Administrace komentářů

Tak to mně se to podařilo až u Fedory 27; do cca 25 neměl fedup vůbec žádný efekt, tj. nezmohl se na nějakou modifikaci konfigurace grubu, kterou potřeboval, takže to skončilo manuálním upgradem pomocí dnf (nebo dřív yum), což se stokrát důsledně nedoporučovalo, ale byla to asi tak jediná možnost. No a u Fedory 26 celý ten fedup nějak selhal a dostal systém do nebootovaltelného stavu, po kterém následovalo dobrodružství s live obrazem a manuální aktualizace pomocí dnf. (Což naštěstí zafungovalo, jinak by už Fedora v té chvíli letěla definitivně oknem.)

Pak už to začalo nějak fungovat, díky čemuž se mi řádně ulevilo. Přesto ale Fedoru postupně ruším, kde jsem ji měl, protože na takovéto zážitky každého půl roku jsem už asi příliš starý.

Co mi na těch aktualizacích taky ještě vadí: Drtivá většina balíčků má při upgradu distribuce stejnou upstream verzi. Takže se drtivá většina balíčků kompletně stáhne a přeinstaluje v podstatě zbytečně, což mi připadá absurdní. U Archu nikdy nic takového není, protože tam neexistuje takový koncept jako "verze distribuce". Systém se dá upgradovat kontinuálně a případné problémy, které plynou třeba z toho, že nějaký démon poskočí o major verzi a změní se mu formát konfiguračních souborů, se dají řešit průběžně; nenakupí se všechny naráz na ten okamžik jednou za půl roku, kdy chce člověk upgradovat nějaký systém, říká si, že tomu dá tak půl hodiny, jenže nakonec je z toho all-nighter + málem den downtime.