Type:Rider

11. 9. 2014 | David Kolibáč | Hry a zábava | 4542×

Pokud sáhnu k analogii mezi počítačovými hrami a knihami, kde WarCraft by byla série SF bichlí nebo Farmville paperback z červené knihovny, pak Type:Rider nejvíce připomíná útlou sbírku poezie, ovšem proloženou stránkami z dětské encyklopedie…

Obsah

• „Transmediální herní dokument“
• Hráč pláče nad hratelností
• Závěrem

„Transmediální herní dokument“

Nebo možná naopak, ale ten Hemingwayův ledovec u ní chybí. Totiž, Type:Rider je dílem designérů, umělců, a to s cílem přístupnou formou seznámit laickou veřejnost s historií typografie a různými rodinami písma. Jako hra ovšem díru do světa neudělá – je to nakonec pouze krátká lineární skákačka, byť pěkně udělaná.

Type:Rider ve skutečnosti není jen hra pro iOS, Android a také desktopy (Steam, verze bez DRM byla součástí Humble Bundle for PC and Android 9). Autoři to nazývají „transmedial game documentary“. Součástí je vedle videohry i interaktivní instalace a „sociální hra“ na Facebooku – ve skutečnosti jde o primitivní editor úrovní ze hry, které pak můžete „sociálně“ sdílet. Zde se budeme věnovat pouze té skutečné hře.

Ústřední postavou hry je dvojtečka. Ne jen tak obyčejná dvojtečka. Její tečky se umí točit jako kola od vozu, až z nich inkoust stříká, skákat jako míč a drží je při sobě ve správné vzdálenosti síla snad magnetická. Prohání se po tematicky stylizovaných úrovních, z nichž každá je věnována jednomu historickému období, a sbírá hvězdičky. Sebráním nové hvězdičky se vám vždy odemkne několik přístupně napsaných odstavců textu věnovaných písmu, tiskařské technologii, významné osobě nebo knize z příslušného úseku dějin. V úrovni Gothic se tak můžeme dočíst o karolinské minuskule nebo Johannesi Gutenbergovi, jeho vynálezech a bibli; v podobném duchu se nesou další části Garamond, Didot, Clarendon, Futura, Times a Helvetica – pojmenované zjevně po známých rodinách písma. Poslední úroveň nazvaná Pixel pak představuje související počítačové technologie jako GML, DTP nebo OpenType. Např. TeX bohužel chybí. Bonusový level naopak není o ničem jiném než Comic Sans.

Zpracování je úžasné, a to jak uhlazená grafika, tak samotný návrh úrovní – a k tomu atmosféru doplňující hudební doprovod inspirovaný příslušným obdobím. Naše dvojtečka se nejen valí chodbami nebo přeskakuje ze znaku na znak, ale hlavně se musí vypořádat s nástrahami jako posouvající se novinová sazba, běžící pás, rozlitý inkoust, různé tiskařské stroje, elektrické vedení aj. V úrovni Pixel jsou to pak různé minihry jako obdoba Space Invaders… a u Comic Sans? To radši nechtějte vědět, fenomén lolcats vám to znechutí nadobro.

Hráč pláče nad hratelností

Type:Rider je vskutku krásně provedený dokument, jenom škoda, že herní stránka zaostává. V čem? Celá hra je v principu jen hezky zabalená tuctová lineární plošinovka. Všechny úrovně jde projít za dvě tři hodinky a zahrát si je znovu nejspíš chtít nebudete – leda kvůli atmosféře. Jistě, nechybí spousta originálních „hádanek“, jenže když se zaseknete, bude to nejčastěji důsledek náhodných odrazů, úmorné minihry (část Pixel je v tomto směru neúprosná) nebo skutečného záseku: několikrát se mi podařilo dvojtečku zaseknout do nějakého znaku nebo mrtvého bodu na obrazovce, že by to nemělo být možné… sebevražda a návrat k poslednímu checkpointu neexistuje. Ono v typerideru obecně neexistuje nic jako životy nebo definitivní smrt, prostě jen návrat na některé již prokutálené místo.

Na co nejlepší čas nebo skóre se hrát nedá. Jakmile posbíráte všechny hvězdičky a celou abecedu (jen tak mimochodem, protože minout ji nejde) v každé úrovni, není co dělat než si vychutnávat formu. Jakési trofeje jsou do hry nalepené tak nějak podivně a spousta z nich nedává smysl – co je to za úspěch, že sdílím svůj průběh hry na Twitteru nebo Facebooku? K čemu mají být triviální trofeje jako „dohrál hru“?

Aspoň ovládání není u portu na desktopové systémy tak krkolomné, jak to někdy bývá. Dvojtečka se pohybuje pomocí šipek nebo WASD, skáče po stisknutí mezerníku. K navigace nabídkou stačí myš; při čtení fungují kolečko i šipky. Někdy se dá ovšem pro potvrzení akce použít mezerník, jindy Enter. Nepochopil jsem, podle čeho se to liší. Podobně moc nerozumím organizaci nabídek: listuje se v nich jako v knihách, ale proč se informace o hře chovají jako kniha v knize a proč se vždycky otevřou na stránce někde uprostřed? Proč je jednou ze nejvýraznějších položek nabídky odkazy na Tumblr, Facebook a Twitter? Když hru vypnu, za jakých okolností se mi uloží aktuální stav? K té poslední otázce: všiml jsem si, že aby se uložilo, co jsem našel za písmena, musím úroveň zcela dokončit, ale pro hvězdičky (texty) to neplatí…

Závěrem

Doporučit, nebo ne? Type:Rider v prvé řadě není hra, kterou si člověk zahraje, aby si zahrál. Má atmosféru, leč nic, co by se byť jen blížilo třeba Journey. Krátká interaktivní populární knížka o typografii? Nepochybně.

       

Komentáře