Administrace komentářů

Já používám služby autority StartCom. Její kořenový certifikát je ve standardních seznamech v drtivé většině normálních systémů a prohlížečů, ba dokonce i v těch nenormálních. Certifikát třídy 1 dostaneš zadarmo a problém s nedůvěryhodností zmizí. Já většinou volím certifikáty třídy 2, které už obsahují i jméno a umístění. Za nějakých $69 se dá získat „osobní validace“, která obvykle představuje scan několika dokladů, telefonát a ověřovací dopis, a na jejím základě se pak dá vytvořit (téměř) neomezený počet osobních certifikátů i serverových certifikátů třídy 2 s platností na 2 roky.

StartCom má velice přehledné webové rozhraní, kde se člověk napřed autentifikuje osobním certifikátem (nainstalovaným v prohlížeči — stejný certifikát se používá taky k podepisování a šifrování mailů v mailovém klientovi) a pak si může všechno potřebné naklikat. Pro vytváření serverových certifikátů je nejvhodnější vyrobit pomocí OpenSSL nebo jiného vhodného softwaru CSR a na základě CSR si pak nechat vystavit certifikát. (Člověk má pak plnou kontrolu nad vytvářením a umístěním soukromého klíče.) Pro osobní certifikáty generuje StartCom rovnou PKCS#12 balíčky k okamžité automatické instalaci do prohlížeče, což znamená, že v tomto případě vše vygeneruje a CSR nepodporuje. (To je zkrátka klasický tradeoff typu pohodlí versus paranoidní bezpečnost.)

Certifikát se nedá s dnes dostupnou výpočetní kapacitou pozměnit. V tom je přece pointa certifikátů, ne? Kdyby to šlo, byl by celý tento mechanismus úplně na hovno.

Pokud jde o formát DER, každý PEM certifikát se dá do tohoto formátu převést například pomocí OpenSSL. (Konkrétní příkaz najdeš mimo jiné v přiloženém Makefile.) Ptáš se, na čí straně je chyba? Nejspíš mezi židlí a klávesnicí. Důvod odmítnutí certifikátu může být například v tom, že se správci certifikátů nedaří najít žádný kořenový certifikát, který by ho podepisoval, tedy nedaří se mu sestavit řetězec certifikátů až po nějaký důvěryhodný. Problémy tohoto typu je samozřejmě nutné vyřešit na všech systémech bez rozdílu a se všemi certifikáty bez rozdílu, jinak bude pořád „něco špatně“.

• Samopodepsaný certifikát je potřeba přidat do důvěryhodných certifikátů serverů, (leckdy napřed také) do důvěryhodných kořenových certifikátů (v podobě .pem/.crt nebo .der certifikátu) a konečně také do „osobních“ certifikátů (ať už pro lidi či servery) (tentokrát ovšem v podobě PKC12 (.p12) balíku obsahujícího také soukromý klíč). Klienti budou považovat server za nedůvěryhodný, pokud nemají stejným způsobem explicitně nainstalovaný příslušný serverový certifikát.
• Certifikát podepsaný vlastní amatérsky vytvořenou certifikační autoritou (což jde s OpenSSL snadno zařídit) lze přidat jedině za předpokladu, že certifikát příslušné autority je v důvěryhodných kořenových certifikátech. Klienti budou považovat server za nedůvěryhodný, pokud nemají explicitně nainstalovaný certifikát autority jako důvěryhodný kořenový certifikát. Ve srovnání se samopodepsaným certifikátem je tu ovšem obrovská výhoda: Stačí mezi klienty distribuovat jen jeden certifikát autority a každé další certifikáty, které autorita podepíše (pro další uživatele, domény, služby) budou automaticky uznávané.
• Certifikát od všeobecně uznávané autority, například výše odkazované autority StartCom, je třeba přidat včetně intermediate certifikátů. Jde o to, že například certifikáty třídy 2 nebudou podepsané přímo kořenovou autoritou StartCom, nýbrž autoritou StartCom Class 2 {Client,Server} Authořiťy. Aby klient mohl správně ověřit identitu serveru, musí server poslat nejen svůj certifikát, ale také intermediate certifikát (případně celý řetězec intermediate certifikátů) autority, zvaný například u Apache httpd i u jiných programů certificate chain. Klient pak bude považovat server za důvěryhodný, protože dokáže najít cestu od certifikátu serveru přes intermediate certifikát, který server poslal, až po kořenový certifikát, který má většinou každý klient implicitně nainstalovaný. (Jinými slovy, kořenový certifikát potvrzuje platnost intermediate certifikátu, a intermediate certifikát potvrzuje platnost certifikátu serveru.)

Přikládám implementaci certifikační autority i s nápovědou, v podobě Makefile. Tento Makefile používám k vytváření různých soukromých ad-hoc certifikačních autorit pro různé jednorázové projekty. Skvěle se to hodí, když si uzavřená skupina lidí chce mezi sebou podepisovat a šifrovat maily, případně sdílet nějaké soukromé weby, Jabber servery a repository. Vůbec se to nehodí pro veřejné servery, protože klienti bez nainstalovaného ca-cert.pem budou tyto servery považovat za nedůvěryhodné.

Pokud se přidává certifikát včetně soukromého klíče, u osobních certifikátů se vždy a všude používá PKCS#12 (.p12) balík. U serverových certifikátů je na UNIXu obvyklé rozdělení do souborů s certifikátem a s klíčem, zatímco na některých nestandardních platformách (Macroshit Doors) se i pro serverové certifikáty používá PKCS#12. Přiložený Makefile názorně ukazuje, jak se dá ze soukromého klíče, osobního certifikátu a certifikátů autorit vyrobit PKCS#12 balík.

Někteří správci certifikátů, případně webové, mailové a Jabber servery, odmítnou použít pro svou identifikaci certifikát, který samy nedovedou ověřit. To je docela užitečné, protože se tím člověk vyhne nečekaným problémům a hláškám o nedůvěryhodnosti serveru u klientů. Vše pak funguje jedině tehdy, je-li certifikát v pořádku. Znova ale upozorňuju, že jakmile člověk přidá samopodepsaný certifikát nebo certifikát své vlastní autority do seznamu kořenových certifikátů, bude se sice na serveru i na klientech s touto úpravou zdát všechno v pořádku, ale pro všechny ostatní klienty bude server nedůvěryhodný.

Myslím, že to je asi tak všechno, co je třeba pro začátek vědět o certifikátech. Sečteno a podtrženo, je rozumné věnovat trochu času získání certifikátů od uznávané autority. Certifikáty třídy 1 jsou zdarma.