Administrace komentářů

Pointa kolem Btrfs, velmi polopatě: Kromě lepší odolnosti proti nečekanému poškození, kterou zcela správně zmiňuješ, je hlavní výhodou zejména fakt, že s Btrfs disk nebude rozdrobený na malé oddíly, pročež se nemůže stát, že by nějakému malému oddílu došlo místo a že by se s tím nedalo nic dělat. To samozřejmě předpokládá rozumné nasazení Btrfs; rozdrobené oddíly se dají nešikovně vyrobit všude, když se někdo hodně snaží. :-P

Pak mě překvapuje to zásadní nepochopení funkce balíčkovacího systému, které tady někteří předvádějí. Až nad tím s jízlivým smíchem kroutím hlavou. Takže, pár základních faktů asi bude třeba podrobněji objasnit: Balíčkovací systém aktualizuje soubory na disku tak, že napřed stáhne a uloží všechny balíky s aktualizacemi a pak je teprve dekomprimuje. Těch stažených dat je hodně. Tuhle jsem na systému s Archem, který půl roku neběžel, natrefil na 4 GB souborů ke stažení. A to prosím pěkně v .xz, před dekompresí a instalací. Tohle všechno se napřed stáhne a uloží a teprve poté se začne něco aktualizovat. Samotná aktualizace zpravidla probíhá tak, že se staré verze souborů nahrazují za nové atomicky. Soubor se tedy dekomprimuje pod jiným názvem a pak se atomicky přejmenuje na původní název. To nakonec není až tak podstatné; podstatné je, co se stane s bloky původního souboru. Většinou vůbec nic! Dokud má totiž soubor někdo otevřený, případně namapovaný do paměti, což odpovídá třeba spuštěné binárce, loadnutým knihovnám atd. atp., původní data zůstávají na disku a budou tam okounět tak dlouho, dokud všechny procesy, které k souboru přistupovaly, ten soubor nezavřou. Což může být ve spouště případů až při dalším restartu systému.

Tolik tedy k tomu, jak funguje aktualizace systému a proč je tenhle proces choulostivější na dostatek volného místa než drtivá většina jiných úkonů: Musí existovat v jednu chvíli dostatek místa pro všechny stažené komprimované balíčky i pro staré i nové verze knihoven a binárek, které byly v době aktualizace otevřené.