Administrace komentářů

Ještě pár slov pro doplnění. Naprostá většina programů se nainstaluje do jednoho z adresářů /bin, /sbin, /usr/bin, /usr/sbin. Ty bin jsou pro běžného uživatele a sbin jsou pro superuživatele a někdy je ani obyčejný uživatel nemá v cestě. Dělení na něco přímo v kořeni a něco v /usr má historický původ v unixu z doby, kdy /usr se mountovalo jako samostatný FS a někdy i jen RO FS a přibližně odráží to, že přímo v bin jsou více low level utility a v /usr/bin více high level utility a programy, se systémem něco mělo jít dělat i když se nepřimoutnul /usr. Knihovny si programy nasázejí do /lib /lib64 /usr/lib /usr/lib64. Když jsou zdrojáky tak jsou v /src /usr/src. Mnoho baliku si naskládá i dost informací do /usr/share. a některé mají průběžná data ve /var/lib (a samozřejmě konfiguace v /etc) kde je .desktop byla řeč.

Instalační package má popis, co má udělat, a kusy naskádá na správná místa a při odinstalaci je zase posbírá a smaže. strom /opt se používá poměrně hodně, ale hlavně pro uzavřený soft. Uzavřený soft si obvykle vše potřebné včetně knihoven přiveze sám a naskládá si to do právě zmíněného /opt. To že si vozí mnohdy knihovny, je podle mne proto, že i když linuxové API je dost stabilní, není to stabilita na 100%, protože by to omezovalo možný vývoj. Platí pravidlo, že když už něco vývojáři změní, tak musí změnit i to, co na změně závisí. Jenže do uzavřeného softu změnu nemohou promítnout a na druhou stranu se uzavřený soft nemůže 100% spolehnout na stabilitu knihoven, tak si přiveze svoje knihovny v dané přislušné funkční verzi. Přiklady: googleearth, chrome, SAS, Oracle database