Administrace komentářů

Ten popisek je už několik let naprosto neaktuální. Nebýt různých komplikací (například fanatiků trvajících na offline fsck toolu), byl by už Btrfs dávno implicitním filesystémem ve Fedoře. Už cca od verze 16 se o tom uvažuje. Každopádně například zrovna Fedora podporuje Btrfs velmi solidně, jen je třeba v Anacondě nezvolit implicitní rozložení, kde se úplně zbytečně vytváří ext4 /boot oddíl, a místo toho rovnou zformátovat 100% celý disk jako Btrfs (tj. vytvořit na něm 1 oddíl a na něm pak Btrfs — přímý formát disku bez oddílů by neumožnil správnou funkci GRUBu).

Pokud jde o offline fsck, ZFS taky nikdy nic podobného nikdy neměl a prostě funguje. Idea těchto filesystémů je, že částečný fsck se dá provést kdykoliv za chodu (scrub) a cokoliv, co by normálně opravoval fsck, se dá udělat částečně při mountu a částečně pak později na pozadí.

Slovo DANGEROUS je zde téměř vytržené z kontextu. Samozřejmě, že integrity tool tam být nemusí a normálně je tahle volba vypnutá. To je tool určený momentálně spíš pro vývojáře Btrfs. Není důvod takovou věc mít zapnutou.

Btrfs používám od roku 2010 k naprosté spokojenosti a označení DANGEROUS by si zasloužil spíš ext4, kvůli kterému už spousta serverů přišla o data. I ext3 má už dost másla na hlavě, protože se při každé větší změně ve VFS aspoň tu a tam něco rozsype. Přesto před ext4 kupodivu nikdo nevaruje. Bugy se odstraní a život jde dál. Btrfs měl za stejné období mnohem méně veřejně propíraných bugů a nepamatuji si, že by měl nějakou kauzu se ztrátou dat srovnatelnou s průsery ext4. Nikdy jsem u něj nezažil nic, co by nespravil btrfs_zero_log (a to bylo asi tak to nejzávažnější, co se s ním kdy stalo).