Už nebyl!

9.11.2010 23:29 | Přečteno: 1586× | na (pseudo)renesanční téma | poslední úprava: 10.11.2010 00:16

Snad měsíc a půl tomu, co v Laseru vyšly Hladové hry Dana Simmonse, takto jedno z klíčových děl moderního hororu. A já se, necelá hodina a půl tomu, vrátil z Lízalky, kde jsem je konečně dočetl. Už přítomnost tohoto zápisku pak svědčí o mimořádné mimořádnosti tohoto monumentálního díla.

Začátky jsou u skvělých knih vždycky těžké, a co teprve tady. Ale zkusme to. A jen krátce, protože teď nic delšího nezvládnu.

Melanie, Nina a Willi tvoří trojici přátel téměř nerozlučných, byť jejich přátelství přetrvává přes půl století. Dvacátého století, aby bylo jasno. Nerozlučně je totiž pojí jedna zvláštnost: jejich Schopnost. Schopnost psychicky ovládat normální lidi (kromě Neutrálů).

A tak se po krátkém úvodu z Chelmna roku 1942 ocitáme (s jednou mezihrou v Sobiboru opět za Války) na konci roku 1980 v Charlestonu, kde se naše trojice opět setkává, aby porovnala svoje úspěchy ve Hře. Zabijácké, psychopatické Hře. Setkání samotné ovšem, proti zvyklostem, skončí zabijácky a psychopaticky, čímž se na scénu dostává místní šerif, dcera zabitého fotografa a Saul Laski, psychiatr, kterého jsme poznali už v prologu.

Celý příběh se odehrává v šachovém rytmu, tedy na devíti stech stránkách se dočkáme pomalého zahájení, v němž se představuje většina hlavních i vedlejších postav, střední hry, která, přesunuta do Filadelfie, místy nabírá šílené otáčky, ale kromě vyklizení nedůležitých figur se v ní nic zásadně zásadního nestane, i koncovky na Dolmannově ostrově, v níž jednak skončí šachová partie, kterou spolu vedou C. A. Barent a Willi Borchert, a jednak očekávaným, i když zcela neuvěřitelným způsobem dojde završení samotný příběh.

A ten si, přátelé, prostě na třech stech stránkách nedokážu představit. Zdánlivé ploužení děje je nedílnou součástí Díla, jímž se Autor prakticky na začátku své literárně fantastické kariéry stává neochvějným Mistrem žánru, který píše Zásadní věci snad levou rukou.

Slyš! Ó Izraeli! Můj nejstarší syn přežije!

I jen kvůli čtyřiasedmdesáté kapitole to celé stojí za to.

Zdál se mi sen
tak strašlivý sen:
můj lid už nebyl,
už nebyl!

S křikem se probouzím.
Můj sen byl pravda:
vskutku se to stalo,
mně se to stalo.

Kdo nikdy nebrečel při čtení, nečetl.

       

Komentáře

[pasmen]

Já jsem brečel když jsem se ve druháku učil na zkoušku z Jarníka, jestli se to počítá

[Ladicek]

Noo, já k tomu neměl daleko při zápočtu z KFY/FYA2, ale je to přece jenom trochu něco jinýho

[whistleblower]

hm zajimave

[Woknař]

Zcela vážně: tohle tě opravdu rozplakalo a nebo je to celé i s tím pláčem umělecká performance a hyperbola? Pracoval jsem řadu let s mrtvými, rozsekanými, s obětmi nehod i dětskými, takže jsem docela otrlý a dnes už mne prakticky nerozlítostní či neotřese se mnou skoro nic, ale tyhle verše mi připadají zcela normální, sice "de profundis" - z hlubokosti vyvržené, ale že bych zaslzel, to tedy opravdu ne. Závidím lidem emoce ale já už je nemám. Tedy - mám emoce - mám synka a kdyby se mu něco stalo... ale určitě nemám labilní emoce jako běžná populace.

[Ladicek]

Je na tom něco divného? Nestává se mi to často, ale tahle scéna je jedna z nejsilnějších, co jsem v posledních letech četl. Ty verše byly už jenom poslední kapka.

[Ladicek]

Mimochodem, nejspolehlivější doják je pro mne rozhodně Kilkelly, a to tam nejde o holocaust, ale "jen" o emigraci jednoho člena rodiny

[Woknař]

Ale není na tom nic divného. Proč? Jsem ve věku, kdy si mohu dovolit luxus zkoumat pocity jiných, protože sám se sebou jsem srovnaný. Kolikrát dnes narážím na lidi, co mají "problém". A protože mám za sebou letitý vnitrácký (nejsem policajt) výcvik v komunikaci a asertivitě, soukromě se kolikrát musím pousmát. Ale navenek beru každého vážně, protože nepoznané měříme pouze poznaným a pokud má někdo problém, který nemůže poměřit jiným, daleko horším, je to pro něj vrchol utrpení. Propad až ke dnu není nikdy definitivní. Každé dno má ještě mnoho suterénů a jestli si někdo myslí, že níž už nespadne, pak jej mohu ubezpečit, že ano. Stejně tak i Židé za války a za holocaustu mysleli, že šóa je Boží soud. Není. Lze vymyslet i další šóa, proti kterému ta stávající jsou jen předpeklím s výhledem na světlou budoucnost. Bůh je strašná bestie, pokud existuje.

[whistleblower]

neviem, kto ste, ani to, ako sa mi to tu otvorilo, práve pod týmto vaším diskusným príspevkom, ale je to všetko mrazivá pravda,čo mňa ale najviac desí, je tá vlastná emocionálna smrť, postupné odumieranie citov, otrlosť... je to niečo podobné, ako predstava, že stratí, zrak. sluch

inak,so záujmom vás čítam