Portál AbcLinuxu, 30. dubna 2025 14:38
V padesátých letech minulého století málem vzniklo první autonomní atomové monstrum. Autonomní proto, že ho nikdo neřídil - jednou vysláno mělo křižovat svět a ničit vše nad čím přeletělo. Atomové proto, že jeho motor byl náporový ramjet poháněný nestíněným 600MW atomovým reaktorem. Monstrum proto, že mělo nést 26 vodíkových bomb a díky nestíněnému reaktoru zabíjet už pouhým přeletem. Pokud by někdy došlo k jeho vypuštění, pravděpodobně by pro lidstvo nebylo žádné zítra.
Naštěstí pro nás, budoucí generace, nebyla tato střela nikdy dostavěna. Na druhou stranu k tomu nebylo daleko a jediný důvod proč k dostavění nikdy nedošlo bylo praktické zavedení mezikontinentálních balistických střel přibližně ve stejné době.
Od roku 1946 probíhal v USA výzkum nukleárních motorů v rámci projektu NEPA (Nuclear Energy for Propulsion of Aircraft) - atomem poháněného bombarderu. Od poloviny padesátých let pak také začal vývoj a výzkum střel s plochou drahou letu.
Studená válka probíhala plným proudem a tak si v roce 1956 podaly americké Air force žádost na atomem poháněnou, okřídlenou střelu. Ta měla být dle zadání schopná doručit atomové bomby nad území protivníka, což v té době obstarávaly pouze konvenční bombardéry.
Tak vznikl projekt SLAM - Supersonic Low Altitude Missile, do češtiny volně přeloženo jako "nadzvuková, nízko letící střela", kterému bylo přezdíváno Flying Crowbar (Létající Páčidlo).
(Obrázek pochází ze stránek http://www.bisbos.com/air_missiles_pluto.html)
Jednalo se o téměř 27 metrů dlouhou a 1.5 metrů širokou, aerodynamicky zaoblenou střelu, jenž byla schopna nést až 26 jedno-megatunových vodíkových bomb, či menší počet bomb s větším účinkem. Pohon měl být zajištěn nestíněným nukleárním náporovým motorem, což mělo několik výhod a několik nevýhod.
Mezi výhody tohoto typu nukleárního pohonu patří relativně nízká váha střely - pouhých 27 549 kilogramů, což je o dost méně, než v případě kdy by byl použit stíněný ramjet a reaktor. Další výhodou byl obrovský dosah střely, který mohl teoreticky dosahovat až 182 tisíc kilometrů, což by stačilo na více než čtyři a půl obletů země. To vše při rychlostech mezi mach 3.5 a 4.2, v závislosti na výšce.
Díky vysoké rychlosti, nestíněnému reaktoru a náporovému motoru, kde vzduch protéká přímo skrz reaktor, měla střela zabíjet a ničit už jen svým přeletem. Intenzita neutronového záření měla být dostatečná, aby zabíjela a způsobovala nemoc z ozáření v oblastech nad kterými by se pohybovala. Při rychlosti mach 3.5 ve 300 metrech výšky mala střela produkovat hluk 162dB, což mělo údajně samo o sobě stačit k okamžitému ničení budov a zabíjení lidí v okruhu stovek metrů.
Po vypuštění měla SLAM vystoupat do výšky okolo 9 kilometrů, kde se mela pohybovat až k území nepřítele. Tam by poklesla na 300 metrů, aby se vyhnula detekci pomocí radarů. Díky rychlosti by proti ní prakticky neexistovala obrana - zasáhnout něco co se k vám blíží rychlostí skoro kilometr za vteřinu a kličkuje ve třech stech metrech výšky by byl velký problém i dnes, přestože žijeme v době počítačů s frekvencemi v řádu gigahertzů a radarů s dosahem stovek kilometrů.
(Obrázek pochází ze stránek http://www.bisbos.com/air_missiles_pluto.html)
Jakmile by se střela ocitla nad cílovou oblastí, odhodila by jednu z 26 vodíkových bomb a pokračovala nad další cíl. Padl dokonce návrh, aby po odhození všech bomb létala křížem krážem nad sovětským svazem a ozářila tak tak co nejvíc lidí a nepřátelského území. Na konci své letové životnosti, která se počítala ve dnech a týdnech, měla střela provést sebedestrukci nárazem do prioritního cíle, který by zničila jednak kinetickou energií, druhak zamořila zničeným reaktorem.
Projekt byl ukončen po sedmi letech, prvního července 1964, kdy se Američani začali probouzet z nukleárního poblouznění (atomovou bazuku už jste viděli?). SLAM se tou dobou začal jevit jako moc drsná zbraň - představa střely o velikosti lokomotivy, která celé dny a týdny krouží vzduchem a hledá svého nepřítele jako jezdec apokalypsy byla nakonec moc děsivá i na tehdejší neutěšenou dobu. Panovaly obavy, že rusové budou pouhou existencí střely nuceni vytvořit podobný koncept nezastavitelné zbraně, což by nebylo dobré ani pro jednu stranu. Zároveň v té době začalo zavádění balistických střel jako prostředku odstrašování, takže nakonec byl projekt zrušen, přestože do něj byla vložena na tehdejší dobu obrovská suma peněz - 260 milionů před-inflačních dolarů.
Těsně před ukončením na SLAM pracovalo 177 inženýrů a vědců na plný úvazek, v dobách největší slávy to bylo přes 350 výzkumníků.
Vývojáři střely se museli potýkat s velkými problémy, které vedly k vývoji několika technologií, jenž se používají dodnes. Střela byla postavena tak, že balancovala na samé hraně možností tehdejších možností výroby prakticky s nelimitovaným rozpočtem, což bylo do té doby něco nevídaného (uvědomte si, že šlo o padesátá a počátek šedesátých let, kdy projekt Apollo ještě nikomu nic moc neříkal).
Velký postup v té době díky střele zaznamenala metalurgie, aerodynamika, navigace a také stínění elektronických součástek proti radioaktivitě.
Tělo střely bylo tvořeno z do té doby neznámých materiálů, schopných dlouhodobě odolávat vysokým teplotám. Ty vznikaly jednak třením se vzduchem, díky rychlosti, jakou se střela pohybovala, druhak jako produkt štěpné reakce v atomovém reaktoru.
(Obrázek pochází ze stránek http://damonmoran.blogspot.com/2008/08/project-pluto-slam.html)
Některé díly náporového motoru si sáhly až na samou hranici fyzikálních možností. Okolí výtokových trysek mělo být například pokryto zlatem, aby se zlepšilo vyzařování tepla, protože chlazení nebylo ani přes mohutný průvan dostatečné. I tak se ale počítalo s tím, že střela bude létat s některými částmi rozžhavenými do ruda. To bylo možné jen díky tomu, že neobsahovala prakticky žádné pohyblivé části.
Princip náporového motoru (ramjetu) je poměrně jednoduchý:
Jedná se o otevřenou, na obou stranách zúženou komoru. Do té je na vstupu díky pohybu letounu vháněn vzduch, jenž je hned za sací rourou zpomalen pomocí překážky, čímž dochází k nárůstu tlaku. Do proudu vzduchu je vstřikováno palivo, které shoří a ohřeje vzduch, což má za následek jeho prudké rozpínání a další nárůst tlaku. Díky tomu se vzduch velice rychle dere ven, jenže vstupem to nejde (tlačí tam nově příchozí vzduch), takže uniká zúženým výstupem a dodává tak letounu energii nutnou pro pohyb a nasávání.
(Obrázek pochází z wikipedie http://en.wikibooks.org/wiki/File:Ramjet-schematic-kk-20050816.png)
Ramjety umožňují pohyb vysokou rychlostí (~mach 4), při zachování malé hmotnosti a velikosti. Na druhou stranu, díky tomu že se jedná o náporový motor je nutné nejprve urychlit letadlo či střelu na rychlost, při které vznikne dostatečný tlak vzduchu na vstupu. K tomu je zapotřebí dalších přídavných motorů, které se zapínají při vzletu a přistání.
Nukleární ramjet pracuje podobně, akorát místo paliva se používá pouze teplo z reaktoru. To ohřívá vzduch, jenž se rozpíná a je tak vytlačován z komory.
Prakticky je možné zkonstruovat dva druhy nukleárních ramjetů:
Nepřímý, který je zapojený podobně jako klasická jaderná elektrárna. Reaktor ohřívá primární okruh, který ohřívá sekundární okruh, jenž ohřívá vzduch. Tento druh reaktoru byl vytvořen a uvažován pro pilotované atomové bombardéry, ale tíha stínění byla nakonec moc veliká, takže to Američané vzdali. Perličkou je, že rusové atomový bombardér měli, s relativně malým stíněním. Nebylo to díky převratnému vynálezu lepšího stínění, ale díky "dobrovolníkům".
Přímý, kde je vzduch vháněn přímo do reaktoru a zároveň slouží jako chlazení. Tento přístup je poněkud brutální, protože i když dosahuje vyššího výkonu a konstrukce je relativně lehká, jednoduchá a více/méně bezporuchová, vzduch procházející reaktorem je silně znečistěn radioaktivními prvky, které v reaktoru vznikají.
(Obrázek pochází ze stránek http://www.bisbos.com/air_missiles_pluto.html)
Pro SLAM byl zvolen přímý způsob, který byl považován za v jistém smyslu výhodu - území nad kterým střela přeletí bude zamořeno. Na druhou stranu to mělo tu nevýhodu, že střela nemohla být odpálena nad územím spojenců. U SLAMu se tedy počítalo se startem buďto na moři, nebo na poušti pomocí přídavných raket, které střelu urychlí na potřebnou rychlost.
Konstruktéři se museli vyrovnat s velkou škálou problémů, jako je nepřízeň počasí, sníh, voda a koroze, kterou slaná voda na rozpáleném těle ramjetu způsobovala. Z velké části jim to umožnila jednoduchost motoru, který neměl žádné pohyblivé díly, takže se jim to nakonec povedlo a motor byl otestován a prohlášen za připravený k letecké demonstraci. Tah motoru byl při testech úctyhodných 170 kN.
Jednalo se o malý kompaktní keramický reaktor, speciálně vyvinutý pro SLAM. Kódový název byl Projekt Pluto, konkrétní implementace se nazývala Tori. Reaktor byl několik let testovaný na pozemní stanici, speciálně postavené za tímto účelem.
Teplota uvnitř reaktoru dosahovala až 1400 °C a intenzita záření 4 x 1011 MEV. Jádro reaktoru bylo tvořeno 465 000 prvky paliva, mezi kterými se nacházelo 27 000 děr, jimiž protékal vzduch. Celková váha uranu v reaktoru činila 59.9 kg.
(Obrázek pochází ze stránek http://www.merkle.com/pluto/pluto.html)
Reaktor neměl stínění - žádné olovo a beton, jak je tomu zvykem u běžných, atomových reaktorů, čistě jen válec paliva zasunutý do kanálu, kterým protékal vzduch.
Pro testování reaktoru bylo postaveno speciální zařízení v poušti. Od testovací plochy vedly dvě míle dlouhé koleje, po kterých jezdil plně automatický systém (v roce 1960!), jenž reaktor po testech automaticky odvezl do demontážní haly, jelikož reaktor byl vysoce radioaktivní. Pro testy bylo použito víc než 25 mil potrubí, ve kterém se nacházel stlačený vzduch pro vytvoření dostatečného náporu na motor při simulaci ramjetu.
Díky velkému doletu bylo jasné, že SLAM bude potřebovat něco víc, než jen inerciální navigační systém (dále jen INS), který se v té době používal pro navigaci střel.
INS funguje na principu zaznamenávání změn uhlu pohybu a zrychlení, čehož lze při znalosti pozice počátečního bodu využít k navigaci v prostoru. Inerciální navigace v té době však nebyla moc přesná, jelikož využívala převážně gyroskopů, což jsou mechanické přístroje a jako takové mohou být vyrobeny pouze s limitovanou přesností. Díky tomu šlo tento systém použít pouze na relativně krátké vzdálenosti (desítky/stovky kilometrů), jelikož neexistoval mechanismus opravy informace o prostorové lokaci.
Kvůli nedostatkům v INS byl pro SLAM vytvořen systém zvaný TERCOM - TERrain COntour Matching, do češtiny volně přeloženo jako "porovnávání obrysů terénu". Ten funguje tak, že radarová anténa získává "obraz" okolního terénu - hor, kopců a údolí. Obraz je poté převeden na digitální informaci (v té době to muselo být něco relativně primitivního, protože počítače měly minimální RAM) a porovnán s uloženými vzory. Tak střela v libovolný okamžik ví, kde se nachází a nepotřebuje k tomu aktivní navigační systémy, jako je třeba GPS, který tou dobou ostatně neexistoval a navíc se dá rušit.
Data pro porovnávání jsou získávána radarovým a magnetickým mapováním ze satelitů na oběžné dráze. Z těchto dat je poté vytvořena výšková a magnetická mapa. Výšková mapa se používá při letu nad pevninou, magnetická při letu nad mořem.
(Obrázek pochází ze stránek http://www.ausairpower.net/TE-Cruise-Missiles-1985.html)
Střely využívající TERCOM většinou neobsahují mapu celé země, ale jen okolí předpokládané dráhy, navíc data z TERCOMu často slouží jen jako oprava pro interní INS. Jak to přesně bylo u SLAM jsem se nikde nedočetl. Osobně si myslím, že střela mohla obsahovat větší mapu, jelikož váha dalšího vybavení nehrála velkou roli a místa bylo v těch 26 metrech také dost. To je velký rozdíl oproti běžným střelám, kde se počítal (a počítá) každý gram, kvůli omezenému množství paliva.
I když SLAM nebyla nikdy vyrobena a vše zůstalo jen u prototypů, TERCOM je jedním z příkladů technologie, která si našla využití jinde. Dodnes se využívá spolu s dalšími systémy například ve střele Tomahawk a vlastně prakticky ve všech střelách s plochou drahou letu.
O elektronice použité ve SLAM se mi toho bohužel moc zjistit nepodařilo. Jediné, co je jisté je, že byla speciálně vyvinuta tak, aby odolala vysoké radiaci. Některé součástky byly vyrobeny jako radiačně odolné, jiné byly odstíněny.
Je docela pravděpodobné, že technologie použité v elektronice SLAMu byly později využity v kosmu, kde je záření také nemalé.
Nepodařilo se mi zjistit podrobnosti o palubním počítači, použitém typu paměti, sběrnic atd.. S určitostí vím jen to, že se tam nějaký nacházel, protože TERCOM nemohl operovat bez něj. Počítač kromě navigace údajně uměl přijímat aktualizace povelů přes rádiové spojení, s možností autodestrukce, popřípadě navedení na jiný cíl. Od určité doby letu, či po určitém povelu se však přepnul do autistického módu, takže již nereagoval na povely z venčí, aby se střely nemohl zmocnit nepřítel.
SLAM je mnohými považován za nejvíce smrtící zbraň, která kdy byla vyvíjena. Když jsem na ní před čtvrt rokem poprvé narazil, byl jsem fascinován. To co je na SLAMu tak děsivé není schopnost nést vodíkové bomby, ale nezastavitelnost kombinovaná s naprostou bezohledností pohonu, který spálil vše nad čím přeletěl neutronovými paprsky z nestíněného reaktoru.
Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak zoufalí museli lidé být ve studené válce, když vynaložili miliony dolarů a spousty lidských sil na zbraň, kterou se snažili odlehčit tlak pistole na vlastní hlavě, namířením větší pistole na hlavu protivníka, v duelu, který nešlo vyhrát.
Co se během těch sedmi let honilo v hlavách vědců a inženýrů, pod jejichž rukama vznikal za neomezeného přísunu peněz přístroj tak smrtící, že na světě dodnes nemá konkurenci? Museli být určitě nadšení pokrokem, který dělali, protože o většině technologií použitých k výrobě v té době nepsali ani autoři sci-fi. Když se tak dívám na ty fotky, dochází mi, že cokoliv bylo možné, neexistovaly žádné bariery, žádné nepřekročitelné hranice. Na jednu stranu to muselo být úžasné, na druhou stranu děsivé, tak jako celý koncept SLAMu. Nedokáži si dost dobře představit morální dilema práce na naprosté špičce technologie, která mohla zničit svět.
Myslím že můžeme být jenom rádi, že SLAM nebyl nikdy dokončen, protože již jen svou existencí by změnil poměr bojových sil na jedné straně, což mohlo vést buď k válce, nebo ještě intenzivnějšímu a bezohlednějšímu zbrojení.
Článek o SLAM, jehož autorem je Bystroushaak, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Česko .
Pokud chcete přidat článek na vlastní stránky, byl bych rád kdyby jste mi napsali email, jsem totiž docela zvědavý člověk, ale povinnost to není :)
Fotky nejsou součástí článku a doporučuji vyhledat a kontaktovat autory, pokud chcete článek kopírovat i s nimi, nebo na ně linkovat tak, aby se nacházely na cizích webech. Osobně jsem autorům napsal a od některých dostal svolení je použít, jiní se neozvali. Pokud se ozvou se záporem, jejich dílo bude stáhnuto.
Tiskni
Sdílej:
to máš těžký - lidstvo se řeže od doby co slezlo ze stromů - na úrovni jednotlivce se můžeš rozčilovat a křičet o míru, ale na úrovni národů je to už jinak
na zbraních je krásný to, že většinou jsou to dokonalý a perfektně optimalizovaný a vymyšlený nástroje (když pomineš jejich účel) pokud možno bezchybně plnící svouji funkci a je celkem jedno v čí dílně je udělali
porovnej třeba i jen vojenský hadry - jejich výdrž/cenu s jakýmkoli jiným oblečení
Ať se nám to líbí nebo ne, války a armáda velkou mírou urychlily technický pokrok lidstva.
Tohle právě umožnila situace, která v době válečných konfliktů panuje: Napjatá situace, nedostatek času, dostatek financí a nutnost vymýšlet co nejdokonalejší a nejefektivnější technologie - ideálně tak, aby byly dokonalejší, než ty, které má protivník...
ono rusové nebyli o moc menší magoři ...
V 60. letech minulého století existoval v Sovětském svazu projekt na výrobu tzv. zbraně posledního soudu - bomby, která měla nést jméno Ivan. Mělo se jednat o nejsilnější termonukleární zbraň, kterou kdy člověk vyrobil, o síle plných 200 Mt TNT. V rámci projektu Ivan byla nejprve sestrojena 50 Mt zmenšená verze, a na počátku 60. let byla z bombardéru svržena nad ostrovem Novaja Zemlja. Atomový hřib vystoupal až do stratosféry a byl dobře vyditelný i z míst vzdálených přes 500 km od epicentra výbuchu. Jednalo se o vůbec nejsilnější termojaderný výbuch uskutečněný člověkem, k žádnému vyhoření atmosféry přesto nedošlo. Po této úspěšné zkoušce byl schválen projekt na výrobu 100 Mt bomby. Zbraň byla skutečně sestrojena v obřím hangáru, avšak byla tak mohutná (měřila desítky metrů), že nebyla nikdy vyzkoušena, neb se v té době v SSSR nevyskytoval letoun, který by s ní dokázal vzlétnout. Po úspěšném sestrojení této 100 Mt bomby bylo jasné, že půjde postavit i 200 Mt bombu Ivan. Zbraň byla od počátku koncipována jako kombinace termonukleární a zároveň špinavé bomby. Základní myšlenka byla vskutku ďábelská. Obří tanker brázdící sovětské vody ponese v podpalubí bombu Ivan, a zároveň bude sloužit jako skladiště veškerého vyhořelého jaderného paliva z ruských jaderných elektráren, jakož i jaderného odpadu z výroby jaderných zbraní a z jaderného výzkumu. Velení tankeru bude neustále ve spojení s Moskvou, a ve chvíli, kdy by došlo k jadernému útoku na Sovětský svaz a další perspektiva rozvoje světového komunismu by byla vážně ohrožena, vydal by kapitán příkaz k odpálení Ivanu. Samotná exploze bomby by způsobila jen lokální škody v perimetru řádově stovek kilometrů od epicentra výbuchu, a navíc pouze v sovětských výsostných vodách. Avšak milióny tun jaderného odpadu, obsahujícího plutónium a další vysoce radiotoxické nuklidy by se výbuchem odpařily do atmosféry a postupně pokryly povrch celé planety. Během několika měsíců po výbuchu bomby Ivan, by mnohobuněčný život na planetě přestal existovat. Když s tímto plánem přišli sovětští vědci za prezidentem Chruščovem, pronesl, že patřej všichni do blázince a poslal je s tim do prdele. Takže kdyby existovala nějaká možnost, jak termonukleárně zapálit zemskou atmosféru, jistě by se v arzenálech ďábelských vojenských plánů světových jaderných mocností z období studené války vyskytovala. Žádné projekty ani úvahy v souvislosti s touto možností jak zničit život ve vesmíru, však dosud známy nejsou.
převzato odtud
Američani si také různě hráli. Dobrá sranda byla, když u jedné bomby přidáním neutronového zrcadla vzrostl výkon o 50MT, takže se generálové málem vypařili spolu s bombouEhm, to asi ne. Největší odpálená bomba měla 50Mt a byla sovětská. Největší americký kousek měl nějakých 15Mt (Castle Bravo), asi myslíš tuhle. Očekávalo se tak 5Mt, ale počítali s tím, že se lithium-7 bude inertní. Nebylo.
Jo, přesně, dneska není problém, aby si jadernou zbraň pořídil nějaký soukromý subjekt. Někde jsem viděl článek o tom, kolik se jich za těch 50 let "ztratilo", zejména z ruských/sovětských skladů (ti v té evidenci měli asi největší bordel). Jsem si jistý, že ty "ztracené" bomby jsou teď hezky u nějakého boháče, který si tím honí své ego.
Zóna kolem černobylu není mrtvá zóna, ale bující příroda.Díky tomu, že z ní odešel (respektive byl vyhnán) člověk.
Také je třeba si uvědomit, že příroda je mnohem silnější, než si dokážeme představit a rovněž, že zvířata jsou v porovnání s člověkem nesrovnatelně odolnější.
Docela mě i děsí, že tahle část evoluce u člověka nefunguje.Ale jo, funguje, jen ne v bohatých zemích.
pořád mě udivuje, že po těch všech bombách a tom nukleárním svinstvu co jsme vypustili do vzduchu, tu je pořád planeta v jednom kuse s dýchatelnou atmosférou a bandou lidiček na povrchu.Jo. Bylo jich hodně.
lokalni skody? TSAR smazl uzemi o velikosti české republiky , takže zrovna lokalni by nebyli ...
Při rychlosti mach 3.5 ve 300m výšky by střela produkovala hluk 162dB, což mělo samo o sobě stačit k okamžitému ničení budov a zabíjení lidí v okruhu stovek metrů.Tomu se mi nechce věřit... Flashbang dá s přehledem 170dB... Jinak by mě docela zajímalo, jaká by byla úroveň zamoření a emitované radiace po přeletu téhle mrchy. Přece jen, ten reaktor nemá _až takový_ výkon...
reaktor nemá _až takový_ výkon600MW je docela slušný výkon, ale je fakt že fyzika u mě skončila na SŠ, takže bych si nerad vymýšlel. V materiálech co jsem našel se všude psalo, že by to na zabíjení lidí stačilo, ovšem je otázka, jak dlouho by to trvalo.
The neutron flux was calculated to be 9×1017 neutrons/cm2.s in the aft and 7×1014 neutrons/cm2.s in the nose.V článku SLAM - Supersonic Low-Altitude Missile je zase uvedeno:
As a result, the neutron flux was calculated to vary from 9 x 1017 N/CM2 in the aft section to 7 x 1014 N/CM2 in the nose. Gamma ray energy was expected to be 4 x 1011 MEV in the aft section and 1.2 x 108MEV in the electronics compartment.U neutronové bomby, která zabíjí právě neutronovým zářením je:
Neutron bombs release a much higher amount of neutrons than a fission bomb of the same explosive yield. Furthermore, these neutrons are of much higher energy (14 MeV) than those released during a fission reaction (1-2 MeV).Jenže chybí intenzita počet neutronů na cm2/cm3.
jednou spuštěný rekator totiž neměl žádný způsob, jak by mohl být zpět zastaven a pokud se neměla aktivní zóna roztavit (tedy spíš vysublimovat), musel být stroj v neustálém pohybu, aby se chladilJo, to je fakt. Při testech bylo v plánu to vyřešit navedením střely do moře, v té době si s radioaktivitou moc hlavu nelámali :)
To mělo velkou nevýhodu v tom, že nebylo možné používat stejnou taktiku jako u bombardérů s lidskou osádkou, které bylo možné v případfě planého poplachu (případně velitele, co zešílel) odvolat bez problému zpět na základnu.Ale jo, do určitého bodu to šlo. Přímo se počítalo s tím, že v případě krize se střela vypustí a nechá se někde kroužit, dokud nebude zapotřebí, nebo nebude konec krize. Ovládání bylo radiem.
V novele "A Colder War" od Charlese Strosse..Četl jsem, dokonce mám v plánu sem časem hodit recenzi na Strosse, tak jako jsem to udělal se Stephensonem, jenže zatím jsem od něj nečetl úplně všechno, pár novel mi ještě zbývá.
Další možnost je, že se to vypnout dalo. Možná tam bylo nějaké nouzové vypnutí, zasunutí regulačních tyčí (které se při té teplotě nejspíš roztavily), nebo tak něco.Jo to jedině.
Hm. Další možnost je, že se to vypnout dalo. Možná tam bylo nějaké nouzové vypnutí, zasunutí regulačních tyčí (které se při té teplotě nejspíš roztavily), nebo tak něco.Podle obrázku reaktoru to vypadá, že tam žádné řídící tyče nejsou - samotný reaktor se nejspíš za chodu reguloval pasivně termálním dopplerovským rozptylem jader (obdobně jako u tohohle typu reaktoru). Tyče tam byly leda před startem, protože za provozu by stejně nešly zasunout, i kdyby by to přežily bez roztavení (což by nebyl problém, např. bór taje až při dvou tisících, hafnium ješte o něco výš). Pravděpodobně start spočíval v jejich vytažení z chladících kanálů a následném urychlení na minimální pro motor použitelnou rychlost pomocí zmiňovaných přídavných raket. Mimo toho, střela nemá žádný podovozek a i kdyby se podařilo reaktor odstavit, tak si nedokážu představit žádný způsob, jak by nadzvukovou rychlotí letící třicetitunová potvora s aerodynamikou sázecího koliku a doběla rožžhaveným keramickým reaktorem vespod dokázala přístát bezpečně.
Na tomhle obrázku je to položka 34. Ale je fakt dost možné, že byly pouze vysouvací a sloužily jen k nahození motoru.Je to možné, možná to byly spíš regulační tyče, vůči zbytku reaktoru jsou příliš malé na odstavení. Protože při vysokých rychlostech je velmi strmá závislot výsledné rychlosti na tahu motoru, na změnu rychlosti při manévrování by to stačilo.
Na wiki je o tom taky článek a tam psali že jak se reaktor zapnul, už nešel vypnout.Teď mluvíš o SLAMu? Nějak jsem si toho nevšiml. Pod Project Pluto je ale zmínka:
Pneumatic motors necessary to control the reactor in flight had to operate while red-hot and in the presence of intense radiation.Takže reaktor byl nějak ovládaný.
V Černobylu s tím byly problémy, rádiem řízené buldozery byly nespolehlivé protože kvůli ionizaci signál špatně procházel.Jo, to vím. Přesto nějak vyřešili radar, který TERCOM potřeboval, takže ostatní rádiové spoje (a že jich podle toho obrázku měla docela dost) nejspíš nějak šly vyřešit taky.
Taková rachejtle by nemohla kroužit nad vlastním územím (ikdyž kdo ví, vojáci jsou dost úchylní) a někde na půl cestě by byla velice rychle odhalená.Kroužit mohla nad mořem. Tam by díky rychlosti a schopnosti létat v pár stech metrech odhalená mohla být jen optickým pozorováním, když například přelétne nad rybářem. Jenže ten by asi stěží věděl co se to nad ním právě kilometr za vteřinu prohnalo.
A i když by to bylo hodně rychlé, byla by velká šance to zničit dřív než to někam doletí.To fakt ne. Uvědom si že v té době Američané sledovaly Rusy ze špionážních letadel, které přelétaly nad sovětským svazem. Když po nich Rusové stříleli řízené střely, prostě se zasmáli a v klidu jim uletěli. To fungovalo do roku 1960, dokud nepřišla aféra U2. U2 přitom létal 821km/h, což je 228m/s. To není ani mach 1 (ten je 340m/s), zatímco SLAM se pohybovala na mach 3 - 4, tedy okolo ~1000m/s, jenže ve ~třech stech metrech výšky, zatímco U2 okolo 20 kilometrů a víc, kde se střela měla na co zaměřit, protože to byl prostě jediný cíl na obloze.
ale s tím spojením teda nevímNj, to se už dneska asi nedovíme. Leda tak zkontaktovat někoho kdo na tom projektu pracoval, ale na to nemám skill, to by chtělo nějakého zkušeného žurnalistu :)
Ten pekelný kotel by za sebou nechával tepelnou a ionizovanou stopu jak Tunguzský meteorit. Jestli by to rusové zničili nevím ale asi by to zjistili.No, to sice jo, ale uvědom si že to byla před-CCD a před-družicová doba (družice začali zavádět právě po té U2 aféře). Dřív to fungovalo tak, že družice fotila na normální film, který pak byl shozen na zem v tepelně odolné schránce. Z družice by to tedy nezjistili. Jediné co mě napadá je telefonní varování do nějakého štábu, popřípadě vojenská posádka nad kterou to přeletí by měla šanci varovat třeba Moskvu, jenže tam by pořád neměli moc šancí s tím něco udělat. Nejspíš by šlo vypustit stíhače, ale s tělesem ve ~300 metrech letícím mach 3/4 by toho prostě moc neudělali ani dneska.
S radary dalekého dosahu se experimentovalo dávno, ikdyž ty sovětské byly v plném provozu až někdy kolem roku 1970, ale ona by ta pekelná rachejtle stejně asi dřív nebyla v akci.Problém radarů je v tom, že všechny chytají jen předměty pohybující se v určité výšce. Jediná šance by byla střelu zaměřit už nad mořem, kde se měla pohybovat v 9km.
byl shozen na zem v tepelně odolné schránceněkde se psalo, že první pokusy byly shazovány na padáčcích a chytalo se to z letadel a balónů.
pohybující se v určité výšceto měl prý umět ten radar co jsem psal výše.
někde se psalo, že první pokusy byly shazovány na padáčcích a chytalo se to z letadel a balónů.Jo. Jinak co se tohohle týče, doporučuji knihu Kosmičtí špioni od Pacnera. Dá se sehnat v levných knihách za cca 100kč a je to výborná kniha bohatá na informace.
to měl prý umět ten radar co jsem psal výše.To prostě nemůže, protože kopce, hory a domy, různé odrazy železitých rud v zemi atp..
Jinak co se tohohle týče, doporučuji knihu Kosmičtí špioni od Pacnera. Dá se sehnat v levných knihách za cca 100kč a je to výborná kniha bohatá na informace.k tomuto tematu doporucuju dokument PBS Astrospies
tohle by se muselo sestrelovat netradičním způsobem, ne nejakou řízenou střelou, ale přece taková věc nemuže vydržet když se potká z kusem železa nebo z cihlou.Zamýšlel jsem se nad tím před spaním a vyšlo mi, že by to mohlo být sice účinné, ale zdaleka ne jednoduché, protože nevíš kudy střela poletí. Pokud bys věděl přesnou trasu, tak by to šlo, jenže u křižující střely, která si trasu částečně volí sama (podle překážek) se to nedá předvídat. Včera jsem se schválně koukal co ze sovětských stíhaček bylo schopné letět mach 3, nebo 4 a překvapivě jsem žádnou nenašel. Mig-25 (nasazován v době kdy by se do výzbroje dostala i SLAM, mimochodem dost dobrý zápisek na wikipedii) k tomu neměl daleko, ale pořád by zaostával, pokud nechtěl pilot usmažit motor, který mohl během toho odejít.
Bože ty jsi srandista.Why so serious?
Proti Migu-25 neměla americká strana adekvátní letadlo. Mig-25 je zádržný stíhač, který dělá jen jedno : vyletí a vypustí raketu na narušitele. Copak nějaké dnešní stíhačky létají 3-4M?? Myslím, že i dnes nejsou taková letadla k mání. Raptor i ostatní létají poněkud méně.To jako že jsem tvrdil opak? O.o
Pilot by motor neusmažil, jen by po přistání musel jít na go nebo do sřotu.Jo. Co jsem to tak pochopil, šlo právě o to že hrozilo zničení motoru při delší době letu rychlostí okolo 3M.
Musíš brát v potaz rok kdy ta MIG-25 létala. Tehdy západ neměl nic co by proti ní mohl nasadit. A to se psal rok 1966 apod. I po dobu studené války nebylo nic co by bylo rychlejší.Čímž máme starý problém zpět - nemáme ty hřebíky na SLAM vůbec z čeho sypat
jednou spuštěný rekator totiž neměl žádný způsob, jak by mohl být zpět zastaven a pokud se neměla aktivní zóna roztavit (tedy spíš vysublimovat), musel být stroj v neustálém pohybu, aby se chladil.Což takhle ho znavigovat do hlubokých vod Severního ledového oceánu a před dopadem jednotlivé části jádra od sebe mechanicky oddělit a porušit tak lehce kritické množství? To už by mohlo fungovat, ne?
Vydrží nálož teplo z motoru?Schválně jsem mechanické oddělení pomocí nálože nikde nezmiňoval, i když upřímně přiznám, že i v mém případě to byla první věc, která mě napadla. Druhá byla, že nálož nemusí být umístěna přímo v jádře, ale dá se tam přesunout (třeba nacucnout do nasávání, o zbytek už by se mohly postarat dostatečně vysoké teploty a tlaky), třetí že mechanické oddělení nemusí probíhat nutně jen pomocí explozivních sil.
BTW a přijít o desítku vodíkových bomb?Tak třeba po použití? I kdyby ne, termonukleární hlavice si můžeš shodit někde bokem a těleso samotné už potom navést do bezpečných míst. Otázka zněla jak zastavit motor, ne co s nim a se zbytkem.
Přesunutí by možná šlo u mechanického oddělení by to snížilo spolehlivost, protože mechanické součásti pod velkou teplotou.
Po použití je naopak efektivní použít reaktor jako poslední bombu.Spadne X-desítek kilový křáp někomu na hlavu, rozteče se u toho jádro a trochu zamoří okolí. Nadkritického množství stejně těžko dosáhne. Navíc 60kg není až tak moc — v reaktorech jaderných elektráren se palivo počítá na tuny. Nepřijde mi to o moc efektivnější než někam nechat spadnout výkaly po strop nacpaný Jumbo Jet.
Nepřijde mi to o moc efektivnější než někam nechat spadnout výkaly po strop nacpaný Jumbo Jet.Letící rychlostí 4 machy (v případě střelmhlavého letu z zemi i víc)...
Vsetky tieto jadrove monstrozne projekty su nic v porovnani s umelo vytvorenymi biologickymi zbranami.To bych zrovna netvrdil. Proti biologickým zbraním existuje prakticky vždy nějaká vakcína, která je vytvořená buď dopředu, nebo časem. Navíc se to v naprosté většině případů týká jen lidí, dají se používat roušky a další vcelku primitivní metody ochrany, včetně například bezpodmínečného střílení a pálení nakažených. Chemické zbraně jsou horší a jaderné ještě o hodně víc, protože mají potenciál vyhubit většinu života na zemi za využití relativně málo hmoty, zatímco chemických zbraní bys potřeboval tolik, že by ti to prostě z technických důvodů nikdy nevyšlo.
"jen" padesát procentOno i 50% by byl docela problém. Jinak pokud víme, jak se opravdu proti virům ubránit, tak s těmi znalostmi je možné znát zneužitelné exploity v imunitě.
žijí baktérie s metabolismem nezávislým na atmosféřeJo zrovna tuhle jsem četl o bakteriích odolných vůči radioaktivitě, ty by se v případě jaderné války jen smály (leda by byly v epicentru).
Podle prvního dílu "Zázračný planety" se to fakt stalo a přežili to jen nějaký bakterie kilometr nebo víc hluboko ve skále. A je tam pěkná CGI animace jak by ten dopad vypadal v dnešní době. Nejlepší je sehnat si tu sekvenci na YT s procítěnym japonskym komentářem, ale blbě se shání, tuhle mi to zabralo několik hodin. Jinak to samotný video je tam snad ve stovce exemplářů. Tady je jedna z verzí. Už to bude pár miliard let, tak by se to mohlo stát v dohledný době zase ...
Jinak čistě z newtonovského pohledu by musela mít štítová "koule" větší rychlost, aby se vystřelená a vytvořená vrátily zpět do reaktoru a fungovala anebo mnohem mnohem vyšší, aby obě prošly reaktorem na druhé straně jako rychlé neutrony.To jsi to pochopil blbě. Měly se srazit a spadnout dolu, do mystičky na neutrony :D
neškodné fotonyTřeba když anihiluje elektron, tak vznikne 511keV gama. To není moc neškodné.
Chiptunes: jednoduchá hudba pro jednoduché lidi!BTW: Co zas prudíš?
Šiklo by se něco na zachytávání videa (měl sem tv kartu, ale už nefunguje) - nahraju si těch pár demíček z PS2 a udělam si vlastní kompilaci Nebo aspoň na vhs, když se mi podaří zrenovovat video. To by se hodilo spíš na ty starý demíčka, 80. a 90. léta, pro ty by to bylo odpovídající médium, pěkně dobový. Současnější produkce pak na dvd.
ahx amad aon a2m bp cus dmo dmu dm2 dw d00 emul fc3 fc4 fred gbs gm hp hpc jam jp ma mad mgb mk2 ml mon mso m3u psf pt raw sap sa2 sid1 sid2 sng soc sog st syn tf thn trc txt vgz vtx xms…lama
Unreal TournamentuGODOWN alias Hyperblast Redux. Ale jinak jsem myslel klasický Unreal.
Klasiku sem nikdy nehrálTak to o hodně přicházíš. Velice dobrý a rychlí SW render (v dobách kdy už nastupovalo HW renderování, takže téměř špička v SW renderech pokud se jim od těch dob dál nikdo nevěnoval), parádní prostředí, trošku i příběh. Musíš brát na vědomí, že to přišlo v dobách kdy pevně vládnul Doom, Quake a špicou byl Quake II. Trochu jako Half-Life 2 v době vypuštění Dooma 3. Nejsem si jistý jestli jsem tím tavil 100Mhz 486ku nebo už jsem měl 266Mhz Pentium 2, no tak či tak, jestli máš ještě nějakou funkční grafárnu(klidně ale můžeš zkusit i SW render), tak určitě doporučuju sosnout — ty by si to vcelku mohl ocenit.
Jako že by ses snažil zasáhnout jeden neutron druhým? Imho jako střílet proti nepříteli s přáním, aby ty kulky narazily do sebe a zneškodnilyTo je fakt. Hustota toku částic pro interakci by musela být tak vysoká, že nějaké stínění by už asi stejně bylo k ničemu. Když by částice interagovali, tak by nemuseli všechny, zbytek by mohlo zachytit stínění, které by tím nemuselo být třeba tak masivní. Ale je fakt, že to je ještě větší sci-fi než to zrcadlo.
Jejich ráz je "pružný"Já si to myslel, když už jsem četl jejich detekci. Na druhou stranu snad musí být nějaký způsob jak jim odebírat energii, ne? Co třeba jejich moderování vodou? U vyhořelého paliva už není potřeba ani nic víc než sloup vody na odstínění.
Na druhou stranu snad musí být nějaký způsob jak jim odebírat energii, ne?Ano, dělá se to sérií pružných srážek, při každé se ztratí troška energie, a když je těch srážek dost, neutron se zpomalí/zastaví.
maj mg. momentMaj, ale pěkně malý (třeba oproti elektronům; čistě pro zajímavost: nebude s tím nějak souviset i jejich jméno?). Možná proto všechny ty obří kolidovače mají z toho důvodu rozměry jaké mají. Magnetické pole asi nebude řešení.
Ale myšlenka strčit reaktor do neutronové pasti mě fascinujeTak nějak. Jenže ono i kdyby si prostor mezi ním vyplnil silným moderátorem a obsklil to zrcadlama (teoreticky neutrony by se uvnitř odráželi od stěn a předávali by svoji energii moderátoru dokud by ji většinu nepředali), tak by si furt potřeboval takové množství matroše (třeba těžké vody), že by na tom pravděpodobně bylo to olověné stínění líp (oni se ty potvory množí jako veverky). Něco takového plně funkčního (zas totiž musíš brát, že reaktor musí mít i nějaký výkon) bych viděl na pěkně komplexní zařízení. Třeba i s jiným tvarem a rozmístěním paliva než jak ho známe dneska (v podobě tyčí).
řidej do videi (a samozřejmě mrkni na) tohle.Ehm :) To je v odkazech už od samého začátku, protože z tohohle dokumentu jsem se o SLAM dozvěděl.
Super článek!!
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.