Jak to doopravdy bylo s českou přehradou

1.4.2020 02:37 | Přečteno: 1636× | poslední úprava: 2.4.2020 13:43

Červen 2019, Praha. Je parný letní den. Mgr. Hráškin, ředitel litoměřické pobočky americké NSA, stojí za výčepem v nenápadné pražské hospůdce a netrpělivě vyčkává na setkání se svým kontaktem. „Brej den,“ vyhoupne se na barovou stoličku nějaká švédská aktivistka, „bych si jako dala hrachovou polívku“. „Jsi fakt píča,“ ohradí se Hráškin. „Co tu vůbec děláš? Nenasadil jsem tě na nějaké matrony z Mimibazaru?“ – „Taky, že jo,“ přikyvuje Gréta, „sedí támhle v rohu. Ta jedna se jako chystá letět do Egypta a ta druhá jako nikam letět nechce, ale si myslim, že jí to jako ve skutečnosti hrozně závidí a večer ho manžovi nevydudlá, protože je to jako jeho vina, že taky nemůžou někam letět“. „Tak co tu děláš? Ten Egypt jí musíme překazit. Ať raději jede někam na kole. Jako já,“ opře se do ní Hráškin. „Chjo, mi nalej aspoň limču,“ posteskne si Gréta.

Oba špióni se instiktivně otočí, když se otevřou dveře. „Co jsem ti říkal o tom otáčení? Jsi moc nápadná!“ napomene Hráškin Grétu. „Se tim řiď sám jako!“ nechce si to nechat líbit. „Běž sledovat matrony! Já jsem barman!“ štěkne na ni Hráškin a s předstíraným nezájmem myje špinavé půllitry, zatímco Gréta odchází s vytouženou sklenicí oranžové nasládlé vody do doslechové vzdálenosti matron z Mimibazaru. K baru přistupuje neznámý muž v kožené bundě, se slunečními brýlemi a nalepovacím knírkem: „Dobrý den. Prosil bych Jendu hrachovou polévku, prosím“. „Říkal jste Jendu hrachovou polévku?“ otáže se Hráškin. „Ano. Prosil bych si Jendu hrachovou polévku,“ zopakuje robotickým hlasem muž svou prosbu. „Hrachovou polévku bohužel nemáme,“ odvětí Hráškin. „Na venkovní tabuli jasně stojí: hrachová polévka, 39 Kč,“ podiví se muž a pokračuje: „Ale to je fuk. Tak mi natočte aspoň pivo a dejte mi dnešní tisk“. Hráškin mu natočí jednu plnou sklenici zlatavého moku a podá mu tištěný report, který zvenku vypadá jako tuctový časopis. Muž poděkuje, pokyne hlavou a odebere se k jednomu z volných stolů.

Hráškin si otře orosené čelo, odhodí zástěru a vyjde se podívat ven. Na tabuli je drobným písmem vtěsnaná hrachová polévka. „Já tu Grétu zabiju,“ procedí mezi zuby Hráškin, vrátí se do hospody a míří si to rovnou ke stolu, kde sedí matrony. „Prosím pěkně, číšníku, natočte mi hladinku,“ volá za ním jeho kontakt, když kolem něj prochází. „Ano, hned jsem u vás,“ odsekne Hráškin a kráčí si to na druhý konec sálu. „Pojď za mnou!“ houkne vztekle. „No dovolte,“ ohradí se jedna z matrón, „co mi tykáte, navíc jestli jste si nevšiml, tak já jsem vdaná“. „Pardon, nezlobte se, já jsem nemyslel vás, ale tady slečnu,“ omluví se Hráškin. „Co chcete naší dceři?!“ rozpálí se matróna do běla. „Dceři?! Ne to, to ne, to promiňte, to jsem nevěděl,“ zakoktá se Hráškin do série výmluv a nakonec celý rudý uteče doprovázen Grétinými omluvnými pohledy pryč z placu.

Ve sklepě se mezi prázdnými sudy naštěstí nemusí schovávat dlouho, protože matróny i se svými rodinami pobouření Hráškinovým chováním u druhého číšníka zaplatí a z hospody rázně odkráčí. Ačkoliv to Hráškin viděl na záznamu z bezpečnostní kamery a od Gréty mu přišla potvrzující SMSka, vlastně dvě, protože všechny ty smajlíky se do té první nevešly, tak se při výstupu ze sklepa ještě opatrně rozhlédne. Matróny jsou naštěstí pryč, ale… Ale kontakt odešel!

Hráškin v panice vyběhne ze dveří hospody: „Kdo to chtěl tu hrachovou polívku? Tak kdo to chtěl tu hrachovou polívku?!“. Ale nikdo se neozývá. Jen kolemjdoucí se tázavě otáčí, kdo to tam huláká…

Je pozdě večer. Poslední hosté opustili hospodu a spolu s nimi i Hráškin, který do poslední chvíle vyčkával, zda se jeho kontakt znovu neobjeví. Neobjevil se. Hráškin nasedne na kolo, které měl zamknuté k okapové rouře těsně vedle vchodu, a sotva se poprvé pořádně opře do pedálu, udělá kotrmelec přes řidítka. Jak se sbírá ze země, zapípá mu mobil. Je tam SMSka od Gréty: „jo a ještě promiň že sem ti jako propíchla to přední kolo doufam že sis toho všiml a nic se jako nestalo fakt promiň za dnešek :( :(“.

Březen 2020, Plzeň. Dvojice pracovníků NSA Litoměřice vyměřuje hranice nového jezera na budoucím pobřeží Plzeňského zálivu. Když hladinku, tak hladinku. „Ale stejně nechápu, proč by to chtěli řešit zrovna takhle,“ říká Hráškin, zatímco kouká do teodolitu, „vždyť přece existují určitě i lepší způsoby jak zachránit českou ekonomiku před nejhoršími dopady koronaviru a zajistit, že budeme i nadále schopni kupovat od američanů zbraňové systémy. Pořád si nejsem moc jistý, že to fakt byl náš kontakt, komu jsem předával tu předpověď pandemie“. „Jo, určo to byl von, si viděl ten nalepovací knírek,“ přitakává Gréta s fotoaparátem v ruce.

       

Komentáře

[kvr]

Proletěl jsem první dva odstavce a konec... Pointa? Myslím, že pod minulým se někdo ptal, jestli to má něco společného s Linuxem nebo Open Source...?

[Max]

Hehe, vážně? Vážně v tom hledáš nějakou hlubší pointu? :D.
Zdar Max

[Meh]

Hleda marne. Hlubsi pointa totiz bude zatopena pod hladinou Ceske prehrady. Na to by si musel vzit potapecskou masku a snorchl, ale vsechny vykoupili vyzkumnici z CVUT a predelali na respiratory.

[kvr]

Tak nějak jsem doufal. Hele, Jendův článek s přehradou sice byla blbost, ale mělo to nápad a vtip, zasmál jsem se a něco se i dozvěděl. Tady to je slátanina, o vtip to ani nezavadilo, jen trapnost...

[vencour]

Mimochodem podklady už byly mj. i na iDnesu během posledního snad roku.

[MakeIranBombedAgain❗]

tak to bylo tak to bylo tak to bylo uplně jako i včetně tý limonády :O :O :D :D :D :D

a jako jediný možný vysvětlení žeto mužeš všecko vědět je žes byl ten agent s přilepovacím knírkem hele ;D