Cambalache, tj. RAD (rapid application development) nástroj pro GTK 4 a GTK 3, dospěl po pěti letech vývoje do verze 1.0. Instalovat jej lze i z Flathubu.
KiCad (Wikipedie), sada svobodných softwarových nástrojů pro počítačový návrh elektronických zařízení (EDA), byl vydán v nové major verzi 10.0.0 (𝕏). Přehled novinek v příspěvku na blogu.
Letošní Turingovou cenu (2025 ACM A.M. Turing Award, Nobelova cena informatiky) získali Charles H. Bennett a Gilles Brassard za základní přínosy do oboru kvantové informatiky, které převrátily pojetí bezpečné neprolomitelné komunikace a výpočetní techniky. Jejich protokol BB84 z roku 1984 umožnil fyzikálně zaručený bezpečný přenos šifrovacích klíčů, zatímco jejich práce o kvantové teleportaci položila teoretické základy pro budoucí kvantový internet. Jejich práce spojila fyziku s informatikou a ovlivnila celou generaci vědců.
Firefox 149 dostupný od 24. března přinese bezplatnou vestavěnou VPN s 50 GB přenesených dat měsíčně (s CZ a SK se zatím nepočítá) a zobrazení dvou webových stránek vedle sebe v jednom panelu (split view). Firefox Labs 149 umožní přidat poznámky k panelům (tab notes, videoukázka).
Byla vydána nová stabilní verze 7.9 webového prohlížeče Vivaldi (Wikipedie). Postavena je na Chromiu 146. Přehled novinek i s náhledy v příspěvku na blogu.
Dle plánu byla vydána Opera GX pro Linux. Ke stažení je .deb i .rpm. V plánu je flatpak. Opera GX je webový prohlížeč zaměřený na hráče počítačových her.
GNUnet (Wikipedie) byl vydán v nové major verzi 0.27.0. Jedná se o framework pro decentralizované peer-to-peer síťování, na kterém je postavena řada aplikací.
Byly publikovány informace (technické detaily) o bezpečnostním problému Snapu. Jedná se o CVE-2026-3888. Neprivilegovaný lokální uživatel může s využitím snap-confine a systemd-tmpfiles získat práva roota.
Nightingale je open-source karaoke aplikace, která z jakékoliv písničky lokálního alba (včetně videí) dokáže oddělit vokály, získat text a vše přehrát se synchronizací na úrovni jednotlivých slov a hodnocením intonace. Pro separaci vokálů využívá UVR Karaoke model s Demucs od Mety, texty písní stahuje z lrclib.net (LRCLIB), případně extrahuje pomocí whisperX, který rovněž využívá k načasování slov. V případě audiosouborů aplikace na
… více »Po půl roce vývoje od vydání verze 49 bylo vydáno GNOME 50 s kódovým názvem Tokyo (Mastodon). Podrobný přehled novinek i s náhledy v poznámkách k vydání a v novinkách pro vývojáře.
Vsem moc diky za cas a pomoc
PS: nemuzu vlozit vice, jak jednu prilohu, takze "test2.py" bude v reakci.
def f(x, a=[]):
a.append(x)
print(len(a))
f(1)
f('ble')
f(None)
Dále:
Všechno se předává referencí. Tedy všechno s čím pracuješ, jsou jména objektů, ne hodnoty.
Existují modifikovatelné a nemodifikovatelné objekty.
Nemodifikovatelné (např. čísla, stringy, None, ...) se chovají de facto jako hodnoty, ale právě jen proto, že nejdou modifikovat. Po x=1 jsou x a 1 jen jiná jména pro týž objekt. Po x+=1 bude x jméno pro jiný nemodifikovatelný objekt, nezmění se žádná hodnota x.
A u modifikovatelných je to pak samozřejmě velký rozdíl. Chceš-li kopii, použij modul copy (např.).
Všechno se předává referencí. Tedy všechno s čím pracuješ, jsou jména objektů, ne hodnoty.Technicky vzato se vše předává hodnotou, která obsahuje referenci (tedy lokální název obsahuje stejnou referenci na objekt, jako „skutečný“ parametr). Předává se tedy (reference na) objekt, ne proměnná jako taková. Souhlasím s tím, že většina problémů bude způsobena tím, že se použije stejný měnitelný objekt, kde si programátor myslí, že se mu vytvoří nový objekt.
def __init__(self, name, parent, attrs = {})
self.__attrs = attrs
slovník attrs se ti zkonstruje pouze jednou v okamžiku definice té funkce, všechny instance si následně přiřadí do svého jmenného prostoru referenci na tentýž slovník.
Správně se to dělá takhle:
def __init__(self, name, parent, attrs = None)
self.attrs = attrs if attrs is not None else {}
Rada do života jako bonus: Nepiš gettery a settery! Je to nepřehledný hnus a zbytečně to zpomaluje. (Volání metody je v pythonu relativně drahá operace.) Pokud budeš někdy v budoucnu potřebovat udělat getter nebo setter, přístup k atributu se dá zachytit pomocí @property dekorátoru. To ostatně platí obecně – pythoní kód je stručný výstižný, pokud se přistihneš že píšeš nudnou "omáčku" ve stylu Javy tak děláš něco špatně.Gettery a settery jsou zločin i v Javě. Je to jasná ukázka, že dotyčný programátor neumí programovat objektově.
A proč bych měl přistupovat k hodnotám atributů objektu?Protože Python nemá POD (plain old data) schopná snadno a rychle shrnout skupinu informací do jedné ,věci`. Tudíž zbývá
# Dal jsem to do čtvrté položky, nebo do šesté? Ale kdeže, do třetí.
struct = (1.2, -3.0, 'cx', 4, 4, 0, True, False, True)
print struct[3]
# Složitý přístup k datům máme rádi, nutí nás zamyslet se, zda je opravdu potřebujeme.
struct = {
'alpha': 1.2, 'lambda': -3.0,
'name': 'cx',
'width': 4, 'height': 4, 'depth': 0,
'normalize': True, 'recursive': False, 'fixed': True,
}
print struct['width']
# Jsem expert, tak vyrobím něco, co se dá indexovat a sčítat jako tuple, abych vás zmátl.
import collections
Struct = collections.namedtuple('Struct', bla bla bla...)
bla bla bla...
# Ecce obiectum! Není to POD, ale je to skoro tak dobré.
class Struct:
def __init__(self, **kwargs):
self.__dict__.update(kwargs)
struct = Struct(alpha=1.2, beta=-3.0, name='cx', width=4, height=4, depth=0,
normalize=True, recusrive=False, fixed=True)
print struct.width
Navzdory ortodoxním objektistům nechci té věci posílat zprávy, chci s ní něco udělat (viz Execution in the Kingdom of Nouns). Právě proto, aby to nevypadalo jako typická javí byrokracie.
Někdy je také dobré se zamyslet, k čemu vlastně potřebujiA proč bych měl přistupovat k hodnotám atributů objektu?... print struct.width
struct.width. Často je to zaviněno chybným návrhem objektu. Obvykle totiž samotné atributy objektu ve své podstatě nepotřebuji.
Gettery a settery mezi metody nepočítám. Jsou jen nadstavbou datové struktury, aby přímý přístup k ní nevypadal tak blbě.Blbost. V setteru bezne provadim vedlejsi efekty, napr. logging. Navic python pomoci property() vytvari tak dokonalou hracku, ze se to primo vybizi takto primo pristupovat k atributum objektu.
Byly myšleny primitivní gettery a settery v uvedeném příkladu, které jen nahrazovaly přímý přístup k datové struktuře a nedělaly nic navíc.Což je ovšem velmi nezajímavé téma, o kterém si tu podle mě chce povídat jen jeden jediný člověk.
I když je to po technické stránce objekt, má do objektu daleko.Ach ta terminologie :).
Ale kazdopadne nic to nemeni na tom, ze se mi nedari zrealizovat klasicky seznam-like datovou strukturu - priklad:
typedef struct list {
char *data;
struct list *next;
} LIST;
Ja se teda snazim presneji o tohle, coz sice neni to same, ale napadne podobne:
typedef struct list {
char *data;
struct list *parent;
struct list **children;
} LIST;
Ale neprisel jsem na to, jak to zrealizovat v pythonu. V PHP to bylo hned, ale v pythonu porad tapu a tapu...
A jinak pokud sis vsiml, tohle byla tree struktura, ale mela podobne vlastnosti, jako seznam - to jest reference na sebe sama
Protoze seznam nema reference mezi objekty nebo snad ano?Který části tvrzení „v pythonu je všechno reference“ nerozumíš?
Sleduj lva:
In [10]: l = [1,2,3] In [11]: l.append(l) In [12]: l Out[12]: [1, 2, 3, [...]](tři tečky jsou objekt
Elipsis který značí zacyklení)
Ale kazdopadne nic to nemeni na tom, ze se mi nedari zrealizovat klasicky seznam-like datovou strukturu - priklad:
typedef struct list {
char *data;
struct list *next;
} LIST;
Definuj „nedaří se mi“, mně totiž nenapadá, co by se ti na tom mohlo nedařit. Atribut data nastavit můžeš, atribut next jakbysmet, takže?
Odpoved najdes v "test2.py" (2. reakce, v teto diskuzi)Pokud nemáš zájem o pomoc, stačí to říct rovnou :).
Nelíbí se mi, když kdekdo do třídy paušálně nacpe gettery a settery na každou položku, ke které možná bude chtít přistupovat z vnějšku. Je to stejně špatné, jako použití public proměnných. Jen to vypadá jinak.Nebo taky stejně správně :).
return this.prijmeni;a takové metody se mi nelíbí, protože nic nedělají. Možná to chápeš jinak. Velmi často se setkávám s tím, že v aplikaci je getter osoba.getPrijmeni(), o řádek níž osoba.getJmeno() a na dalším je jejich spojování a výstup. Proč tak složitě, když to může udělat objekt? Se settery to bývá stejné. Nejprve vytvoření prázdného objektu, potom hromada setterů. Přitom by stačilo jedním příkazem vytvořit naplněný objekt v konstruktoru. Další příklad. Připočtení hodnoty k atributu objektu. Běžně vídám tuto hrůzu:
objekt.setX(objekt.getX+5);místo praktičtějšího
objekt.addX(5);nebo
objekt.posunDoprava(5);případně
objekt.posun(5,kurs);
setCeleJmeno("Jmeno","Prijmeni")
class Zamestnanec(object):
def __init__(self):
self.jmeno = u""
self.prijmeni = u""
self.pozice = u""
Podle mne je to běžné parsování metodou SAX. Každý token vyvolá nějakou událost, kterou si zpracuješ podle potřeby.To je na něm špatně.
Tiskni
Sdílej: