Administrace komentářů

Podle mne v ve vysokých kapacitách taková hustota záznamu bez SMR už nejde vyrobit. Někde jsem tu asi před půl rokem či rokem v podobné diskusi počítal (a teď to neumím najít. Asi to sepíšu do blogu, abych měl nalezitelné, co napíšu), že když vezmu disk, který zapíše 1TB na jeden povrch plotny, spočítám si plochu mezikruží mezi vnějším průměrem plotny a vnitřním uložením ložiska, vydělím to počtem bitů, které potřebuji zapsat, jsem na rozměrech plošky (když uvažuji zápis ve čtvercovém půdorysu) do níž se vejde 100x100 atomů železa. A ať bude mít tvar jakýkoliv, tak je to tedy 10 000 atomů. Počítáno bez redundatních bitů, bez jakýchkoliv pozičních informací, pouze čistá informace, kterou musím získat zpět. Reálný zápis budu bude tedy na méně atomech. A na tuto informaci se trefuji mechanicky nějakým fyzickým zařízením s rychlostí přenosu přes miliardu bps. Technologicky mi to přijde šílené. Před 35 lety, když jsem pracoval s diskem o kapacitě 10MB, mě ani ve snu nenapadlo, že kapacita půjde nahoru milion krát (a při zmenšení rozměrů, protože to byl 5,24" full height disk). To že už zahuštovat to prostě nejde bez toho, že se bude psát trochu přes sebe a pak se ta informace nějak vydoluje není překvapivé. Navíc se dostáváme už do oblasti, kde přestává platit klasická fyzika a začínají se reálně projevovat kvantové jevy, z nich primárním projevem jsou výsledky získávané jen s nějakou pravděpodobností, kterou musí elektronika disku analyzovat na jistotu bitu ve výstupu kabelu do systému.