Administrace komentářů

Možná je lepší položit otázku abstraktněji, tedy jak dosáhnout určitého cíle. Cílem je zjevně dostat se zvenčí na nějaký stroj ve vnitřní síti, na který se z nějakého důvodu nedá zvenku routovat. Měl bych jisté tušení, jaký důvod to asi bude. Takže: Není náhodou řešením IPv6?

Před deseti lety, když ještě IPv6 nebyl všude běžně dostupný, jsem taky provozoval pár (desítek) takových SSH tunelů, aby stroje za NATem (tedy za morem a neštovicemi v jednom) mohly být dostupné skrz tohle SSH over SSH. Vždycky to stálo za hovno. Někdy tunely vydržely den, někdy hodinu. Někdy se samy obnovovaly, někdy ne. Někde někdo změnil nastavení firewallu a najednou TCP spojení automaticky vypršela po 10 minutách, pokud nebyla opravdu hodně aktivní, tedy TCP keepalive k udržení spojení nestačil. (!) Důvodem prý bylo, aby na nějakém NAT routeru nedocházely porty, když spousta spojení od strojů z vnitřní sítě zůstane viset. Tak se prostě méně aktivní nebo neaktivní spojení zabila, zkrátka ve prospěch těch, která (zdánlivě) něco dělají. Tohle byl vždycky zoufalý a předem prohraný boj. Internet, ve kterém se nedá routovat z kteréhokoliv stroje na kterýkoliv jiný, prostě není Internet, je to něco polovičatého a na houby. Do prvních videokonferenčních aplikací se v roce 2002 prostě zadala IP adresa protistrany a všechno fungovalo. NAT ale postupně způsobil, že tak běžná a samozřejmá věc jako komunikace mezi libovolnými dvěma počítači prostě fungovat přestala. Místo relativně bezpečných přímých spojení, u kterých se dá dohodnout bezpečné šifrování, zvítězily prasárny typu Skype, kde end to end šifrování není a kde je to s bezpečností opravdu zlé. Zkrátka a dobře, snaha o spolehlivě fungující permanetní SSH tunely je podle mě předem prohraná bitva, zatímco IPv6 je v každém ohledu výhra.