Administrace komentářů

Ahoj, spadl na mě úkol vytvořit menší databázi a nevím si rady s jedním malých detailem.

Zákazník chce evidovat nějaký HW, který vypadá tak, že je velká bedna, která má 2 sloty, výjimečně jenom 1, do kterých se zasunují 2 součástky (nebo 1, pokud je slot jenom 1). Hardwarově to jsou stejné součástky, ale podle toho, ve kterém jsou slotu, se do nich nahrává jiný SW, proto se musí evidovat i poloha. Přitom se může stát, že součástka přechodně není zaevidovaná v žádné bedně (pro účely oprav, kalibrace apod.)

Je lepší to modelovat klasicky 1:N (v tabulce součástek je sloupec s odkazem na velkou bednu) a hlídat si, že na jedno místo nejsou zaevidované 2 součástky, nebo mít v tabulce s bednami 2 sloupce se sloty, která se odkazují na tabulku součástek? Je docela jisté, že ty sloty budou pořád 2 a i kdyby ne, tak vzhledem k malému vytížení databáze by nebyl problém přidat sloupce i za běhu.

Pak tu mám podobný problém 1:4, ale nejsou to součástky, ale dokumentace, ze které mě zajímají 2 řetězce a v některých případech ještě 2 navíc (celkem 4). Množina možných hodnot řetězců je docela malá, tak 20-30 kousků. Je mi jasné, že si udělám tabulku s těmi řetězci, ale nevím, jak to nejlíp propojit s těmi dokumenty. Jestli se odkazovat přímo z tabulky s dokumenty nebo udělat propojovací tabulku.

Můžete mi popsat standardní řešení, případně výhody/nevýhody?

Díky