Administrace komentářů

Praktické zkušenosti v dokumentaci nevyčte

O dokumentaci zde nepadlo ani slovo.

Samotného mě zajímá, protože mdraid přes celý disk nepoužívám (vždy na úrovni partišen) a zajímá mě, jaké jsou s tím zkušenosti.

Dobře čteš mezi řádky. Dotaz jako takový zněl, zda máme zkušenosti s vytvářením oddílů nad mdraidem, což nemá přímou souvislost s tím, nad čím je vytvořený mdraid samotný. Díky za doplnění a když si to zpětně promítnu, tak i věřím tomu, že to takhle tazatel myslel.

Právě proto od tazatelů očekávám, že věnují alespoň trochu snahy vytvoření dostatečně kompletního a srozumitelného dotazu, pokud očekávají, že někdo jiný bude věnovat alespoň tolik snahy odpovědi.

Tedy k věci:

Pokud chci z diskového pole bootovat, tak je nejsrozumitelnější mít DOS MBR na každém disku a pod ní jeden oddíl přes celý disk, který se použije jako fyzická vrstva pro RAID. Jsou k tomu následující důvody.

1) Dosovský formát je triviální, používá se i jako součást GPT, stejným způsobem lze tedy použít jako konceptuální součást RAID. V obou případech poskytuje informaci o tom, co se na disku nachází, a to ve známém srozumitelném formátu.

2) Dosovský MBR je maličký. Moderní nástroje (v CentOS 6 je třeba použít fdisk -cu) zarovnávají první oddíl typicky na 2014 bloků po 512 bajtech, tedy pokud dobře počítám jeden megabyte včetně toho MBR. To představuje dostatek prostoru na bootloader jako je GRUB2, který umí bootovat přímo ze softwarového RAIDu.

3) Je pravda, že některé formáty RAIDu ukládají metadata na konec a tudíž je v závislosti na variantě (RAID1 versus RAID5 apod) možné výše uvedené řešit i uvnitř toho RAIDu. Na druhou stranu má tato technika v sobě už tak mnoho neznámých a přitom u SW RAID nepřináší reálné výhody oproti výše popsanému postupu.

Takže moje doporučení zní, aby software RAID, který má být bootovatelný, byl vždy postaven nad oddíly (stačí jeden oddíl pro každý disk). Bootloader pak lze instalovat na všechny disky, aby systém bootoval i v případě výpadku prvního. Dále doporučuju si nakreslit, kde asi sídlí která doplňková data (partition table, bootloader, RAID metadata), aby si člověk udělal představu o tom, že stejně reálně jenom odsekne dva kusy disku pro jiné účely a zbytek se normálně RAIDuje.

Když už si člověk dá práci s RAIDem, který ho chrání proti selhání hardware, doporučuju vždy používat LVM jako další vrstvu a chránit tak administrátora prozměnu proti jeho vlastním chybám. LVM oddíly se spravují mnohem lépe a bezpečněji než když se použije další MBR či GPT vrstva. Mají jména, takže se člověk neuklepne a nezruší si sousední partition, je možné je volně zvětšovat za běhu bez ohledu na umístění ostatních oddílů.

Možná se tu ukáže někdo s jiným názorem, ale osobně považuju MBR+RAID+LVM za ideální vrstvení pro současný linuxový softwarový RAID.