Administrace komentářů

Hned na úvod bych asi zdůraznil, že na tak prastarém hardware se těžko dají čekat zázraky. Zatímco současné Windows by ho nepodporovaly ani náhodou, linuxové distribuce na něm alespoň normálně nabootují a poběží, nicméně bude to mít svá úskalí, zejména pokud jde o grafickou kartu a o akcelerovaný kompozitní desktop, který už je dnes v podstatě nutnou samozřejmostí. Pro rozumné vyzkoušení Linuxu by to chtělo nějaké novější železo, například běžný 64-bitový stroj alespoň z roku 2007 nebo pozdějšího, s grafickou kartou NVidia nebo ATI/AMD. Jmenovaný notebook je už skutečně muzejní kus. Grafická karta Intel 855GM, kterou takové stroje měly, má v sobě poměrně velkou spoustu bugů, takže někdy je vhodné místo OpenGL akcelerace zvolit pro kompozitní desktop „akceleraci“ XRender. V době největší slávy takových strojů byly drivery pro grafické karty Intel zcela jiné než dnes a kompozitní desktop, který něco akceleruje v podstatě nepřetržitě, byl tenkrát vzdáleným snem.

Negativní zkušenost, kterou popisujete, je jeden z klasických a stále dokola se opakujících důsledků špatných distribucí (Ubuntu) a ostudy svobodného desktopu (Gnome). Právě takové systémy jsou důvodem velmi malé rozšířenosti svobodných systémů na desktopech. Uživatel, který se při svém prvním setkání se systémy založenými na Linuxu musí potýkat s něčím takovým, si často řekne: „No super, ovladatelnost je asi tak na úrovni Windows 95, ke kterým někdo přidělal 3D efekty... No tak já se na to vyseru a za 10 let to zase vyzkouším, třeba už to bude lepší.“

Pro začátek je zkrátka nutné mít rozumně použitelné desktopové prostředí, které strčí Windows do kapsy — doporučoval bych Fedoru 19 v kombinaci s KDE, LiveCD s instalátorem je například tady. Obrovské plus je, že si lze přímo s tím LiveCD zběžně vyzkoušet, který hardware bude funkční hned a který ještě bude potřebovat trochu doladit. S použitelným desktopem se už pak odpovědi na uvedených pět otázek hledají překvapivě snadno:

1. V jednom z panelů v KDE (implicitně v dolním) je ikonka, která vypadá zhruba jako logo USB. Skrývá se za ní menu, které ukazuje aktuálně připojené disky a jiná úložná zařízení. Tam lze disky jedním kliknutím přimountovat a poté automaticky otevřít například v souborovém manažeru (Dolphin), případně v K3b, jde-li o optická média k vypálení či zkopírování.
2. Jeden z panelů KDE (implicitně dolní) má vpravo ikonku, za kterou se skrývá applet NetworkManagera. (Na první pohled nápadně připomíná léty prověřené ikony související se sítí.) Pokud je WiFi karta na seznamu a funkční, stačí se proklikat skrz několik menu a zkusit si vyhledat a přidat WiFi síť. Pokud WiFi karta nikde na seznamu zařízení není, je třeba problém nějak blíž diagnostikovat, tj. jaká přesně je to karta (což ukáže například KInfoCenter, pěkná grafická utilitka, nebo příkaz lspci) a z jakého důvodu nefunguje. (Může jít o chybějící kernelový modul (ač je to nepravděpodobné) nebo o chybějící binární firmware pro kartu či podobný problém.) Protože NetworkManager je poměrně značně buggy (bohužel v sobě má jakousi ošklivou Gnome-like filosofii), může se stát, že některé pokročilejší nastavení (například EAP-TLS či v podstatě EAP-cokoliv) nebude fungovat. V takovém případě je spousta jiných možností, jak se připojit, které souvisí jednoduše s napsáním konfiguračního souboru pro wpa_supplicant. Ale podrobnosti bych rozhodně nechal až na dobu, kdy to bude potřeba.
3. To bych nedoporučoval. Například u ArchLinuxu je to triviální, protože balíček má jasně danou formu (prostě soubor) a dá se odděleně stáhnout, vybuildit a podobně. Balíčkovací manažer ve Fedoře (a nakonec i v Ubuntu) je o poznání sofistikovanější a taky složitější, takže nějaké přenášení balíčků je znamenitá možnost, jak si nechtěně vyrobit nefunkční systém nebo těžko řešitelné problémy se závislostmi. Doporučoval bych buď vyzkoušet WiFi připojení přímo v LiveCD nebo LiveDVD Fedory — pak je jasné, že vše funguje, a problém je vyřešen. Druhá možnost je připojit se ethernetem. Ten by měl ve Fedoře fungovat nikoliv na jedno kliknutí, ale bez klikání, protože NetworkManager bývá (alespoň u LiveCD) nastavený, aby se automaticky zkoušel připojit přes DHCP na všech ethernetových rozhraních. Konečně poslední možnost je stažení nějakého většího LiveDVD nebo live obrazu pro flashdisk, kde je ihned k dispozici velká spousta balíčků pro instalaci bez sítě. U nich je zaručeno, že budou vzájemně kompatibilní a že tedy nebude potřeba nic pokoutně přenášet.
4. Infraport je zařízení, které už má svá šťastná léta za sebou, takže to nemusí být úplně snadné. Napřed je třeba z KInfoCenter nebo z lspci zjistit, o jaký hardware se jedná. Například na nějakém starém notebooku jsem měl infraport použitelný pomocí kernelového modulu (nebo „driveru“, chcete-li tomu tak říkat) nsc-ircc. Pak jsou k tomu utility irdaping, irdadump a pár dalších — pro základní diagnostiku a zprovoznění. Pro připojení konkrétního zařízení využívajícího infraport je třeba trochu googlit, ale všechny důležité protokoly kernel podporuje, například virtuální síťová zařízení nad infraportem a tak dále. Ve Fedoře je na takové věci dobré použít třeba yum search irda. (Koneckonců yum search je možná to nejdůležitější, co začátečník potřebuje. Nebo si to může pohodlně naklikat v Apperu, chce-li — terminál sice není nic děsivého, naopak je to nejúčinnější způsob ovládání počítače, nicméně i grafická klikátka jsou samozřejmě k dispozici.) Pokud jde o ten fotoaparát: Tohle se velmi liší případ od případu. Některé fotoaparáty mají protokol mass storage. Pak je zprovoznění tak triviální jako připojení flashky. Například můj Canon EOS 600D tohle nemá, nicméně software Digikam (opět související s KDE, byť vzdáleně) s ním umí komunikovat jinak, přímo příslušným proprietárním (byť známým) protokolem nad USB. Umí tedy s fotoaparátem komunikovat, získat fotografie a videa a tak podobně. (Nechme stranou, jak přesně tohle funguje.) Zkrátka hodně záleží na výrobci fotoaparátu a na tom, jak a kterými protokoly fotoaparát komunikuje. (Doporučuji googlit Linux a název fotoaparátu...)
5. V KDE je tohle triviální operace typu vyhledání položky v hlavním menu (implicitně dolní pruh, tlačítko vlevo dole s logem Fedory, případně KDE, případně jiné distribuce) a přetažením této položky na plochu. Plocha v KDE může být buď kontejner pro různé drobné widgety (počasí, hodiny, kalendář, poznámky, rádio, instant messaging, pohledy do složek), nebo může být celá vyplněná jedním pohledem do složky, což (při volbě Výchozí plocha) trochu připomíná starou známou plochu ve Windows. Pak je ještě spousta dalších možných rozvržení a „aktivit“ (uložených uspořádání pracovního prostředí, extrémně zjednodušeně řečeno) — ve Fedoře jich najdete implicitně v KDE nakonfigurovaných několik. Nejlepší je trochu si v tom zaklikat (nebo spíš hodně) a vše si přizpůsobit přesně k obrazu svému. Rychlá a jednoduchá odpověď na tento bod tedy je: Nastavit si plochu do režimu Výchozí plocha a pak si tam prostě přetáhnout ikonky z menu. No a pokud mluvíte o tom obecném typu „zástupců“, který je specifický pro UNIXové systémy (a nesouvisí už tolik s plochou), pak doporučuji vyhledat si, co je to symlink a jak se tvoří pomocí příkazu ln -s. Symlink může ukazovat na složky i na soubory. Mimo ln -s je samozřejmě také dostatek klikacích možností, jak ho vytvořit.

Uznávám, že moc trpělivý nejsem a na spoustu věcí říkám „Google“, ale tak to zkrátka je — je spousta faktů, znalostí a dovedností, které se nedají někomu nalít jen tak do hlavy, ať bych o nich psal seberozsáhleji. Nejlépe je vše si sám důkladně vyzkoušet, vyhledat a tak podobně. Tím se nakonec člověk naučí nejvíc.