Peter Roizen (Programmers at Work)

3. 9. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2355×

Peter Roizen je autorem netradičně pojatého tabulkového procesoru T/Maker. Kromě toho například vynalezl obdobu hry Scrabble, která dává hráčům více možností k sestavování slov. O programování říká: „Pracuji do velké míry pragmaticky. Viděl jsem řadu inteligentních lidí, kteří pracují značně neprakticky. Ztratí se v honičce za nějakým akademickým cílem, který je naprosto k ničemu. Pragmatismus je v programování důležitý.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Kalifornský rodák Peter Roizen vyrůstal v Palo Altu a chodil na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde roku 1967 získal bakalářský titul z matematiky. Po odchodu ze školy ihned nastoupil jako programátor, ačkoliv předchozích zkušeností s programováním měl pomálu. Z Berkeley odešel, strávil dva roky v Montrealu a Torontu a následně odešel do Evropy, kde sedm let pracoval jako programátor pro Světovou zdravotnickou organizaci. Poté se vrátil do Spojených států a pracoval ve Washingtonu D.C. pro Světovou banku. V roce 1980 založil svou vlastní firmu, která měla propagovat a prodávat tabulkový procesor T/Maker napsaný ve volném čase během práce pro Světovou banku. V roce 1985 přestěhoval svou firmičku z Washingtonu do oblasti Sanfranciské zátoky. Peterovi Roizenovi je 39 let, je ženatý a má pětiletého syna. V současnosti žije v kalifornském Los Gatos.

Naši schůzku jsem domluvila do kanceláře jeho firmy T/Maker, ačkoliv tam Peter Roizen tráví minimum času – často třeba jen den týdně. V kanceláři se zvonícími telefony, překřikujícími se hlasy a dalším shonem softwarové firmy byl Peter Roizen skutečně poněkud nesvůj, skoro jako kdyby se na naši schůzku vynořil odněkud z hibernace. Dává přednost samotě své domácí kanceláře, kde tráví většinu času psaním softwaru.

Na prahu svých čtyřiceti let je Roizen rozcuchaný, neformální a tichý muž s kudrnatými tmavě hnědými vlasy a hranatou tváří, která se často skládá do hřejivého úsměvu. Váží si své nezávislosti a svobody daleko od firemního světa pravidelných výplat. Váží si své možnosti vydělávat tím, co ho baví. Své povolání nijak nestaví na odiv a nemá žádné velké plány na software, který by změnil svět a udělal z něj boháče. Považuje se za velice šťastného člověka, který našel své místo na slunci a mohl na něm zůstat.

Co se vám líbí na programování?

Vždycky jsem měl rád šachy, vrhcáby a podobné hry, protože v nich člověk musí mít nějakou výherní strategii a protože na konci jasně vím, jestli jsem vyhrál, nebo prohrál. Programování se hrám do velké míry podobá. Když chci bez větších okolků naprogramovat řešení nějakého problému a není potřeba dělat moc rozhodnutí, můžu ten problém vyřešit celkem přímočaře. Ale ono je vždycky na výběr několik cest. Programování je zábava, protože se člověk musí správně rozhodovat při návrhu. A zvlášť pěkné na něm je, že je jasně vidět, kdy ho děláte správně. Když lepím tapety, dávám si pozor, abych odvedl co nejlepší práci. Když se mi to nepovede, vypadá to špatně, mám pozohýbané rohy a podobně. Když odvedu dobrou práci při programování, program běží jednu vteřinu a dělá, co má. Když odvedu mizernou práci, běží deset vteřin a při každém dvacátém pokusu spadne. Rád mám přehled o tom, co se mi povedlo.

Takže vás programování uspokojuje, protože v něm můžete odvést nejlepší možnou práci?

Tak. Ale nechtěl bych to zbytečně zveličovat. Vesmír je velký a za sto let nebude nikdo ani vědět, k čemu ten program byl. Nechci měnit směr světa. Chtěl bych jen každý den udělat něco, co stojí za to. Abych si nakonec mohl říct, že jsem svůj čas strávil dobře.

Je pro vás programování nezbytná potřeba?

Ne. Můžu toho kdykoliv nechat. Nemám pocit, že bych musel pravidelně sahat na klávesnici nebo být neustále blízko počítače. Když mě programování omrzí, jdu dělat něco jiného. Dřív jsem kreslil vtipy. Neumím moc kreslit, takže mi dalo práci dostat ten správný tvar, ale i tak mě to bavilo. Rád lyžuji, i když na to nejsem žádný expert. A v poslední době bývám se svým pětiletým synem a pomáhám doma, to mi zabírá hodně času. Ale programování mě uspokojuje. Jen není v ničem výjimečné – je to prostě cesta, po které jsem se vydal a která mě baví. Tak se jí držím.

Jak byste popsal svůj přístup k programování?

Pracuji hodně stylem „odspodu nahoru“. Nějaké celkové strategie mě zvlášť netrápí, protože si stejně nikdy nedokážu představit celý obrázek, dokud neudělám detaily. Programování shora dolů se hodí, když musíte práci rozdělit mezi víc lidí – to samozřejmě potřebujete nějakou představu, jak všechny kusy přijdou dohromady. Pro mě je programování do velké míry iterativní proces, postupuji po částech. Když změním kód na jednom místě, nejspíš ho budu muset změnit i jinde. Prostě hledám, dokud nemám funkční řešení.

Taky pracuji do velké míry pragmaticky. Viděl jsem řadu inteligentních lidí, kteří pracují značně neprakticky. Ztratí se v honičce za nějakým akademickým cílem, který je naprosto k ničemu. Pragmatismus je v programování důležitý. Musíte přesně odhadnout, jak dlouho bude projekt trvat, co se v termínu dá a nedá stihnout, a pak to udělat a odolat pokušení odběhnout a pustit se do něčeho jiného. Praktický přístup je důležitý, když se každou část snažíte odvést co nejlépe. Protože na práci budete mít vždycky omezené množství času. Když chcete z projektu udělat vrchol elegance, snadno si můžete přidělený čas ztrojnásobit. Jenže dokud na projektu pracujete, špatně se prodává. Místo produktu máte projekt, a z toho se špatně žije.

Programujete už osmnáct let. Jak jste se k programování dostal?

V roce 1967 jsem s titulem z matematiky opouštěl Berkeley a začal jsem si hledat práci. Hned první nabídka se týkala programování a já ji vzal, ačkoliv jsem měl s programováním minimální zkušenosti. Tehdy na univerzitě ještě ani neexistovala katedra informatiky. Zapsal jsem si jednu přednášku a pomáhal jsem v kurzu programování – abych studentům pomohl a mohl opravovat jejich články, musel jsem být alespoň o krok před nimi. To byly veškeré mé programátorské zkušenosti.

Chcete říct, že jste dostal práci programátora, aniž jste kdy programoval?

Obor byl tehdy v plenkách. Pokud někdo projevil k programování vlohy, firmy ho braly i bez zkušeností. Stejně jako hodně dalších lidí mě na první práci ani tolik nezajímalo, o co přesně jde. Používal jsem Fortran a Cobol, manuály jsem četl během psaní.

A už jste u programování zůstal?

Po své první práci jsem pracoval sedm let v Evropě pro Světovou zdravotnickou organizaci a sedm let pro Světovou banku ve Washingtonu D.C. (což jsou obě docela velké organizace), načež jsem si v roce 1980 založil vlastní firmu.

Držíte se při vývoji programů nějakých pevných principů?

Jsem důsledným uživatelem svých vlastních programů. Ne že bych byl pro ně byl ideální uživatel, ale používám je neustále, abych věděl o jejich nedostatcích a mohl je změnit, když narazím na nějakou hloupost. Pamatuji se na jeden program, který jsem komusi chtěl předvést ve Světové bance. Byl to cizí program a já jsem ho viděl poprvé v životě. Když se na obrazovce objevila první řádka a říkala, že příkazem help jde vyvolat nápověda, říkal jsem si, že by to mohl být pěkný začátek. Tak jsem zadal help a objevilo hlášení o fatální chybě, že prý mám zajít za výpočetním oddělením. To byl příklad designéra, který na svém programu nevyzkoušel ani první příkaz, ke kterému uživatele navádí. To je hodně nebezpečný způsob práce.

Jak se může stát, že si programátor vůbec nevyzkouší svůj vlastní program?

Dřív firmy dělávaly tlustou čáru mezi analytikem a programátorem. Analytik pomocí vývojových diagramů navrhl celkovou strukturu a programátor doplnil podrobnosti. Kdykoliv se problém pokusíte řešit tak, že někdo jen kreslí obdélníky a někdo jiný řeší jejich obsah, nevyhnutelně dojdete k hromadě smetí, která vůbec nic neřeší. Když jsem toho programátora dělal já, v polovině případů byly analytikovy plány naprosto nepoužitelné. Oni mají v hlavě celkový pohled, ale nemají dost podrobných informací, aby svou práci odvedli dobře. Nikdo není dost chytrý na to, aby se podíval na celkový obrázek a zároveň mu došly podrobnosti o fungování programu. Takže podle mě je lepší, když program napíše od začátku do konce jeden člověk.

Myslíte si, že programátor zaměstnaný nějakou firmou musí nutně sahat ke kompromisům?

Ne nutně. Když vás někdo platí, musíte do jisté míry dělat, co vám řekne. Kdo platí, ten rozhoduje, to nemá smysl zapírat. Tak to funguje. Ale neříkal bych tomu kompromis. Některé firmy tomu dokonce říkají vyspělost, pozitivní přizpůsobení. I při práci pro ty dvě velké firmy jsem si některé úkoly užíval, jejich výsledek mě uspokojoval. Nešlo o žádný kompromis.

Jak přistupujete k psaní programu?

Jelikož obyčejně píšu všechno sám, většinou nemám čas implementovat moc složité funkce. Musím psát programy, které jsou rozumně dlouhé a dají se dokončit v zadaném čase. Když někdo píše jen specifikaci, nad časem moc nepřemýšlí. Je velký rozdíl mezi tím, co bychom rádi udělali, a co se dá zvládnout dejme tomu dnes odpoledne. V jistém smyslu je pro nás nevýhoda, že firma nemá čas ani peníze dělat přesně to, co bychom chtěli. Ale z jiného pohledu je to zase výhoda, protože naše programy jsou díky tomu celkem vzhledné a užitečné. Nejsou v nich tuny naprosto zbytečných funkcí.

Jak moc komentujete svůj kód?

Skoro vůbec. Když někomu potřebuji dát kus zdrojového kódu, rychle se k němu vrátím a komentáře dopíšu. Své vlastní práci rozumím bez problémů. Proměnné a funkce mám pojmenované zkratkami podle toho, k čemu jsou, takže komentáře jsou pro mě nadbytečné a jen překáží. Pokud nějakou strukturu hodlám použít na pěti nebo šesti místech, můžu si okomentovat její prvky. Jinak nekomentuji nic.

Při čtení mého kódu je důležitá paměť na detaily, což mám, i když jinak moje paměť za moc nestojí. Nepamatuji si, kdy má kdo narozeniny. Vím, že jsem někam chodil na střední, ale nic si z ní nepamatuji. Na takové věci je moje paměť hrozná. Ale dejte mi nějaký problém, třeba co by se stalo, kdybyste udělali tohle a tohle, a já si nejspíš vzpomenu na příslušný kus kódu a celkem slušně odhadnu, co se s ním stane. Paměť je asi hodně vybíravá. Má vlastní paměť mě čas od času udivuje – v dobrém i špatném slova smyslu.

Má váš kód nějaký konkrétní styl?

Každý podle mě píše nějakým stylem. Můj kód je hodně roztahaný, je v něm hodně mezer. Pokud je nějaký kód potřeba na víc místech, snažím se z něj udělat samostatnou funkci, aby byl úspornější a rychlejší.

Existuje podle vás jeden správný způsob, jak psát programy?

To určitě ne. Člověk se musí řídit svým vlastním stylem, svými vlastními sklony. Já většinou sedím kus od terminálu, s nohama na stole, a ke klávesnici se jen čas od času natáhnu, jako se malíř natahuje k plátnu. Takhle to dělám já a neznamená to, že by někdo jiný nemohl dejme tomu zírat na klávesnici, jako kdyby psal. Jediné, bez čeho se dobrý program neobejde, je zájem. Pokud máte něco udělat dobře, zjevně o to musíte mít vážný zájem. Pokud vás to nezajímá, nepomůže vám ani všechen talent světa. S vážným zájmem vám stačí třetina talentu a ještě pořád můžete dokázat něco slušného.

Co vás přimělo k tomu, abyste opustil Světovou banku a vydal se vlastní cestou?

Moje filosofie zní odvádět v každé situaci tu nejlepší možnou práci. Ve Světové zdravotnické organizaci i Světové bance mě odradili, protože se mi zdálo, že dobré nápady nikoho nezajímají a hodně času se tráví rozvíjením těch špatných.

Proč se podle vás nepracovalo na dobrých nápadech?

Velké organizace nemají prostředí, které by zaměstnance vedlo k tvůrčímu myšlení. Odměny se dávají za to, že přesně splníte zadání. Když není motivace, programátorům nikdo nenajde žádný zajímavý projekt a programátoři nepřemýšlí nad zajímavým řešením problémů. V organizacích, pro které jsem dělal, jsme se často k řešení problému vůbec nedostali – začínali jsme studií proveditelnosti, která často trvala déle, než by trvala samotná práce.

Můj otec vždycky říkal: „Tvoje práce nikdy nebude lepší než tvůj nejbližší šéf.“ To se mi splnilo do puntíku. Když jsem měl dobrého šéfa, dostal jsem volnou ruku, v práci jsem byl přes den spokojený a večer šel spokojený domů. Když jsem měl špatného šéfa, kterého ty projekty nezajímaly nebo měl úplně jiné zájmy než já, práce nestála za nic.

Odešel jsem především kvůli tomu, že už mě nebavilo chodit každý den domů s pocitem, že jsem nic neudělal. Chtěl jsem mít pocit, že jsem si své peníze zasloužil. Místo toho jsem chodil každý večer domů a říkal jsem si: „Dneska jsem si toho vytrpěl dost, ty peníze si zasloužím jako odškodné.“ To není moc zdravý způsob života.

Co jste udělal pro to, abyste žil lépe?

Koupil jsem si počítač a začal jsem po nocích pracovat na svých nápadech. Měl jsem v bance asi šest tisíc dolarů, které jsme s ženou chtěli za něco utratit, nejspíš za nové auto nebo programovatelnou kalkulačku. V té době zrovna začínaly osobní počítače a čím déle jsem přemýšlel, co koupit, tím se mi osobní počítač zamlouval víc. Tak jsem si koupil 48K stroj s CP/M a terminálem. Přes den jsem chodil do práce, přes noc a o víkendech jsem pracoval doma. Nešlo mi o to, abych na svých nápadech vydělal. Zajímalo mě, jestli budou fungovat. Měl jsem pocit, že některé z nich stojí za to.

A tak začal T/Maker. Co vás k tomu nápadu přivedlo?

V té době jsem hodně programoval pro rozpočtové oddělení, které většinu času strávilo sčítáním sloupců a řádků. Oni nám přinesli zadání a my jsme je poslali pryč s nějakou velkou databází à la Focus, kterou nikdy pořádně nepochopili. Ve výsledku se jim nikdy nepovedlo dát výkazy dohromady tak, jak chtěli, a jejich účty za výpočetní čas rostly. Bylo to neuvěřitelné plýtvání prostředků, s kanónem na komára.

Proto jsem chtěl udělat jednoduchý tabulkový procesor, který by se dal jednoduše naučit a dal uživatelům výsledky, které potřebují. Chtěl jsem, aby si uživatel mohl snadno dělat mezisoučty a celkové součty; aby si mohl dát text na obrazovce, kam bude chtít. Původně jsem začal už ve Světové bance a navrhl jsem program tak, aby běžel v Unixu. Aby se uživatelé k procesoru dostali i bez složitých mainframů. Chtěl jsem na programu pracovat, ale v Bance to nikoho nezajímalo. Tak jsem šel za několika dalšími firmami, že by program mohly využít na svých systémech. Nikdo neprojevil ani náznak zájmu. Pro všechny jsem byl jen exot s šíleným nápadem.

Ale nevzdal jste se.

Došlo mi, že pokud mám kdy udělat nějaký pokrok, budu muset použít svůj vlastní počítač. Byl to z mé strany docela risk, protože jsem měl tehdy dojem, že na tabulkový procesor je potřeba velká firma s velkými prostředky a organizovaným týmem. Myslel jsem si, že malá firma nemá šanci uspět. Trvalo asi rok, než jsem došel k první funkční verzi.

Bál jste se během toho roku konkurence? Že vás někdo předběhne?

Pokračování.

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[Jazz]

Už se těším na pokračování. Super práce.

[Jiri Pech]

Kalifornský rodák Peter Roizen vyrůstal v Palo Altu a chodil na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde roku 1967 získal bakalářský titul z matematiky.

Peterovi Roizenovi je 39 let, je ženatý a má pětiletého syna. V současnosti žije v kalifornském Los Gatos...

... kde upravuje svůj stroj času.

[Robert Krátký]

Viz

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů [...]. Ačkoliv vyšla již v roce 1986

[TM]

Pro některé z nás v roce 1986 počítače neexistovaly a byly vynalezeny až s datem jejich narození, případně s nástupem do mateřské školky. Tak asi proto ta nedůvěra.
Prostě pro někoho je rozhovor s programátorem z roku 1986, který vystudoval v roce 1967 nepředstavitelný a existence např. platformy PC v té době, kdy jsme lovili mamuty, zcela nepochopitelná.

[Michal Fecko]

Prostě pro někoho je rozhovor s programátorem z roku 1986, který vystudoval v roce 1967 nepředstavitelný a existence např. platformy PC v té době, kdy jsme lovili mamuty, zcela nepochopitelná.

Mamuty sa predsa lovili do 1945...

[Filip]

Programování v roce 1986 a dnes, to je úplně jiný obor lidské činnosti... Ćíst tyto rozhovory je pro dnešního programátora, jako když si pilot stihačky čte o taktice boje s pěstním klínem.

[TM]

Ano. Průměrného programátora z roku 1986 bychom mohli technickými znalostmi přirovnat k tomu pilotovi a průměrného dnešního lepiče k pračlověku. V tom souhlasím. Ale i tak se nemůžu zbavit dojmu, že jste to myslel jinak a zplodil žvást.

[Hynek (Pichi) Vychodil]

Hezky řečeno.

[Filip]

Nemyslel jsem to nijak hanlivě ani pokud jde o bojovníka s pěstním klínem, ani pokud jde o programátora z roku 1986. Prostě se to nedá srovnávat, s nadsázkou jde o úplně rozdílná skupenství hmoty. BTW: Co je to průměrný? Co je to programátor?