Jak spouštět příkazy

Tento návod vzniká kvůli mnoha začínajícím uživatelům, kteří nemají s počítači nebo systémem GNU/Linux moc zkušeností a někdo jiný jim poradí k řešení problémů textový příkaz. Měl by urychlit komunikaci začínajících uživatelů. Stačí zběžné pročtení.

Varování!

V terminálu lze dělat prakticky vše. Včetně věcí jako je mazání či formátování pevného disku - můžete přijít o data! Proto nespouštějte bezduše každý příkaz. Zkuste příkazy alespoň trochu chápat a dávejte si pozor zda příkaz pochází od důvěryhodného (a zkušeného) člověka. Zvláště pozor na skripty a práci pod superuživatelem. Náhoda je blbec.

Stručná charakteristika terminálu (klidně přeskočte)

Nejvíce se terminál blíží příkazovému řádku ve Windows. V Linuxu má větší význam, protože je základním rozhraním operačního systému. Uvnitř terminálu běží jakýsi interaktivní programovací jazyk. Díky tomu jím lze velice efektivně ovládat počítač. Je mnohem snazší napsat text příkazu a získat jeho výstup než složitě popisovat ovládání grafické aplikace popř. z ní dělat obrázky.

Jak spustit terminál?

Většina linuxových distribucí má nějaké výchozí pracovní prostředí a tato grafická prostředí zase svůj výchozí terminál. Nejčastěji se jedná o desktopová prostředí Gnome, KDE nebo Xfce. V těchto třech prostředích můžete stisknout kombinaci kláves Alt+F2 a zadat přesný název terminálu. Názvy terminálu pro jednotlivá prostředí jsou Gnome: gnome-terminal, KDE: konsole a Xfce: xfce4-terminal. Ve všech prostředích je obvykle k dispozici také základní terminál xterm.

Základní informace v terminálu

V terminálu se objeví jeden řádek jako např. franta@muj-pocitac:~$ (jen pro ilustraci). Tento řádek říká, že terminál pracuje pod uživatelem franta a počítač se jmenuje muj-pocitac. Za dvojtečkou následuje pracovní adresář, ve kterém se příkaz spustí. Znak ~ je zkratka pro domovský adresář aktuálního uživatele. Zkuste do terminálu napsat příkaz "echo ~" (bez uvozovek) a uvidíte jeho absolutní cestu (v našem případě /home/franta). Poslední znak $ značí práci pod běžným uživatelem. Pokud se přihlásíte jako uživatel root (superuživatel), tak se změní znak $ na #. To neplatí např. při jednorázovém použití příkazu su s parametrem -c nebo sudo.

Jak zadávat příkazy

Systém Linux rozlišuje velikost písmen. Dbejte tedy na přesné opisování příkazů - nejlépe text příkazu zkopírujte. Pokud příkaz kopírujete, tak si dejte pozor. Lidé vám občas nemohou napsat doslovný text příkazu, protože neznají specifické nastavení vašeho operačního systému.

Spuštění příkazu pod uživatelem root (superuživatel)

Některé příkazy je třeba spouštět s vyšším oprávněním. Zejména při instalaci programů a nastavení operačního systému. Tedy při zápisu mimo váš domovský adresář ~, kde nemáte oprávnění. Pokud tedy chcete příkaz spustit jako superuživatel, tak před příkaz napište su -c nebo sudo. Například příkaz apt-get install firefox se změní na jeden z příkazů:

su -c "apt-get install firefox"

sudo apt-get install firefox

Příkaz su naleznete ve všech linuxových distribucích. Příkaz sudo je preferovaný zejména v distribuci Ubuntu. Při správném nastavení lze příkaz sudo využít v každé distribuci. Pro trvalé přihlášení pod superuživatelem zadejte příkaz su - resp. sudo -i. Při použití se vás programy su a sudo (sudo s 5-ti minutovou prodlevou či vůbec) zeptají na heslo. Buď heslo superuživatele nebo třeba i heslo vašeho běžného uživatelského účtu, tak jak je tomu v distribuci Ubuntu. Při zadávání hesla se v terminálu nic nezobrazuje (např. hvězdičky). Pokud vám nějaký příkaz nefunguje, tak nezneužívejte příkazů su a sudo - ani když se jedná o nedostatečná práva (Přístup odmítnut - Permission denied).

Spuštění programu v aktuálním adresáři

V Linuxu není (ve výchozím stavu, z bezpečnostních důvodů) možné použít postup obvyklý v terminálech založených na bázi DOSu (například z Windows). Není tedy například možné spustit program pouhým napsáním program do terminálu a odentrováním. Programy v aktuálním pracovním adresáři se spouštějí tak, že se před jejich název vloží ještě ./ (tedy například ./program), což řekne Linuxu aby program hledal v aktuálním adresáři.

Jak odpovídat vašim rádcům

Pokud vám někdo poradí textový příkaz, který nefunguje, tak zkopírujte jeho výstup (text, který vypíše). Samozřejmě nekopírujte několik set řádků. Většinou je významných jen několik posledních. Neříkejte co si myslíte, že program dělá, řekněte (zkopírujte) co program vypisuje.

Poznámka na závěr

V souvisejících dokumentech je několik odkazů na návody pro případ, že budete potřebovat takové základní věci jako výpis, vytváření, mazání adresářů apod. Mimochodem vhodným editorem do příkazové řádky se základním ovládáním je např. editor Nano. Prosím zkušenější uživatele o shovívavost. Snažil jsem se být stručný na úkor detailů.

Konvence textových příkazů

Ne všude na internetu lze formátovat text a lehce tak odlišit běžný text od jednotlivých příkazů. Pro takové případy navrhuji před příkaz v uvozovkách dát znak $ popř. # a nestarat se zda uživatel použije su nebo sudo. Výsledek může být třeba "...nainstaluj si program příkazem # "apt-get install firefox" (bez"")..." Poznámku (bez"") píši jen poprvé. Uživatelé po pár příkazech většinou pochopí i znaky $#.

Dokument vytvořil: pakanek, 15.1.2009 13:26 | Poslední úprava: pakanek, 12.9.2010 01:46 | Další přispěvatelé: Jan Grmela, XSimi | Historie změn | Zobrazeno: 5631×