Administrace komentářů

To nakonec skvěle ilustruje, do jaké míry je ten „hnus“ spíš věcí názoru. Řešení s xargs je svým způsobem pěkné, ale nehodí se třeba pro (zmíněné) hlášení počtu zbývajících procesů nebo pro (méně triviální) přesměrování standardního vstupu i výstupu z těch procesů, což můžou být pojmenované roury (mkfifo), soubory atd. Samozřejmě to taky jde — s použitím toho odděleného skriptu, který to zařídí —, ale pak se nabízí znova otázka, co je „hnus“ a co až tolik ne.

Problém s globální proměnnou je vlastně spíš slovíčkaření, protože přesměrování celého výstupu do xargs je v mnoha směrech horší než globální proměnná. Přístup s run a wait_for_completion umožňuje skriptu normálně používat stdout i stderr, paralelně dělat i jiné úkony než generování argumentů pro xargs (ptát se uživatele v terminálu, jestli chce spustit i tyhle další procesy nebo třeba ještě ne), tu a tam spustit něco na pozadí pomocí run a pak na to třeba počkat, když je nutná synchronizace mezi nějakými fázemi toho výpočtu.

Řešení s xargs bude vždycky tomu shellu blokovat některý ze standardních výstupů. Může sice číst z pojmenované roury, ale do té roury se pak musí přesměrovat celý blok (for, while apod.), protože přesměrovat tam třeba něco jen tak z echo znamená, že se ta roura hned zavře a xargs už ji dál číst nebude. To není moc flexibilní. Můžu jistě celý vstup pro xargs vygenerovat předem do pole řádků nebo jiné struktury, ale to jsme zase u toho hnusu.

Mimochodem, právě různá řešení s xargs jsem ve spoustě skriptů nahradil jednoduchými subshelly, protože xargs není dost flexibilní pro účely, ke kterým ty skripty byly.

Další killer feature ampersandu je, že po každém & se dá přečíst $!. Něco takového xargs taky neumí. Tedy lze mít například pole s PID všech spuštěných procesů na pozadí a lze čekat (pomocí wait) na každý z nich zvlášť a získat a zpracovat jeho návratovou hodnotu.