Administrace komentářů

Může se to týkat třeba tabulek, kde jsou verzovaná data a záznamy mají platnost od/do (ať už klasicky jako dva sloupečky nebo jako range). Můžu si chtít přiJOINovat záznamy z jiné tabulky – pokud existují – platné k určitému datu (což může být aktuální okamžik, datum nějakého jiného záznamu, datum zadané uživatelem pro daný dotaz…). A pak dám tu podmínku do ON, což je podle mého čitelnější, nebo ji dám do WHERE, ale tam musím přes OR/NULL ošetřit případy, kdy příslušné záznamy neexistují, což podle mého ten dotaz dost znepřehlední.

Přijde mi, že když je datový model navržený tak, že záznamy neodrážejí jen aktuální stav, ale verzují se (což je často nutnost), tak v té databázi vznikají souvislosti/pravidla, která moc nejde podchytit referenční integritou. Maximálně nějakým triggerem vynutit, že např. záznamy, které jsem provázal přes cizí klíč mají překrývající se platnost. Tzn. např. když zakládám žádost, tak ji nemůžu navázat na adresu, jejíž platnost už skončila.

Nicméně téměř vždy to signalizuje divně navrženou databázi (problémy s normalizací) nebo divně zadanou úlohu.

Je takový datový model tedy špatně? Jak se to dá dělat líp? Kdysi jsem se pokoušel podobná pravidla realizovat pomocí složených klíčů, ale bylo to dost šílené a navíc to vedlo na velkou duplikaci hodnot do více tabulek (ty dodatečné sloupce použité pro složené klíče), takže jsem od toho nakonec upustil. Prakticky všechny databáze, se kterými jsem se potkal, mají určité zákonitosti/pravidla, která nejsou explicitně vyjádřená referenční integritou a datovým modelem, takže DBMS o nich neví – řeší se to až na aplikační úrovni.