Administrace komentářů

Mít systémový disk mi připadá jako nesmysl. Zaprvé je to single point of failure a zadruhé je to úzké hrdlo, když jde (tu a tam) o výkon. Nejefektivnější je bootovat přímo z RAIDu.

Na softwarový RAID se většinou nesahá fdiskem. Je to virtuální zařízení, u kterého BIOSem čitelná tabulka oddílů postrádá jakýkoliv smysl. Znovu doporučuji přečíst si manuálové stránky od LVM. Bez LVM to zkrátka nepůjde. Navíc LVM dovede zajistit RAID1 i přímo, bez nutnosti používat mdadm a vytvářet /dev/mdN zařízení, a podporuje i spoustu dalších RAID levelů. Dá se samozřejmě použít i v kombinaci s mdadm a s klasickým softwarovým RAIDem — tomu nic nebrání. Zkrátka se pak používá o vrstvu víc.

Navíc většinou není nutné uhodnout a nastavit přímo konečnou konfiguraci. Vše se dá kdykoliv změnit.

Jednou jsem například předělával několik strojů z jednodiskové konfigurace na pětidiskový RAID5. Původní jeden disk byl samozřejmě na konci naprosto symetrickým členem RAID5 konfigurace (bez jakýchkoliv pozůstatků původního rozdělení) a tohle všechno bylo možné provést bez restartu. Stačilo vytvořit čtyřdiskový RAID5 na nových discích, pak na něj pomocí LVM odzrcadlit logical volumes z původního disku, pak zrcadla zase oddělit a zachovat pouze jejich nově vytvořenou repliku (tu na čtyřdiskovém RAID5 poli) a nakonec původní disk rozdělit přesně stejně jako ty čtyři nové, přidat ho k RAID5 poli a nechat pole zvětšit (což vyžaduje pochopitelně restripe). Výsledná konfigurace byla tedy taková, že server bootoval z kteréhokoliv disku (díky malým bootovacím oddílům spojeným do RAID1, tedy replikovaným na každém disku, které se BIOSu jevily jako běžné diskové oddíly) a všechno ostatní, včetně kořenového oddílu, bylo RAID5 pole. Když se dá tohle všechno provést bez restartu, řekl bych, že předem dělit disky na systémové a „jiné“ je v dnešní době zbytečné.

Něco podobného v podstatě platí o oddílech. Alokovat místo předem je špatný a dávno překonaný přístup k věci. LVM situaci trochu usnadňuje tím, že dovede měnit velikost oddílů a (někdy i) velikost souborových systémů na nich za běhu. To je sice hezké, ale já jsem si poslední dobou zvykl na Btrfs. Tam je jakékoliv dělení disku a uvažování o velikostech oddílů zbytečné, podobně jako u ZFS. Když mají být nějaké části souborového systému logicky oddělené, dají se vytvořit subvolumes, které pak lze namountovat třeba s jinými parametry, uzná-li správce za vhodné, nebo prostě nechat jen tak existovat a občas s jejich pomocí třeba zálohovat. (Atomické snapshoty se hodí víc než znamenitě.) Killer feature Btrfs, kterou uživatel potká jako první, je cp --reflink. Jistý politik by se ostatních souborových systémů zeptal: „Kdo z vás to má?!“ Takže sečteno a podtrženo, LVM oddíly jsou skvělé a je třeba je mít například kvůli swapu, nicméně fyzické dělení souborových systémů do oddílů (a alokace kapacity předem) patří už dnes v podstatě do minulosti.