Administrace komentářů

Na jednom disku zapisuje Btrfs v implicitní konfiguraci dvě repliky všech metadat (RAID režim zvaný DUP) a navíc dělá checksumy dat i metadat. (Na diskových polích RAID 0 a 1 zapisuje vždy jednu repliku metadat na každý disk, tj. metadata jsou implicitně v režimu RAID 1, i když jsou data v režimu RAID 0, dokud to uživatel nenastaví jinak. Checksumy se samozřejmě počítají rovněžtak.) Na tohle všechno je třeba pamatovat jak při porovnávání výkonnosti vzhledem k filesystémům bez redundance a bez checksumů (Ext4), tak i při konfiguraci Btrfs. (Například na některých logovacích filesystémech jsem měl nejen data, ale i metadata v režimu RAID 0, protože z jejich případné ztráty bych se příliš neposral.)

Pokud jde o virtualizaci, zásadní výhodou je klonování disků virtuálních strojů v téměř konstantním čase. Pokud ovšem není třeba klonovat disky nebo jinak využívat CoW, výhody Btrfs na serveru se úplně vytrácejí. Například pokud uvnitř VM běží taktéž Btrfs, je možná škoda dělat checksumy na dvou úrovních zároveň a mohlo by být lepší mít na serveru prostě LVM oddíl a vše ostatní už nechat na virtuálním stroji a na jeho interním Btrfs/ZFS/něčem podobném.

Pokud jde o klasické úvahy o virtuálních discích v souborech na Btrfs a případné fragmentaci způsobené CoW, na SSD takový problém v podstatě neexistuje a na klasických discích mám tu zkušenost, že buď autodefrag zvládl svou práci dobře, nebo se díky zápisům dlouhých a nepřerušených sekvencí bloků ze strany virtuálního stroje celková fragmentace souboru s virtuálním diskem udržela v nějakých rozumných mezích. Zkrátka a dobře, navenek se to projevovalo tak, že virtuální stroj prostě rozumně fungoval i po mnoha aktualizacích systému a databázových experimentech všeho druhu a že se nedostavil žádný patologický stav, při kterém by ten klient bootoval déle než deset sekund nebo něco takového. To ale neznamená, že se to na jiné konfiguraci s jinými workloady nemůže úplně rozsypat. Třeba může, co já vím.