berlička LFS pouze samá vata zahrnuta

24.3.2005 10:30 | Přečteno: 1068× | psvz

Chtěl bych se vrátit k důvodům, které mě přivedly k LFS a potažmo i sem na abclinuxu. Ano ano, dojde na uslzený sentiment, 8bity, SMEP/JSEP, apple, 386ky a pentia, technoanarchii a budoucnost.

Pokud se nemůžete dočkat novinek o postupu s LFS, tak pomocný systém jsem zkompiloval bez jediného problému na jeden zátah včera večer. K další práci na LFS se ale asi dostanu až po víkendu.

S “počítači” žiji asi 20 let. U v pubertě vyškemraného tuzexového atari jsem proseděl několik tisíc hodin před televizí s joystickem v ruce. Školní iq 151 bylo naopak prozkoumáno na dřeň, protože hrát lupiče na iq 151 (geniální název pro černobílý ascii art klon pacmana) mi ve srovnání se starquake či karate na atari přišlo poněkud dehonestující. Byly to krásné divošské doby bez informací a dokumentace, kdy se zjištěné fígle a programy ručně zapisovaly a přepisovaly z kostičkovaných listů papíru a vyměňovaly v domech pionýrů či svazarmovských klubovnách. Obrýlené učitelky matematiky v tvídových sukních rudly před tabulí pomalovanou kosočtverci vývojových diagramů, zatímco uhrovatí puberťáci v lavicích pomocí pár instrukcí předaných aplikaci monitor (cosi jako interpret assembleru) nutili nebohé íkvéčko psát zprava doleva, přehazovat význam kurzorových kláves a volat soužko sííím podívejte co to dělá, pojďte nám to spravit.

Někdy v té době jsem v ZKZ Horní Bříza viděl první počítače hodné toho jména. Během studijní praxe jsem poznal fortran a cobol, elektrický psací stroj coby konzolu s dvoubarevným výstupem, děrné štítky s kontrolou parity…Tenhle CML byl sestaven převážně ze stovek desek osazených diskrétními tranzistory a vyžadoval vzornou a neustálou péči systémáků v bílých pláštích. Přesto bylo jasné, že je to stroj s velkým S.

Po příchodu na vysokou školu jsem měl zhruba tři možnosti. Stát frontu na strojový času EC10XX, stát frontu na učebnu s nějakými prvními pc nebo jít do hospody. Když sem se vrátil, EC už byl odvezen, učeben s pc bylo asi 5, ale fronty trvaly. Pak ovšem přišel zázrak, protože při jedné z obchůzek beznadějně obsazených pecek jsem objevil malou místnost s počítači u kterých nikdo nebyl. Na dveřích navíc ani nevisel rozpis, který obvykle blokoval 75 procent kapacity pro výuku. Posadil jsem se. Myš měla jen jedno tlačítko, po spuštění zahrála znělka a objevila se barevná plocha plná ikon (v té době vládl vedle pc speaker a ms-dos 5.0 byla horká novinka). Asi rok jsem byl naprosto okouzlen a postupně se prokousával jablkem až k appletalku. Taky jsem objevil že z meka se dá přihlásit i k počítačům, které zcela zjevně byly někde hodně daleko. Po povinné úlitbě bohům v podobě semestru se základy unixu (386 coby server + 10 vt-100 terminálů) mi bylo uděleno konto na těch správných serverech, kde v té době frčel gopher, ftp a dosemu. Nijak mě to nenadchlo a všechnu „práci“ jsem stále dělal na meku kde bylo pořád volno (jéé, hele holky, tyhle počítače sou divný, poťte pryč). První linux mi ukázal kdosi na koleji. Jádro ještě nedosáhlo na 1.0 ale doom na tom běžel. Kvůli doomu sem si ostatně koupil první pc i já (A kvůli quake druhé).

Nějak takto jsem vystudoval mimo jiné informatiku a začal si dlabat místečko v kamenné tváři světa byznysu .

Pokračování příště, o přístupu shora dolů a zezdola nahoru.

       

Komentáře