Administrace komentářů

V podstatě jedinný důvod, kdy vidím oprávění dual bootu je situace, kdy nutně potřebuji přímý přístup k HW a to mě kromě hráčů her a jejich přistupu ke výkonu grafiky, nic nenapadá, co by požadavek na dual boot dělalo tak nutným.

Jako diplomovou práci jsem implementoval RCU pro kernel (UTS) OpenSolarisu. Takže přístup k hardware sice nebyl (přísně vzato) stoprocentně nutný, ale KVM tehdy v multiprocesorech příliš nevynikal (mírně řečeno) a pro jakékoliv seriózní ověření funkčnosti a praktických výhod toho RCU byl bare metal v podstatě nutností. To by mohl být příklad situace (byť ne úplně obvyklý), kdy virtualizace nevyřeší úplně všechno.

Dual boot se ovšem vůbec nevylučuje s virtualizací. V mém případě to fungovalo následovně: Když jsem nabootoval do ArchLinuxu, sestavil se lineární RAID, který sestával ze souboru (loopbacku) s fiktivním MBR, následovala skutečná partition s OpenSolarisem a na konci byl zase soubor/loopback s další partition (čistě pro formu, aby sedělo číslování disků, pokud si to dobře pamatuju). Takže se OpenSolaris dal spustit normálně v qemu-kvm jako virtuální stroj s přímým přístupem na disk. Při přebootování systému se ovšem dal zvolit ten chainloading na fosilní GRUB a ten samý OpenSolaris z toho samého oddílu se tak dal nabootovat i přímo a bez virtualizace. Jenom se nesmělo zapomenout na touch /reconfigure, kdykoliv bylo potřeba přebootovat OpenSolaris „z virtualizace na opravdový hardware“ nebo naopak. Byla to velmi užitečná konfigurace, protože se dalo pracovat s novějšími vývojovými nástroji a s virtualizací přímo na Linuxu a podle potřeby občas nabootovat Solaris na opravdovém hardwaru, když šlo o benchmarky.