Ztrácím sílu žít

25.10.2006 23:50 | Přečteno: 2248× | na (pseudo)renesanční téma

lásko má vzdálená
zmítaná ve zrádných vlnách
když tě nemám, ztrácím sílu žít

Po třech letech čekání vyplněných pilným navštěvováním koncertů, kde byly tentokrát ke slyšení téměř všechny nové písně, jsme se dočkali: minulý týden vydala Asonance nové album Jestřáb. A hned zkraje je třeba říct, že Jestřáb potvrzuje asotaktiku zase a znova překročit svůj stín.

Na albu Vzdálené ostrovy vystoupil jako host bubeník Aleš Zimolka, který je nyní plnohodnotným členem kapely a jeho bicí (mimochodem elektronické, zajímavý pohled) hrají velmi důležitou roli. Zvýšený důraz na rytmiku je jasně patrný, ale nic to neubírá perfektnímu provedení ostatních složek. Jenom se mi vůbec nelíbí těžkopádné roubování bicích do starších písní, například u Alison Gross mi to bylo vysloveně nepříjemné. Na pódiu je nyní vidět i elektrická kytara, což ani příliš nepřekvapí, i když některé skalní odradí. Ale nenechte se zmást, pokud vím, vše, co zní jako případná sóla na elektriku, pořád hraje Mirko Rokyta na svůj irský loketní Roland

Z asopotěru zůstala jen Klára Lašťovičková, která, zdá se, začíná pomalu nahrazovat Martu Nollovou na pozici Asonanční flétnistky/píšťalkistky, a v jedné písni se předvedla i svým hlasem (o tom později). Dcery Rábovy již nevidět, tedy hlavně neslyšet, a je to trochu škoda.

Už první pohled na obal je trochu zarážející, tento rozhodně není v obvyklém stylu, ale zde je v jednoduchosti opravdová krása. Překvapí i druhý pohled: album obsahuje celou řadu vynikajících písní, ale z celých 14 kusů jenom jednu instrumentálku! V Johnny Cope nám Klára dokazuje, že tin whistle zvládla na jedničku s kaplanovsky barevnou hvězdičkou, a jak tvrdí jeden vtipný komentář na asowebu, všichni chlapi se u toho akorát flákají

Dost ale faktů a smyšlenek, tohle nemá být pokus o recenzi, ale oslavná óda. A že je co oslavovat! Začínáme písní o hordě brutálních seveřanů, která se pod velením sveřepého mac Romracha řítí na irskou zemi prolévat krev nevinných dětí a znásilňovat sotva dospělé ženy – to Vikingové přijíždí! A věřte, že Hanka Horká v téhle značně profláklé věci nijak nesleví ze svého očividného výrazového talentu. Další v pořadí je též trochu již obnošená vesta, tentokráte v podání Romana Slabocha vyprávění, kterak se cestou z Gibraltaru do přístavu Oran na Barbarském pobřeží střetnout s lodí pirátskou a slavně nad ní zvítězit. Hola hej, lepší začátek jsme si nemohli ani přát.

Píseň třetí, jak se začíná stávat zvykem, je písní charakteru doslova kruciálního. Fenomenální Hanka zpívá v tempu pomalejším než pomalém o milém Alanu Morrisonovi, jenž zmítán ve zrádných vlnách nemůže k ní doplout a jí pochopitelně již nezbývá mnoho síly bez něj dále žít. V mých očích jeden ze dvou nejskvělejších vrcholů desky, píseň, již můžete znát z filmu Rob Roy, kde ji pod originálním názvem Ailein Duinn zpívá skotská banda Capercaillie. Být tohle singl, pořád je k uzoufání nádherný.

Smůla pro Petra Bohuslava, který nám v dalším kuse představí zvrácenou Bratrovu pomstu způsobem sobě vlastním, výborným a nebýt předchozí písně, těžko překonatelným. Z Petra Bohuslava, původně náhrady za Milana Štěrbu, vyrostl zpěvák schopný snad čehokoliv. Třeba Bitva u Harlaw je v jeho koncertním podání zkrátka nepopsatelná. A tady se nenechává ani v nejmenším zahanbit. Pak si s Blankou Lašťovičkovou a Markétkou a vojákem dáme drobné odpočinutí v lyrické písni, kde se chvílemi zdá, že se česká slova ne a nevejdou do původní melodie, aby nás posléze Hanka s Podivným rytířem uvrhli do těžké deprese nad tím, jak lze užasnout nad hudebním ztvárněním prostého motivu emancipované dívky postavivší se zvůli zrůdy, která již šest dívek v moři utopila a ona má sedmou být.

Na minulém albu si Asonance dovolila experiment v podobě dvojice velšských písní Na panských loukách a Panenky z Hrádku, který je tímto okamžikem překonán (a nejen geograficky) experimentem z Bretaně. Druhým vrcholem alba, které se celé tyčí pořádně vysoko, je asi nejrychlejší píseň, kterou má Asonance v repertoiru (nepočítaje instrumentálky), fascinující výpověď Moře mám ráda. Těžko o tomhle něco vyprávět, to je zkrátka třeba slyšet. A pak ještě jednou, a znovu, a neustále. Nemůžu si pomoct, musím se opakovat: Hančin výrazový rozsah je neuvěřitelný, a ve všech svých polohách pořád přirozený. Umět zpívat zpola tak, jako ona, z fleku se vykašlu na tvorbu nějakého software

Pak, proloženy již zmíněnou instrumentálkou Johnny Cope, následují dvě mužské lyrické záležitosti: Já jednu krásnou dívku znal, s mravoučným závěrem znění obdobného Wildově Slavíkovi a růži, a Kraj mého dětství, kde se do jemných a něžných poloh pokládá namísto Romana Slabocha prozměnu Petr Bohuslav, a jde mu to stejně jako u písní těžkých, obrovských a tragických. Ostatně, tragická je i tahle, jak už jsme dobře zvyklí.

Na a capellové vícehlasy spirituálního ražení jsme u Asonance celkem zvyklí, byť jde o ne příliš častou součást alb, ale Velikonoční sekvence dává našim očekáváním pěkně na frak. Jednak to není vůbec bez doprovodu, naopak varhany kombinované s bodhránem a irskými loketními dudy jsou celkem důležitou a hlavně zajímavou součástí písně, a jednak to celé zní jako výborný chorál, byť zpěváci jsou pod skladbou podepsáni jen čtyři. Asi největší překvapení celé desky, byť nevyčnívá tolik, jako jiné kusy.

A protože se blížíme do finále, pěkně přitvrzujeme: další zatraceně krvavá píseň, Pomáhej nám svatý Jiří, přináší překvapení možná ještě větší než ta předchozí: v roli zpěvačky a vypravěčky se zde objevuje dříve avizovaná Klára Lašťovičková, a vůbec nepotřebuje podporu sboru v refrénech k tomu, aby přesvědčila, že se rozhodně nevyplácí právě porozené dítě zahrabat hluboko do černé země, nechcete-li posléze viset vysoko nad ní. Kláro, bravo!

A jako poslední následuje titulní píseň, Jestřáb. A jako jestřáb se nad údolím nese Hančin nevyčerpatelný hlas s neochvějnou jistotou a v bláznivě fascinující melodii oznamující, že tobě, milý, jenž velíš rychlým lodím, zkrátka žádný rovný není, zrovna jako Asonanci žádná hudba podobná či nepodobná.

A že je ta hodina málo? Inu, je – ale tahle hodina se jen tak neoposlouchá! Děkuji, drazí, děkuji.

---

Při psaní tohoto textu nebyl v zoufalství nad nedostatkem vhodných superlativů rozcupován na prvočinitele žádný synonymický slovník. Ochránci slovníků se laskavě odeberou do nádoby na tiskařskou čerň, kam ani slunce nesvítí, a vyčkají tam na pokyny stran lineárně urychleného sebezničení.

       

Komentáře

[anicka]

Diky za informaci, tohle mi uniklo Honem pro placku...

[vencour]

Dík za tip, už vim, co budu chtít pod stromeček

[kreten]

Hard CORE na vás... ))

[s0]

přijde den, kdy bude každý poslouchat grindcore

[d.f.h]

přijde. a zase odejde. jako už tolikrát

[Michal Kubeček]

Ale to bude až po mé smrti, takže je mi to fuk…

[kreten]

máš rád balkánskou dechovku? jestli jo, tak potom se ti bude líbit i Grinf CORE! ))

[WAIT]

deathmetal na tebe

[BillyThe.pilgrim]

Asonance? Neni to ta kapela co po par vydarenych albech zacala na koncertech prechazet do stylu Michala Davida?

Naposledy jsem je videl na Lughnasadu (uff, snad to pisu spravne) na hrade Veveri tusim minuly rok a kdyz to srovnam a ostatnima kapelama (spousta spis mladsich - Celtic Cross se treba podle me docela blysknuli), tak Asonance uz zacina hrat dost komercni "libivou" muziku.

[Michal Kubeček]

Á, pan anonym je superestét kritik, kterému nevoní cokoli, co poslouchá víc než deset lidí. Nejste vy příbuzný s pány Rejžkem a Justem?