Byla vydána nová verze 1.12.0 dynamického programovacího jazyka Julia (Wikipedie) určeného zejména pro vědecké výpočty. Přehled novinek v příspěvku na blogu a v poznámkách k vydání. Aktualizována byla také dokumentace.
V Redisu byla nalezena a v upstreamu již opravena kritická zranitelnost CVE-2025-49844 s CVSS 10.0 (RCE, vzdálené spouštění kódu).
Ministr a vicepremiér pro digitalizaci Marian Jurečka dnes oznámil, že přijme rezignaci ředitele Digitální a informační agentury Martina Mesršmída, a to k 23. říjnu 2025. Mesršmíd nabídl svou funkci během minulého víkendu, kdy se DIA potýkala s problémy eDokladů, které některým občanům znepříjemnily využití možnosti prokázat se digitální občankou u volebních komisí při volbách do Poslanecké sněmovny.
Společnost Meta představila OpenZL. Jedná se o open source framework pro kompresi dat s ohledem na jejich formát. Zdrojové kódy jsou k dispozici na GitHubu.
Google postupně zpřístupňuje českým uživatelům Režim AI (AI Mode), tj. nový režim vyhledávání založený na umělé inteligenci. Režim AI nabízí pokročilé uvažování, multimodalitu a možnost prozkoumat jakékoliv téma do hloubky pomocí dodatečných dotazů a užitečných odkazů na weby.
Programovací jazyk Python byl vydán v nové major verzi 3.14.0. Podrobný přehled novinek v aktualizované dokumentaci.
Bylo oznámeno, že Qualcomm kupuje Arduino. Současně byla představena nová deska Arduino UNO Q se dvěma čipy: MPU Qualcomm Dragonwing QRB2210, na kterém může běžet Linux, a MCU STM32U585 a vývojové prostředí Arduino App Lab.
Multiplatformní open source voxelový herní engine Luanti byl vydán ve verzi 5.14.0. Podrobný přehled novinek v changelogu. Původně se jedná o Minecraftem inspirovaný Minetest v říjnu loňského roku přejmenovaný na Luanti.
Byla vydána nová stabilní verze 6.10 (YouTube) multiplatformního frameworku a GUI toolkitu Qt. Podrobný přehled novinek v poznámkách k vydání.
def f(x, a=[]): a.append(x) print(len(a)) f(1) f('ble') f(None)Dále: Všechno se předává referencí. Tedy všechno s čím pracuješ, jsou jména objektů, ne hodnoty. Existují modifikovatelné a nemodifikovatelné objekty. Nemodifikovatelné (např. čísla, stringy, None, ...) se chovají de facto jako hodnoty, ale právě jen proto, že nejdou modifikovat. Po x=1 jsou x a 1 jen jiná jména pro týž objekt. Po x+=1 bude x jméno pro jiný nemodifikovatelný objekt, nezmění se žádná hodnota x. A u modifikovatelných je to pak samozřejmě velký rozdíl. Chceš-li kopii, použij modul copy (např.).
Všechno se předává referencí. Tedy všechno s čím pracuješ, jsou jména objektů, ne hodnoty.Technicky vzato se vše předává hodnotou, která obsahuje referenci (tedy lokální název obsahuje stejnou referenci na objekt, jako „skutečný“ parametr). Předává se tedy (reference na) objekt, ne proměnná jako taková. Souhlasím s tím, že většina problémů bude způsobena tím, že se použije stejný měnitelný objekt, kde si programátor myslí, že se mu vytvoří nový objekt.
def __init__(self, name, parent, attrs = {}) self.__attrs = attrsslovník
attrs
se ti zkonstruje pouze jednou v okamžiku definice té funkce, všechny instance si následně přiřadí do svého jmenného prostoru referenci na tentýž slovník.
Správně se to dělá takhle:
def __init__(self, name, parent, attrs = None) self.attrs = attrs if attrs is not None else {}
Rada do života jako bonus: Nepiš gettery a settery! Je to nepřehledný hnus a zbytečně to zpomaluje. (Volání metody je v pythonu relativně drahá operace.) Pokud budeš někdy v budoucnu potřebovat udělat getter nebo setter, přístup k atributu se dá zachytit pomocí @property dekorátoru. To ostatně platí obecně – pythoní kód je stručný výstižný, pokud se přistihneš že píšeš nudnou "omáčku" ve stylu Javy tak děláš něco špatně.Gettery a settery jsou zločin i v Javě. Je to jasná ukázka, že dotyčný programátor neumí programovat objektově.
A proč bych měl přistupovat k hodnotám atributů objektu?Protože Python nemá POD (plain old data) schopná snadno a rychle shrnout skupinu informací do jedné ,věci`. Tudíž zbývá
# Dal jsem to do čtvrté položky, nebo do šesté? Ale kdeže, do třetí. struct = (1.2, -3.0, 'cx', 4, 4, 0, True, False, True) print struct[3] # Složitý přístup k datům máme rádi, nutí nás zamyslet se, zda je opravdu potřebujeme. struct = { 'alpha': 1.2, 'lambda': -3.0, 'name': 'cx', 'width': 4, 'height': 4, 'depth': 0, 'normalize': True, 'recursive': False, 'fixed': True, } print struct['width'] # Jsem expert, tak vyrobím něco, co se dá indexovat a sčítat jako tuple, abych vás zmátl. import collections Struct = collections.namedtuple('Struct', bla bla bla...) bla bla bla... # Ecce obiectum! Není to POD, ale je to skoro tak dobré. class Struct: def __init__(self, **kwargs): self.__dict__.update(kwargs) struct = Struct(alpha=1.2, beta=-3.0, name='cx', width=4, height=4, depth=0, normalize=True, recusrive=False, fixed=True) print struct.widthNavzdory ortodoxním objektistům nechci té věci posílat zprávy, chci s ní něco udělat (viz Execution in the Kingdom of Nouns). Právě proto, aby to nevypadalo jako typická javí byrokracie.
Někdy je také dobré se zamyslet, k čemu vlastně potřebujiA proč bych měl přistupovat k hodnotám atributů objektu?... print struct.width
struct.width
. Často je to zaviněno chybným návrhem objektu. Obvykle totiž samotné atributy objektu ve své podstatě nepotřebuji.
Gettery a settery mezi metody nepočítám. Jsou jen nadstavbou datové struktury, aby přímý přístup k ní nevypadal tak blbě.Blbost. V setteru bezne provadim vedlejsi efekty, napr. logging. Navic python pomoci property() vytvari tak dokonalou hracku, ze se to primo vybizi takto primo pristupovat k atributum objektu.
Byly myšleny primitivní gettery a settery v uvedeném příkladu, které jen nahrazovaly přímý přístup k datové struktuře a nedělaly nic navíc.Což je ovšem velmi nezajímavé téma, o kterém si tu podle mě chce povídat jen jeden jediný člověk.
I když je to po technické stránce objekt, má do objektu daleko.Ach ta terminologie :).
typedef struct list { char *data; struct list *next; } LIST;Ja se teda snazim presneji o tohle, coz sice neni to same, ale napadne podobne:
typedef struct list { char *data; struct list *parent; struct list **children; } LIST;Ale neprisel jsem na to, jak to zrealizovat v pythonu. V PHP to bylo hned, ale v pythonu porad tapu a tapu...
Protoze seznam nema reference mezi objekty nebo snad ano?Který části tvrzení „v pythonu je všechno reference“ nerozumíš?
In [10]: l = [1,2,3] In [11]: l.append(l) In [12]: l Out[12]: [1, 2, 3, [...]](tři tečky jsou objekt
Elipsis
který značí zacyklení)
Ale kazdopadne nic to nemeni na tom, ze se mi nedari zrealizovat klasicky seznam-like datovou strukturu - priklad:Definuj „nedaří se mi“, mně totiž nenapadá, co by se ti na tom mohlo nedařit. Atribut data nastavit můžeš, atribut next jakbysmet, takže?typedef struct list { char *data; struct list *next; } LIST;
Odpoved najdes v "test2.py" (2. reakce, v teto diskuzi)Pokud nemáš zájem o pomoc, stačí to říct rovnou :).
Nelíbí se mi, když kdekdo do třídy paušálně nacpe gettery a settery na každou položku, ke které možná bude chtít přistupovat z vnějšku. Je to stejně špatné, jako použití public proměnných. Jen to vypadá jinak.Nebo taky stejně správně :).
return this.prijmeni;a takové metody se mi nelíbí, protože nic nedělají. Možná to chápeš jinak. Velmi často se setkávám s tím, že v aplikaci je getter osoba.getPrijmeni(), o řádek níž osoba.getJmeno() a na dalším je jejich spojování a výstup. Proč tak složitě, když to může udělat objekt? Se settery to bývá stejné. Nejprve vytvoření prázdného objektu, potom hromada setterů. Přitom by stačilo jedním příkazem vytvořit naplněný objekt v konstruktoru. Další příklad. Připočtení hodnoty k atributu objektu. Běžně vídám tuto hrůzu:
objekt.setX(objekt.getX+5);místo praktičtějšího
objekt.addX(5);nebo
objekt.posunDoprava(5);případně
objekt.posun(5,kurs);
setCeleJmeno("Jmeno","Prijmeni")
class Zamestnanec(object): def __init__(self): self.jmeno = u"" self.prijmeni = u"" self.pozice = u""
Podle mne je to běžné parsování metodou SAX. Každý token vyvolá nějakou událost, kterou si zpracuješ podle potřeby.To je na něm špatně.
Tiskni
Sdílej: