Administrace komentářů

Pak může být řešení celkem triviální.

První (a podle mě lepší možnost) je routování. Virtuální síť bude mít nějaký prefix adres a fyzický stroj musí být v okolní síti (v celé síti, tedy včetně nějakého modemu či přístupového bodu) známý jako router do tohoto prefixu. (Prefix by neměl být podmnožinou adres normálně používaných v domácí síti; měl by se zkrátka lišit, aby bylo jasné, kudy se routuje.)

Druhá možnost je mít adresy ve virtuální síti se stejným prefixem jako ve zbytku domácí sítě. Pak se musí do bridge, který propojuje všechna virtuální rozhraní, přidat ještě i fyzické rozhraní. Fyzickým strojům na síti se pak virtuální stroje budou jevit jako na lokálním switchi, tj. komunikace s nimi bude založená na 2. vrstvě, ne na 3. vrstvě, narozdíl od routování.

Třetí možnost je podobná té první, ale v lecčem trochu horší a odpovídá nastavení, které vytvářejí automaticky virtualizační frameworky typu virt-manager + libvirt. Zaprvé většinou podporují jenom IPv4, což je samo o sobě hodně hloupé, ale zadruhé nastavují virtuální podsíť jako NAT. Pak fyzický stroj slouží jako NAT router. To znamená, že virtuální stroje se mohou připojovat do Internetu téměř neomezeně (až na to, že prostě nebudou moct používat protokoly, které nejsou založené na TCP ani UDP), zatímco přímé spojení zvenku (tedy mimo fyzický server) do virtuálních strojů není možné. (Je to zkrátka NAT — co víc k tomu dodat.)

Klíčové je nezapomenout nastavit některé detaily v sysctl — například nezapomenout povolit routování (packet forwarding), v případě bridge zkusit na něm pro jistotu povolit STP a tak podobně. No a pak je taky třeba přidělovat IP adresy správným rozhraním, tj. například pokud fyzický stroj funguje jako bridge, jeho IP adresy se nastavují na bridge rozhraní, nikoliv na některých „členech“ toho bridge.

Mimochodem, stačí si přece nainstalovat libvirt a virt-manager. Tam je automaticky nastavená a zprovozněná síť a virtuální stroje se můžou připojovat k Internetu, má-li fyzický stroj správně nastavený přístup a povolený packet forwarding. Taková možnost se pak dá snadno rozšířit drobnou úpravou iptables pravidel tak, aby (například) požadavky do Internetu mimo domácí sít šly přes NAT, zatímco požadavky směrované do domácí sítě a zpátky z domácí sítě by se naprosto normálně routovaly. Stačí jen příslušné příslušné pravidlo typu SNAT trochu tweaknout, aby fungovalo jen pro některé odesilatele a příjemce.

U všech tří řešení se občas stávají nějaké velmi dobře známé chyby, které je třeba prověřit — zakázaný packet forwarding, špatně nastavené prefixy (takže stroje nevědí, že je třeba routovat, a hledají protějšky na lokálním switchi), špatně nastavený bridge (zakázaný STP a několik mostů v dosahu, IP adresy nastavené na rozhraních v bridgi, ale ne na bridgi samotném), špatně použitý IPv4 NAT (buď v kombinaci s nekompatibilními dalšími pravidly firewallu, která všechno zablokují, nebo se zkrátka NATuje úplně všechno, včetně komunikace, která má směřovat do lokální sítě) a konečně všechny možné typy softwarových firewallů, které vyrobí tak složité nastavení iptables, že se v tom nedá vyznat a půlka sítě pak nefunguje. Posledně jmenovaný problém zpočátku není vůbec poznat, protože pro běžné služby typu web, Jabber nebo SSH se zdá být vše v pořádku.

Základem asi bude spustit si na fyzickém stroji tcpdump a podívat se, jaké pakety tam chodí a proč se asi ztrácejí. Třeba bude jenom někde špatně nastavený default gateway a tak podobně.

Když narazím na problémy tohoto typu, ještě rychlejším řešením než experimenty s tcpdump leckdy bývá IPv6 — ten velmi rychle odhalí, zda se jedná o problém s NATem (který u něj zatím naštěstí nikdo a nic implicitně nezapíná) nebo s nesprávně nastavenými délkami prefixů (proti čemuž je IPv6 mnohem odolnější, protože nemá žádnou „broadcast“ adresu a NDP funguje i mezi stroji s různými nastaveními délek prefixů, pokud se prefixy shodují až do konce toho delšího) a tak dále. Pokud ani IPv6 nefunguje, dojde na tcpdump.

Takže tolik tipy pro diagnostiku.