samotné rozhodnutí musí být vyhlášeno verejne vždy.[157]

Ze clánku 39 a clánku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného cinu, stíhání pachatele a jeho potrestání je vecí vztahu mezi státem a pachatelem trestného cinu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního rízení o tom, zda byl trestný cin spáchán.[158] Clánek 39 Listiny zakotvuje ústavní princip legality trestního práva, když urcuje, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným cinem.[159] Pro tento princip se používá latinské oznacení nullum crimen, nulla poena sine lege (není trestného cinu, není trestu bez zákona).[160]

Clánek 40 odst. 2 zakotvuje princip presumpce neviny. Tretí odstavec poté vyjadruje nekterá procesní práva pro trestní rízení. Odstavec 4 clánku 40 dává právo obžalovanému odeprít výpoved.[161] Pátý odstavec upravuje zásady res iudicata (vec pravomocne rozhodnutá) a ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž).[162] Prekážka veci pravomocne rozhodnuté znamená závaznost a nezmenitelnost rozsudku.[163] Zásada ne bis in idem je jednou ze základních zásad jakéhokoliv právního procesu, která zabezpecuje právní jistotu, nebot podle ní nesmí být ve veci jednou pravomocne rozhodnuté v zásade rozhodováno podruhé.[164] Výjimky z této zásady pripadají v úvahu v prípade zjištení závažných skutkových nebo právních vad, což se projevuje v možnosti mimorádných opravných prostredku.[165] Hlava šestá: Ustanovení spolecná

Clánek 41 vyjmenovává ustanovení Listiny, která mohou být konkretizována provádecím predpisem. Návrh ve vztahu k právum, která lze podradit pod predmetná ustanovení Listiny, je nutné posuzovat s ohledem na provádecí zákon. Odstavec druhý je v soucasnosti nepoužitelný, nebot vycházel z dualitní ceskoslovenské moci zákonodárné (federální a republikové).[166]

Clánek 42 v odstavci jedna vymezoval, co Listina rozumí pod pojmem obcan. Ackoliv soucasné znení hovorí o státním obcanství Ceské a Slovenské federativní republiky, je nutné ho v soucasnosti vztahovat ke státním obcanum Ceské republiky. Druhý odstavec je všeobecne antidiskriminacní ustanovení, které zajištuje rovnoprávnost práv a svobod tam, kde nejsou vázána na státní obcanství. Odstavec tretí pak napríc právním rádem ode dne prijetí Listiny chápe v prípade základních práva a svobod obcana jako každého cloveka, pokud práva a svobody nejsou vázána na státoobcanský statut jednotlivce.[167]

Clánek 43 zavazuje Ceskou republiku poskytnout ochranu tem osobám, jejichž život je v zemi puvodu ci v jiné zemi ohrožen. Z dikce Listiny muže být azyl odepren tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.[168] Žádost každého žadatele o udelení azylu je treba posuzovat individuálne. Tvrdí-li žadatel o udelení mezinárodní ochrany formou azylu, že opustil svou vlast pro oduvodnený strach z pronásledování z duvodu zastávání urcitých politických názoru, je zapotrebí, aby byl schopen doložit, že vubec nejaké politické názory má, že je schopen je formulovat a prezentovat a že se stává proto ve své domovské zemi nepohodlný vládním úradum nebo jiným vlivným místum, je proto pronásledován a nebo lze takové pronásledování duvodne ocekávat.[169] Udelit azyl je možné z duvodu pronásledování, z úcelem sloucení rodiny nebo v prípade hodného zvláštního zretele (humanitární azyl). Azyl nelze udelit i pronásledovanému, u nehož je duvodné podezrení, že se dopustil trestního cinu proti míru, válecného trestného cinu nebo trestného cinu proti lidskosti dle mezinárodního práva nebo že se dopustil pred podáním žádosti o udelení azylu vážného nepolitického trestného cinu nebo je vinen ciny, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Organizace spojených národu.[170]

Ustanovení clánku 44 Listiny umožnuje omezit právo na podnikání a jinou hospodárskou cinnost, v prípade soudcu a státních zástupcu[P 7] omezit právo sdružovat se v politických stranách, omezit právo na stávku soudcum, státním zástupcum a príslušníkum bezpecnostních sboru a ozbrojených sil, zamestnancu státní správy a samosprávy ve funkcích vymezených zákonem a osobám v povoláních, která jsou bezprostredne nezbytná pro ochranu života a zdraví; omezit peticní, shromaždovací a právo hospodárského sdružování na ochranu svých zájmu.[171] Poznámky

1. ? Listina je dle cl. 3 a 112 odst. 1 Ústavy CR soucástí ústavního porádku. Ackoliv Listina není formálne prohlášena za ústavní zákon, co do právní síly je s ústavními zákony srovnatelná. Menena a doplnována muže být Listina jen formou ústavních zákonu dle dikce cl. 9 odst. 1 Ústavy. 2. ? Císlo uvozovacího zákona. Listina jako taková své císlo nemela (viz postavení Listiny v ceském právním rádu). 3. ? a b Ceská republika má tzv. polylegální ústavu, tj. ústava je tvorena více právními predpisy. Pokud se hovorí o pomyslném souboru, píše se zpravidla malé písmeno, pro oznacení ústavního zákona c. 1/1993 Sb. se užívá pojmu Ústava (s velkým pocátecním písmenem). Ceská republika ani Ceskoslovensko nemely nikdy ústavu tvorenou jedním právním textem. 4. ? Novejší zákon disponuje potencí založit neaplikovatelnost zákona staršího. Nesprávne prekládáno také jako mladší ruší starší. Ke skutecnému rušení právního predpisu ovšem nedochází: pokud by byl jeden z predpisu zrušen, nemela by tato zásada smysl. Jedná se o urcení aplikacní prednosti za situace, kdy jsou platné oba predpisy. 5. ? Zvláštní zákon disponuje potencí založit neaplikovatelnost zákona obecného. Nesprávne prekládáno také jako zvláštní ruší obecný. Ke skutecnému rušení právního predpisu ovšem nedochází: pokud by byl jeden z predpisu zrušen, nemela by tato zásada smysl. Jedná se o urcení aplikacní prednosti za situace, kdy jsou platné oba predpisy. 6. ? Princip rovnosti zbraní, úzce související s principem rovnosti, vyjadruje, že žádná ze stran nesmí být v podstatné nevýhode vuci protistrane pri prednesu své záležitosti a má mít stejné možnosti úcasti, vyjádrení i jednání. Je však na strane samotné, zda své právo využije. Ústavní soud Ceské republiky ve svém nálezu Sp. zn. Pl. ÚS 15/01 k zásade uvedl: „Princip rovnosti zbraní, resp. princip rovnosti príležitostí (cili princip rovnosti všech úcastníku rízení) ve smyslu cl. 37 odst. 3 Listiny, cl. 96 odst. 1 Ústavy a cl. 6 odst. 1 Úmluvy nabývá zvláštní duležitosti v rízení trestním, v nemž je ve vztahu k obvinenému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkove i právne argumentovat a s právem vyjadrovat se ke všem provádeným dukazum. “ 7. ? Listina používá oznacení prokurátor. Zákon c. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znení, však v § 41 uvádí: „Pokud jiné predpisy mluví o prokurature, prokurátorech a vyšetrovatelích prokuratury, rozumí se tím podle povahy veci státní zastupitelství a státní zástupci podle tohoto zákona. “

Odkazy Justice and law.svg Související clánky obsahuje portál Právo logo Wikizdroju Projekt Wikizdroje obsahuje puvodní text související s tímto clánkem: Listina základních práv a svobod Reference

1. ? a b KLÍMA, Karel, et al. Komentár k Ústave a Listine. Plzen : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Cenek, 2005. 1019 s. [dále jen Klíma et al. (2005)]. ISBN 80-86898-44-X. S. 55. 2. ? Ust. Cl. 3 úst. zák. CNR c. 1/1993 Sb., Ústava Ceské republiky, v platném znení. 3. ? a b Ust. Cl. 112 úst. zák. CNR c. 1/1993 Sb., Ústava Ceské republiky, v platném znení. 4. ? a b PALÚŠ, Igor. Listina základných práv a slobôd ako právny dokument. Právny obzor, 1991, cís. 8, s. 391-398. ISSN 0032-6984. (slovensky) 5. ? a b SLÁDECEK, Vladimír; MIKULE, Vladimír; SYLLOVÁ, Jindriška. Ústava Ceské republiky: Komentár. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007. 949 s. [dále jen Sládecek et al. (2007)]. ISBN 978-80-7179-869-9. S. 37. 6. ? a b c Usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 7. ? Sládecek et al. (2007). s. 38–39. 8. ? Klíma et al. (2005). s. 988. 9. ? ZIMEK, Josef. Ústavnost a ceský ústavní vývoj. 3., nezmenené vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 179 s. (Edice ucebnic Právnické fakulty; sv. 380.) ISBN 80-210-4094-7. S. 172. 10. ? Klíma et al. (2005). s. 601 a 603. 11. ? a b c d GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dejinám Ceskoslovenska. Svazek IV. Praha : Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2007. (649 s.) [dále jen Gronský (2007)]. ISBN 978-80-246-1389-5. S. 239. 12. ? FS CSFR. Snemovní tisk 330/0: Návrh Slovenskej národnej rady z 22. novembra 1990 na vydanie ústavného zákona, ktorým sa vyhlasuje Listina základných práv a slobôd [online]. 1990-11, [cit. 2010-07-16]. Dostupné online. 13. ? ZOULÍK, František. K Listine základních práv a svobod. Právo a zákonnost, 1991, cís. 5, s. 241. ISSN 1210-0900. 14. ? Úst. zák. c. 23/1991 Sb. 15. ? a b c d e KOUDELKA, Zdenek; ŠIMÍCEK, Vojtech. K právní povaze Listiny základních práv a svobod. Právník, 1996, cís. 2, s. 175-182. ISSN 0231-6625. 16. ? Sládecek et al. (2007). s. 35–36. 17. ? RYCHLÍK, Jan. Ceši a Slováci ve 20. století: Cesko-slovenské vztahy 1945-1992. Bratislava : Academic Electronic Press pro Academic DTP a Ústav T. G. Masaryka Praha, 1998. 554 s. [dále jen Rychlík (1998)]. ISBN 80-88880-11-4. S. 345. 18. ? Rychlík (1998). s. 351. 19. ? Úst. zák. c. 542/1992 Sb. 20. ? Mezi Senátem a prezidentem Václavem Klausem ve ctvrtek opet zajiskrilo. radio.cz [online]. 2004-04-08 [cit. 2010-07-16]. Dostupné online. 21. ? Klíma et al. (2005). s. 56. 22. ? a b Sládecek et al. (2007). s. 36. 23. ? KNAPP, Viktor. Poslední dejství národního majetku. Právník, 1993, cís. 6, s. 456. ISSN 0231-6625. 24. ? GERLOCH, Aleš. K otázce právní povahy Listiny základních práv a svobod. In Realizace Listiny základních práv a svobod v právním rádu Ceské republiky. Brno : Masarykova univerzita, 1994. ISBN 80-210-0834-2. s. 70-75. 25. ? Ust. cl. 1 úst. zák. c. 4/1993 Sb., o opatreních souvisejících se zánikem Ceské a Slovenské Federativní Republiky, v platném znení. 26. ? BÁRTA, Jan. Nekteré právní souvislosti samostatnosti Ceské republiky a tzv. recepcní zákon. Právník, 1993, cís. 5, s. 365. ISSN 0231-6625. 27. ? Úst. zák. c. 162/1998 Sb., kterým se mení Listina základních práv a svobod, v platném znení. 28. ? Sládecek et al. (2007). s. 36–37. 29. ? Vláda Ceské republiky. Snemovní tisk 884/0: Vládní návrh ústavního zákona, kterým se mení ústavní zákon c. 1/1993 Sb., Ústava Ceské republiky, ve znení pozdejších predpisu [online]. 2001-03-21, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. 30. ? FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., doplnené vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. (Edice ucebnic Právnické fakulty; sv. 263.) [dále jen Filip (2001)]. ISBN 80-210-2592-1. S. 55. 31. ? Ust. cl. 152 úst. zák. c. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, v platném znení. 32. ? Gronský (2007). s. 242. 33. ? a b Vláda Slovenskej republiky. Dôvodová sprava k vládnemu návrhu Ústavy Slovenskej republiky [online]. 1992-07, [cit. 2010-07-18]. S. 3 (4). Dostupné online. (slovensky) 34. ? Klíma et al. (2005). s. 595. 35. ? Klíma et al. (2005). s. 596. 36. ? KLOKOCKA, Vladimír. Ke sporu o pojem suverenity lidu. Politologický casopis, 1995, cís. 2, s. 117-127. ISSN 1211-3247. 37. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 305/2000. 38. ? Filip (2001). s. 84. 39. ? Ust. cl. 1 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 40. ? a b Filip (2001). s. 87. 41. ? KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. 247 s. [dále jen Knapp (1995)]. ISBN 80-7179-028-1. S. 21. 42. ? a b Ust. cl. 2 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 43. ? The White House. Abraham Lincoln [online]. [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 44. ? ŠULCOVÁ, Michaela. Demokracie jako vláda vetšiny. Internetový politologický casopis e-Polis [online]. 2007-04-13 [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. ISSN 1801-1438. 45. ? FILIP, Jan; SVATON, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovedy. 2. dotisk 4., nezmenené vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 266 s. (Edice ucebnic Právnické fakulty; sv. 399.) ISBN 978-80-210-4057-1. S. 24, 92–99. 46. ? GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 3. vyd. Plzen : Aleš Cenek, 2004. [dále jen Gerloch (2004)]. ISBN 80-86473-85-6. S. 35. 47. ? Gerloch (2004). s. 117. 48. ? Klíma et al. (2005). s. 616. 49. ? Klíma et al. (2005). s. 617. 50. ? Klíma et al. (2005). s. 619. 51. ? Klíma et al. (2005). s. 620–621. 52. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. IV. ÚS 489/98. 53. ? Klíma et al. (2005). s. 625. 54. ? Sládecek et al. (2007). s. 39. 55. ? Filip (2001). s. 111. 56. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 557/09. 57. ? Klíma et al. (2005). s. 631. 58. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 51/06. 59. ? a b Filip (2001). s. 112. 60. ? a b c Klíma et al. (2005). s. 636. 61. ? Ust. cl. 6 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 62. ? Klíma et al. (2005). s. 637. 63. ? a b Klíma et al. (2005). s. 638. 64. ? NOVOTNÝ, Oto, et al. Trestní právo hmotné. I, Obecná cást. Praha : Codex, 1997. 328 s. ISBN 8085963248. S. 245. 65. ? Klíma et al. (2005). s. 644. 66. ? Klíma et al. (2005). s. 645. 67. ? Klíma et al. (2005). s. 644, 646–647. 68. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. III. ÚS 62/95. 69. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. III. ÚS 471/99 70. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 2/97. 71. ? Klíma et al. (2005). s. 655. 72. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 334/96. 73. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 15/95. 74. ? Klíma et al. (2005). s. 671. 75. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 23/97. 76. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 471/97. 77. ? Ust. cl. 10 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 78. ? Klíma et al. (2005). s. 679. 79. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. II. ÚS 482/02. 80. ? Klíma et al. (2005). s. 684. 81. ? Klíma et al. (2005). s. 685. 82. ? Filip (2001). s. 119. 83. ? Klíma et al. (2005). s. 686–687. 84. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. III. ÚS 287/96. 85. ? Klíma et al. (2005). s. 699–700. 86. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 4/02. 87. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 66/04. 88. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 18/98. 89. ? Klíma et al. (2005). s. 714. 90. ? Ust. cl. 15 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 91. ? Klíma et al. (2005). s. 714–715. 92. ? Klíma et al. (2005). s. 717. 93. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 6/02. 94. ? Usnesení Nejvyššího soudu Ceské republiky ze dne 11. 9. 2008, Sp. zn. 21 Cdo 702/2007. Dostupné online. 95. ? Filip (2001). s. 125. 96. ? Filip (2001). s. 126. 97. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 394/04. 98. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 2036/08. 99. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. III. ÚS 359/96. 100. ? Filip (2001). s. 128. 101. ? Ust. cl. 18 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 102. ? Klíma et al. (2005). s. 746. 103. ? Filip (2001). s. 142. 104. ? Ust. cl. 19 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 105. ? a b Filip (2001). s. 143. 106. ? Klíma et al. (2005). s. 751. 107. ? Klíma et al. (2005). s. 752–753. 108. ? Klíma et al. (2005). s. 753. 109. ? Ust. § 1 zák. c. 84/1990 Sb., o právu shromaždovacím, v platném znení. 110. ? Ust. § 25 zák. c. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znení. 111. ? Klíma et al. (2005). s. 757. 112. ? Klíma et al. (2005). s. 757 a 759. 113. ? Klíma et al. (2005). s. 760. 114. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 26/94. 115. ? Klíma et al. (2005). s. 773. 116. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. II. ÚS 540/02. 117. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. II. ÚS 2630/07. 118. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. III. ÚS 361/05. 119. ? ŠAMALÍK, František. Charakter ústavního porádku a jeho ochrana. Právník, 1998, cís. 1, s. 28. ISSN 0231-6625. 120. ? Klíma et al. (2005). s. 776. 121. ? Filip (2001). s. 146. 122. ? a b Filip (2001). s. 147. 123. ? FS CSFR. Snemovní tisk 330/0: Návrh Slovenskej národnej rady z 22. novembra 1990 na vydanie ústavného zákona, ktorým sa vyhlasuje Listina základných práv a slobôd, 2 [online]. 1990-11, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. 124. ? Klíma et al. (2005). s. 779. 125. ? Klíma et al. (2005). s. 787. 126. ? FS CSFR. FS CSFR 1990-1992: Spolecné schuze SL a SN - stenoprotokoly: 11. schuze , streda 9. ledna 1991 [online]. 1991-01-09, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. 127. ? Filip (2001). s. 154. 128. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 17/97. 129. ? Klíma et al. (2005). s. 800. 130. ? Klíma et al. (2005). s. 803. 131. ? Filip (2001). s. 157. 132. ? Klíma et al. (2005). s. 809–810. 133. ? Klíma et al. (2005). s. 811–812. 134. ? a b Filip (2001). s. 160. 135. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 23/98. 136. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. IV. ÚS 257/05. 137. ? a b Klíma et al. (2005). s. 865, 868–869. 138. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. IV. ÚS 257/05. 139. ? Filip (2001). s. 164. 140. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 35/93. 141. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. Pl. ÚS 27/95. 142. ? Filip (2001). s. 165. 143. ? Ust. cl. 33 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 144. ? Klíma et al. (2005). s. 888–889. 145. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. I. ÚS 282/97. 146. ? Filip (2001). s. 168–169. 147. ? Klíma et al. (2005). s. 899–901. 148. ? Klíma et al. (2005). s. 919. 149. ? Filip (2001). s. 172–173. 150. ? Klíma et al. (2005). s. 938. 151. ? Ust. § 100 zák. c. 141/1961 Sb., o trestním rízení soudním (trestní rád), v platném znení. 152. ? Klíma et al. (2005). s. 944. 153. ? Klíma et al. (2005). s. 947. 154. ? Ust. cl. 37 usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. 155. ? Filip (2001). s. 173. 156. ? Klíma et al. (2005). s. 954–956. 157. ? Klíma et al. (2005). s. 959–960. 158. ? Usnesení Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. II. ÚS 361/96. 159. ? Nález Ústavního soudu Ceské republiky Sp. zn. II. ÚS 178/2000. 160. ? Gerloch (2004). s. 188. 161. ? Klíma et al. (2005). s. 980–981, 983. 162. ? Filip (2001). s. 177. 163. ? Klíma et al. (2005). s. 984. 164. ? Knapp (1995). s. 84. 165. ? Gerloch (2004). s. 212–213. 166. ? Klíma et al. (2005). s. 988. 167. ? Klíma et al. (2005). s. 990. 168. ? Klíma et al. (2005). s. 991. 169. ? Rozsudek Nejvyššího správního soudu Ceské republiky Sp. zn. 7 Azs 90/2005 – 91. Dostupné online. 170. ? Klíma et al. (2005). s. 994. 171. ? Klíma et al. (2005). s. 998.

Literatura

* BLAHOŽ, Josef. Sjednocující se Evropa a základní lidská práva a obcanská práva. Praha : ASPI, 2005. 260 s. ISBN 80-7357-073-4. * FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2., doplnené vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 458 s. (Edice ucebnic Právnické fakulty; sv. 263.) ISBN 80-210-2592-1. * FLEGL, Vladimír. Listina základních práv a svobod v aplikacní praxi CR. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1997. 237 s. (Zákony s poznámkami.) ISBN 80-7179-149-0. * KLÍMA, Karel, et al. Komentár k Ústave a Listine. Plzen : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Cenek, 2005. 1019 s. ISBN 80-86898-44-X.

Související clánky

* Listina základních práv Evropské unie * Lidská práva v Cesku

Externí odkazy

* Usnesení predsednictva Ceské národní rady ze dne 16. prosince 1992 c. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako soucásti ústavního porádku Ceské republiky, v platném znení. * NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Listina_z%C3%A1kladn%C3%ADch_pr%C3%A1v_a_svobod“ Kategorie: Ústavní právo Ceské republiky | Lidská práva v Cesku | Ústavní zákony Ceskoslovenska | Lidská práva v Ceskoslovensku Osobní nástroje

* Nové funkce * Prihlášení / vytvorení úctu

Jmenné prostory

* Clánek * Diskuse

Varianty

Zobrazení

* Císt * Editovat * Zobrazit historii

Akce

Hledání Hledat Navigace

* Hlavní strana * Portál Wikipedie * Aktuality * Pod lípou * Poslední zmeny * Náhodný clánek * Nápoveda * Podporte Wikipedii

Tisk/export

* Vytvorit knihu * Stáhnout jako PDF

Nástroje

* Odkazuje sem * Související zmeny * Nacíst soubor * Speciální stránky * Trvalý odkaz * Citovat stránku

V jiných jazycích

* English * Slovencina

* Stránka byla naposledy editována 5. 11. 2010 v 10:59. * Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uvedte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, prípadne za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.

* Ochrana osobních údaju * O Wikipedii * Vyloucení odpovednosti

* Powered by MediaWiki * Wikimedia Foundation