Administrace komentářů

Ještě pár reakcí na tyhle nesmysly těžkého kalibru:

Za prvé, abych nepokoušel dobrou vůli těch, kteří jsou ochotni odpovědět, jsem se zeptal jen na jednu izolovanou věc, po nikom jsem nechtěl, aby řešil ještě spoustu dalších věcí kolem.

Není jistější způsob, jak pokoušet dobrou vůli těch, kdo chtějí odpovědět, než ptát se nepřesně a vágně.

Proč bych tedy psal, jaké vstupy má funkce přijímat či jaké očekávané hodnoty má vracet, když to s jádrem problému nesouvisí?

Protože to s jádrem problému nejen souvisí, ale dokonce to je samotné jádro problému. Jádrem samotného programování je totiž přesné pochopení problému, přesná specifikace problému a rozdělení problému do menších celků, které lze vyjádřit ve formě zdrojového kódu. Pokud první dvě fáze celého procesu selhaly (a zjevně selhaly), jaký má potom smysl zabývat se nějak izolovaně tou třetí fází?

Za druhé ovšem stejně nechápu ta dodatečná bezpečnostní opatření.

To nejsou žádná „bezpečnostní opatření“; jde o nezbytnou součást korektního řešení daného problému. Je zkrátka několik jednoduchých zásad, bez kterých se člověk při programování neobejde. Zásada číslo jedna: Na náhodu se nikdy nespoléhá.

Funkce má přece volat samu sebe jen v případě, kdy se do proměnné num dosadí hodnota 0 - a to sice může nastat několikrát po sobě, ale rozhodně ne tolikrát, aby kvůli tomu hrozila nějaká havárie.

Kde přesně je tohle zaručeno a jak? Znova: Pokud si můžu být něčím naprosto jistý, neexistuje důvod spoléhat na náhodu.

…maximálně třikrát nebo čtyřikrát…