Administrace komentářů

To samozřejmě můžete, máme svobodu myšlení.

Bohužel toto je oblast, ve které je rozšířeno mimořádné množství mýtů, blábolů, 99 procent lidí tomu nerozumí, ale s o to větším gustem o tom píšou (bohužel i články na seriózních webech) a šíří tak bludy dál. Jediné, co se s tím dá dělat, je trpělivě vysvětlovat a korigovat léty zažrané omyly.

Pro ozřejmění, slovníkové definice pojmu kodek:

Wikipedia – kodek: „Kodek je zařízení nebo program, schopný kódování a dekódování digitálního datového proudu nebo signálu.“

MSN Encarta – kodek: „Kódovací a dekódovací zařízení: zařízení, které kóduje a dekóduje elektronické signály“

Například MP3 nebo MPEG-4 ASP nejsou kodeky, protože to není ani hardwarové zařízení, ani počítačový program, nýbrž pouze specifikace toho, jak takový nástroj má fungovat (aby vyhověl specifikaci, tedy formátu). Tedy „plánek kodeku“. Kodek pak je implementací této specifikace, neboli je to ten nástroj, který umí vyplivnout (zakódovat) i pojmout (dekódovat) data v daném formátu. Specifikace zpravidla vytvářejí jiní lidé, než ti, kteří dělají kodeky. Konkrétně u videa má většinu běžně používaných formátů na svědomí skupina MPEG (od historického MPEG-1 až po moderní MPEG-4 AVC, známé též jako H.264). Tvůrci kodeků si pak čtou specifikace, publikované skupinou MPEG, a vytvářejí zařízení nebo počítačové programy, které s těmi formáty pracují.

Je spousta kodeků, implementujících stejnou specifikaci, neboli používajících stejný formát (což je taky smysl specifikací a standardů obecně). Což samozřejmě znamená, že jsou kompatibilní. Běžně používaných video formátů je ve skutečnosti málo (prakticky jen několik), což kontrastuje s blouznivou představou dezinformacemi zblblých mas, že v dnešním světě, plném stovek různých kodeků, je potřeba mít nainstalovány stovky různých kodeků k přehrávání, a že tím pádem multimédia jsou snad jakousi komplikovanou změtí stovek vzájemně nekompatibilních formátů, které neustále v nových a nových podobách a verzích chrlí tvůrci kodeků. Je velmi rozšířeným bludem, že video musí být dekódováno (laicky řečeno přehráváno) stejným kodekem, kterým bylo zakódováno, neřku-li snad i dokonce jeho stejnou verzí. K tomu se vážou velmi populární nesmyslná slovní spojení jako „video je v kodeku XY“ (do kodeku jsem se díval – nic v něm k vidění není), „do AVI souboru uložíme kodek XY“ (proč bychom do AVI souboru ukládali softwarovou knihovnu...) apod. V praxi je to ovšem tak, že když si například kodérem LAME vytvoříte MP3 soubor, můžete si jej pak dekódovat („přehrát“) libovolným MP3 dekodérem. Jelikož to není „LAME soubor“, „soubor v kodeku LAME“ nebo něco podobně hloupého. Je to prostě empétrojka. Totéž platí u videa. Zakódujete si MPEG-2 video s parametry, vyhovujícími specifikaci DVD, a můžete si jej přehrát v libovolném DVD přehrávači. I když jste k jeho zakódování použil kodér SuperDuperMPEG-Mega, není to „SuperDuperMPEG-Mega soubor“ ani „soubor v kodeku SuperDuperMPEG-Mega“ či snad dokonce (vrchol drzosti) „formát SuperDuperMPEG-Mega“, je to prachobyčejné standardní MPEG-2 video. Nemusíte mít nainstalovány všechny kodeky, kterými kdy kdo vytvořil MPEG-2 video, které si chcete přehrát. Stačí jeden schopný MPEG-2 dekodér.

To, jakým kodekem bylo audio nebo video vytvořeno, je, navzdory populárním halucinacím, celkem irelevantní. Podstatné je, v jakém je formátu.

Je však jedna okolnost, která způsobila, že se dnes často pojem kodek používá i ve významu formát (např. „video na DVD používá kodek MPEG-2“). Microsoft ve svých Windows už dávno, v starých verzích, představil multimediální technologii VfW (Video for Windows), s níž přišel i formát AVI. V něm se pak vyskytuje FourCC kodeku (FourCC, neboli Four Character Code, je univerzální značkovací mechanismus, vyskytující se už v předchůdcích AVI), které pomocí čtyř znaků specifikuje, kterým kodekem je video zakódované. Např. MSVC je FourCC archaického kodeku Microsoft Video 1, který byl kdysi původním kodekem Microsoftu pro VfW. Přehrávače, založené na VfW (a dnes novější DirectShow), si z AVI souboru přečtou FourCC a zjistí, jestli je k dispozici dekodér, zaregistrovaný pro toto FourCC. Když je, video se pomocí něj přehraje, když ne, nepřehraje. A v tom je celý průšvih tohoto systému. Microsoft přímo počítá s tím, že FourCC má označovat software, kterým bylo video zakódované, nikoli formát, do kterého bylo zakódováno. Přímo na svých stránkách má databázi FourCC, což je sbírka čtyřznakových kódů, odpovídajících konkrétním softwarovým produktům konkrétních firem, nezřídka v konkrétních verzích. Je asi jasné, kam tato zrůdnost ústí: je spousta FourCC, označujících jeden a ten samý formát, pouze sobecky a bezohledně zabraný (a stále nově a nově zabíraný) různými výrobci různých kodeků. Pro uživatele to znamená neustálou nutnost instalovat neustále nové a nové kodeky pro jeden a tentýž formát s novými a novými FourCC, pro který by stačil jeden jediný dekodér. To ústí v častou frustraci a zmatení uživatelů, kteří léta zahlcují internet neustálými dotazy typu proč mi nehraje video. Nesmyslné instalace desítek kodeků pak nezřídka způsobují softwarové konflikty a rozhašení systému, stejně tak jako instalace různých balíčků kodeků (codec packů), které se snaží tento problém obcházet. Samozřejmě z toho pak plyne masivní zmatení pojmů, obrovská dezinformovanost lidí, kvůli níž pak dělají často nesmyslná rozhodnutí (která i mohou stát spoustu peněz).

Microsoft to pravděpodobně udělal z pouhého zvyku – jako korporátní kulturou vytvarovaná komerční firma v té době prostě automaticky počítal s tím, že nic jiného než komerční výrobky firem neexistuje, že prostě firma A vynalezne svůj kodek B a tím pádem definuje formát B, na nějž má monopol. Pak přijde firma C se svým kodekem D a tak dále a dále. To, že to je představa mimo mísu, sice následující léta potvrdila (viz výše, MPEG a spol.), nicméně představa široké veřejnosti už byla deformována. Video totiž ke konci milénia začalo být velmi populární a díky příchodu nových kodeků Microsoftu (s tehdy nevšedním poměrem kvalita/velikost) i použitelné pro vypalování na CD. Série Windows Media Video byly kodeky, které víceméně používaly postupy, vynalezené skupinou MPEG. Kodek Microsoft MPEG-4 verze 3 pak měl ve Windows přímo implementovat tehdy nadějný video formát MPEG-4, byť to byla raná implementace, která standardu MPEG-4 nevyhovovala. Nicméně se jej chopil jeden hacker, který jej binárně (a tedy asi ilegálně) upravil, aby výstupem mohly být i AVI soubory (se kterými se pak dá pracovat v různých populárních programech) a vzniknul kodek „DivX ;–)“ (smajlík byl součást názvu). To byl zásadní moment ve vnímání pojmu kodek veřejností, která do té doby o existenci kodeků prakticky nic netušila. DivX ;–) (a hlavně filmy jím kódované) se stal ohromně populární a protože to byl původně (než vznikly další kompatibilní) jediný kodek svého formátu, pojmy kodek (software) a formát (specifikace) veřejnosti přirozeně splynuly.

Toho pak využili parazité, ať už k obohacení finančnímu, či alespoň k získání renomé. Když megapopularitu hacknutého komunitního kodeku uviděli byznysmeni, dostali nápad svézt se na vlně jeho úspěchu, vzali si jeho název (aby byli vnímáni jako jeho nástupci a shrábli veškerou pozornost světa pro sebe), zahodili smajlík (aby se od ilegálního hacku distancovali a byli seriózní) a založili firmu DivXNetworks, později přejmenovanou na DivX, jejímž hlavním produktem byl kodek DivX. Ten vytvořili od nuly (původně s pomocí opensource vývoje, který posléze uzavřeli a vydali kodek jako svůj komerční produkt) a tím bylo zmatení veřejnosti definitivně dokonáno. Přestože kodek DivX nedělá nic jiného než kóduje a dekóduje video do/z formátu MPEG-4 Part 2 (Simple Profile a Advanced Simple Profile, běžně se tedy píše o formátu MPEG-4 ASP), veřejnost jej vnímala stejně jako jeho předchůdce prostě jako formát DivX. Rozdíl mezi kodekem a formátem tehdy nechápal prakticky nikdo. Firma DivX toho chytře a vědomě využila a založila si na tom živnost, která ji drží nad vodou dodnes: popularita kodeku DivX a mylný dojem veřejnosti, že se jedná o formát, vytvořila poptávku po hardwarových přehrávačích, které „umí DivX“. Firma DivX tedy vytvořila určité „DivX profily“, na jejichž dodržování výrobci hardwarových přehrávačů dohlíží. To jí přináší finanční zisk, výrobci tím pak získávají právo honosit se oficiálním logem DivX. Samozřejmě je spousta přehrávačů, které nejsou certifikované, přesto ale jsou komerčními tlaky nuceni hrát tuto šarádu a tvrdit, že jejich přístroj taky „umí DivX“. Ve skutečnosti takový přístroj přehrává video ve formátu MPEG-4 ASP, ale to je pojem, který málokomu něco řekne, veřejnost je zmasírovaná propagandou živenou firmou DivX, že jejich kodek je formát (sama firma DivX si tak vzájemně protiřečila, když nikdy nepopírala, že jejich kodek pouze kóduje standardní MPEG-4 ASP video, zároveň byl ale jejich byznys postaven na tom, že oblbovala veřejnost tím, že jde o jejich formát, tím přitahovala nevědoucí zákazníky).

Konkurenční kodek Xvid (založený původně rovněž na tom, co zbylo z opensource projektu OpenDivX, na němž se nepodílela jen firma DivX) později potkal stejný osud. Lidé si automaticky zvykli myslet, že kodek a formát jedno jest, tudíž se rychle začalo psát o „formátu Xvid“, hardwarové přehrávače také začaly „podporovat Xvid“ a celý nesmyslný cirkus tak získal nové dimenze. Xvid rovněž není nic jiného než standardní MPEG-4 ASP kodek, tedy používá stejný formát jako kodek DivX, ale i mnoho dalších. Na ty už se ale v mediálním cirkusu nedostalo, soupeření dvou rivalů (komerčního DivX a open-source Xvid) byl příliš atraktivní na to, aby se veřejně rozmělňoval oficiálním připuštěním existence něčeho jiného. A tak byla existence ostatních MPEG-4 ASP kodeků, jako např. výborného FFmpeg MPEG-4, šiřitely kodekomýtů celá léta důsledně zatajována (když už něco, byly vydávány za „DivX“ –„kódujeme FFmpegem do DivXu“...) Nikoho už tedy nezajímalo, že všechny tyto kodeky používají stejný formát a že video kódované jedním z nich lze bez potíží dekódovat (tedy přehrát) pomocí jiného, tedy že video kódované kodekem Xvid není „Xvid video“, „Xvid soubor“ (s formátem souboru, tedy kontejnerem, už nemá Xvid vůbec nic společného), „video v Xvidu“ apod.

Přitom stačilo málo – pochopit rozdíl mezi pojmy kodek a formát a vysvětlit to lidem. Naštěstí vývoj dnes už kráčí optimističtějším směrem. Po dekádě plné multimediálních mýtů, žvástů a blábolů šířených propagandou prospěchářských parazitů (můj kodek, můj formát) i autorů článků, kteří zarputile odmítali „mást“ chronicky zblblé čtenáře tím, že by napsali pravdu (držet se zavedené lži je pohodlnější než jít proti proudu blbosti), se dnes rozmáhají formáty, které situaci vracejí do normálu. H.264 je nový video formát, který je jednak lepší než MPEG-4 ASP, jednak jej podporuje čím dál více hardwarových i softwarových přehrávačů. Mnoho výrobců produkuje svoje H.264 kodéry a dekodéry, a nezastírají, že jde o H.264 kodéry a dekodéry. Firma DivX se sice také snaží naskočit do modernějšího H.264 vlaku (mimochodem, jako kontejner zvolili Matrosku), a jak jinak než po svém, tedy ohlášenou snahou o opětovné přelepení názvu skutečného formátu svým logem, spojenou s vyjednáváním s výrobci hardwaru, ale v dnešní konkurenčně osvícenější době už to je spíše zoufalý čin potápějícího se trosečníka, který těžko může mít ničivý úspěch jako v době, kdy byl DivX pro svět relevantní. Hlavně je už však H.264 (na rozdíl od ASP) vnímán jako existující standard. Lidé o něm vědí. Je povinně podporován např. Blu-ray přehrávači (velká propagace formátu), ale lidé se s ním setkají mnohde jinde. Sice ještě stále existuje nezanedbatelné množství lidí, kteří, zblblí uplynulou mýtickou dekádou, rozdíl stále nechápou a stejně jako v minulosti psali, že třeba mají AVI soubor, obsahující „MP3 a Xvid“ (logická blbost, MP3 je formát, zatímco Xvid je softwarová knihovna), stejně tak třeba dnes píší, že kódují „do x264“ (x264 je softwarový produkt, který kóduje do H.264). Stále také přetrvává časté používání pojmu kodek ve významu formát (článek napíše, že kodek je zařízení nebo program, načež si vzápětí protiřečí uvedením třeba MP3 jako příkladu kodeku). Přitom jednak na užívání slova kodek ve dvou vzájemně zcela odlišných významech (jako zařízení/program i jako specifikace) není nic pozitivního, vede to pouze ke zmatení pojmů, jednak čistě z lingvistického hlediska je jasné, že pojem kodér/dekodér či kompresor/dekompresor svými koncovkami jednoznačně znamená aktivní roli, tedy že něco dělá, kóduje a dekóduje – specifikace sama o sobě nic nezakóduje ani nedekóduje, na to je potřeba její implementace. Nicméně situaci postupně zlepšuje i to, že formát AVI se svým zrůdným FourCC systémem je nahrazován lepšími, novějšími kontejnery (tedy těmi „obálkami“) jako MP4 nebo Matroska, které mají identifikaci formátů vyřešenou rozumně – MPEG-4 video je v nich prostě označeno jako MPEG-4 video, bez ohledu na to, jakým kodekem bylo zakódováno. Protože podstatný je formát, ne kodek.

Dalo by se o tom rozepsat i šířeji, ale na to tady není prostor, tak snad to stačí takto stručně.