TeX – 11 (box-penalty-glue a další základy algoritmů sazby) (diskuse)

[egg]

Čeho si na TeXu opravdu cením, je sazba vzorců a právě zde popsané algoritmy. Ač je TeX automat, provádí sazbu „s rozmyslem“ a výsledek je pěkný, text se dobře čte. Umí například dělit slova na konci řádku, ale když to jde jinak, nedělá to. Mezery mezi slovy i mezi řádky na sebe opticky zbytečně neupozorňují atd. Za to mám TeX rád.

Co mi ale občas dělá potíže, je umisťování obrázků. Typicky píšu nějaký učební text a ilustrační obrázek odskočí na jinou stránku, než kde je k němu výklad. Pokud je více obrázků nedaleko sebe, odskočí někdy dost daleko. Moc si s tím nevím rady, většinou kvůli tomu měním text, aby byl někde delší nebo kratší, případně napíšu vložení obrázku k jinému odstavci, abych ho přibližně dostal, kde si jej představuji. Ale pokud pak do textu zasáhnu z jiných důvodů, zase se to rozbije. Nemám to příliš pod kontrolou.

[Stanislav Brabec]

Nesystémovým, ale jednoduchým řešením je „odkazovat“ obrázek odjinud. Pro člověka je obrázek na předchozí straně dvoustrany snadno objevitelný, ale v TeXu je algoritmické vložení obrázku o stránku dříve, než je odkazován, pokud je číslo aktuální stránky liché, magií pro TeX gurua. Pokud má být ve vnějším horním rohu dvoustrany ještě obtečen, je to již magie pro TeX wizarda.

[Tomáš Pecina]

Knuth se pro kombinaci horizontálního a vertikální zlomu nerozhodl z důvodu nedostatečné kapacity tehdejších pamětí, ale to nebyl jediný důvod. Druhý, důležitější, je zpětné ovlivňování již zkorigovaného vysázeného textu. Jestliže má kapitola v knize třicet stran, opravdu málokdo si přeje, aby po editaci na str. 29 počítač nazřel, že lze nalézt lepší zlom strany šest, a mohl proto s kontrolou začít znovu. Tím by se kontrola sazby změnila v téměř nekonečnou práci.

Z toho důvodu si myslím, že tato změna, technicky dávno uskutečnitelná, nikdy implementována nebude.

[Stanislav Brabec]

A proto musí sazeč procházet stránky pozpátku ručně, aby našel odstavec, který lze nejsnáze natáhnout nebo zkrátit.

Naštěstí alespoň to lze udělat alespoň částečně pomocí:

def\PAR{%
  \ifhmode
    \unskip \hskip\parfillskip \vadjust{\vskip\parskip}\break \fi
  \indent}
\let\par\PAR

[olsak]

Jestliže má kapitola v knize třicet stran, opravdu málokdo si přeje, aby po editaci na str. 29 počítač nazřel, že lze nalézt lepší zlom strany šest

Myslím, že to by se dalo řešit nastavením vhodného parametru tak, aby počítač nenazřel, když sazeč nechce. Pokud naopak chceme dodržet řádkový rejstřík a zakážeme parchanty (sazečkou hantýrkou tím je řečeno, že chceme mít na každé stránce stejný počet řádků a nechceme odlomit první nebo poslední řádek odstavce), možná bychom uvítali, že to nemusíme ošetřovat ručně.

Někde jsem slyšel, že důsledné propojení řádkového a stránkového algoritmu by vedlo na algoritmus s exponenciální složitostí (resp. P=NP), což rovněž znamená, že to není implementovatelné v úplné obecnosti. A Knuth se do omezujících podmínek, za kterých by se to implementovat dalo, asi nechtěl pouštět. A taky stránkový rejstřík nejspíš neřešil. Vyvozuji tak z toho, že v plainTeXu je nastaveno plno pružných vertikálních mezer a Knuth dělal především knížky s matematickými vzorečky, kde stránkový rejstřík skutečně není hlavní požadavek. Takže to jsou možná důvody, proč v TeXu zpětné ovlivňování řádkového algoritmu stránkovým nemáme.

Moc se o tom neví, ale částečné ovlivnění těch algoritmů, které může způsobit překvapení, je v TeXu přítomno: v hotovém dokumentu přidáte nebo uberete čárku v jediném odstavci, ověříte si, že odstavec má po úpravě stejný počet řádků, ale dokument je třeba o stránku delší. Proč? Protože v modifikovaném odstavci se jinak rozdělí slova a pod řádky s rozdělenými slovy TeX strká \brokenpenalty, což ovlivní stránkový zlom.