Tak trochu věříci... (diskuse)

[alium]

Hmm, dost dobrý...

[mrzout]

Ono to nemusi byt ze strachu "ze spatne rozhodnou". Osobne si myslim, ze pokud mate vuci vsem stranam (i mimoparlamentnim) vazne vyhrady, je lepe se voleb nezucastnit. Tim se zvetsuje prostor pro nove strany pripadne motivace pro reformy v tech stavajich. To mi prijde daleko uzitecnejsi, nez se ucastnit hry na mensi zlo.

Jinak ja si vzdycky zatim vybral, volby jsem vynechal jen jednou: to jsem zaspal

[JiK]

Ja doted ani jednou nebyl volit, pripadlo mi, ze vsechno je u nas tak nejak v norme, ze pomalu dohanime zapad a samozdrejmne ze je to vse sice ne dokonale a ne v poradku, ale aspon v norme. Letos si to nemyslim a volit pujdu, prestoze to bude stat nejakych 500km navic a pul dne myho volna.

[Dunric]

Díky, že jste mi tímto připomněl ten skvost zvaný Božská komedie. Snad mi čas dovolí se k němu zase dostat.

[Miloslav Ponkrác]

I rozhodnutí nevolit je rozhodnutí. Plné, vědomé, přijaté se vší odpovědností a rozmyslem. Ani studené, ani horké. Pro člověka připraveného nést za své rozhodnuté plnou odpovědnost a důsledky je i toto jedno z možných a správných rozhodnutí. Neboť je zbytečné omezovat se v možných cestách po kterých se dá jít jen proto, že tu jeden Tě straší peklem, tu druhý ďáblem a další zase jinými muky jen proto, abys měl strach udělat své vlastní rozdhodnutí a svedl Tě k tomu co chce on.

[Jan Jílek]

Obávám se že jako terapeut se setkávám s lidmi, kteří se nerozhodují a ve svém čekaní velmi trpí, pokud se rozhodnou se nerozhodnout. To jsou totiž ty ďábelská" muka. Také se tomu říká racionalisace.

[Miloslav Ponkrác]

Já jako programátor se setkávám s lidmi, kterým pro práci s databázemi nestačí SQL konzole jako mě a chtějí po mě nějaké formuláře, tlačítka, editační okno, či co. Divné co?

Ono se nelze nerozhodnout. I rozhodnutí nerozhodnout je rozhodnutí. Ať už je toto rozhodnutí učiněno vědomě s plným pochopením a odhodláním, nebo třeba jen z důvodu strachu z rozhodnutí, či existuje tisíce dalších důvodů proč se někdo rozhodne nerozhodnout.

Jinak řečeno, Váš zápis je jednostranný a ukazuje jen jednu stranu stranu mince. Ukazuje následky rozhodnutí učiněného ve strachu (protože i rozhodnutí nerozhodnout se ze strachu je prostě rozhodnutí ze strachu). Stejně děsivé následky může mít rozhodnutí pro určitý životní směr učiněné ze strachu (tedy jiné rozhodnutí, než nerozhodnout se). Já si totiž dokáže docela dobře představit situace, kdy nerozhodnout se je najlepší možná varianta, jako jiné situace, kdy je to nejhorší možná varianta.

Ve skutečnosti rozhodnutí, které nevychází a nerespektuje skutečnou osobnost a potřeby toho konkrétního člověka neučiní člověka šťastným (= symbolicky lze říci uvrhne člověka do pekla), ať už je jakékoli. Ovšem málokdo zná své skutečné potřeby, tady platí první přikázání východních náboženství, tedy poznej sám sebe.

[Jan Jílek]

Každý zápis je jednostranný, protože jsme schopni jít jenom jednou cestou. Případně nejít žádnou. Ti co doufají, že když se nerozhodnou a to vědomě, že se čemukoliv vyhnou se hluboce mýlí. I přes tisíce důvodů, které uvádějí. A pravidlo sebepoznání se jak v křesťanství i všech vychodních náboženství se dá shrnout do apokryfního evangelia sv. Tomáše.

Královstí je v tobě i mimo tebe,
nalezneš-li sebe sama, budeš nalezen.
Nenalezneš-li sebe sama, budeš žít v chudobě.
A promeškáš-li čas k nalezení sebe sama.
zkáza tě nemine.

A jinak pro vaší informaci. Křesťanství je původně východní náboženství. Jinak východní náboženství nemají patent na to, co si lidé myslí že mají. A to jen z toho důvodu, že si někteří lidé ani nedají práci aby si zjistili co křesťanství obsahuje.

[Miloslav Ponkrác]

Každý zápis je nutně nějak jednostranný. S tím souhlasím. Řekněme jen, že míra jednostrannosti Vašeho zápisu byla větší, než si myslím, že je únosné.

Jinak je škoda, že věnujete tolik energie tomu nepodstatnému přívažku v mém zápisu, který uvedl kdo říká, že sebepoznání je první. A když už jsme u toho, východní náboženství považují sebepoznání za cenné a skutečně se praktikuje, zatímco křesťanství vyzdvihuje utrpení a u většiny křesťanů vidíte, že sebepoznání je něco, co nepovažují za důležité. Pokud bych se měl držet biblického "po ovoci poznáte je" a ježíšovo "ukažte mi svou víru bez skutků a já vám ukážu svou víru na skutcích" tak křesťanství sebepoznání téměr nezná a oproti východním náboženstvím daleko vzadu. I když ho má v bibli.

Jinak pravda je jen jedna a nezáleží na tom, kdo jí říká.

[Jan Jílek]

Sebepoznání přichází předevšímpřes urpení. I když to "utrpení" pro mnohé může být třeba pravidelné cvičení jógy, která "je ničitelem utrpení pro toho jehož jídlo je jogové, jehož spánek je jogový a jehož odpočinek je jogový" Bud chceme sebepoznání a se sebepoznáním jsou potíže a utrpení i v naprostém klidu a nehybnosti Jak jsem zjistil v zenovém klášteře. Sedět několik hodin denně a sledovat své myšlenky a dech, pozorovat sám sebe je skutečně hluboké utrpení. Věřte mi.

[Miloslav Ponkrác]

Ne, utrpení není nutným přívažkem sebepoznání. To je naprostá lež. Nehledě na to, že utrpení je tak individuální, že co je pro jednoho utrpení může být pro druhého radostí. Dokonce to co je pro jednoho konkrétního člověka utrpením může být pro toho samého člověka radostí v jiném čase, nebo v jiné situaci.

Je blbostí křesťanství, že utrpení povýšila na zásluhu ať je jakékoli. Utrpení může mít za jistých okolností smysl, ale za jiných je naprosto zbytečné.

A to píšu přesto, že jsem v době, kdy většina lidí žila bojoval přes deset let s nemocí, která mě velmi omezovala a zabraňovala mi žít. Já jsem ale netrpěl, protože jsem žil, byť jinak! Dva roky jsem neslyšel a nemohl jsem komunikovat s lidmi, ale žil jsem.

[Jan Jílek]

Utrpení není zásluha, ale prostředek k sebepoznání, nic víc nic méně, to že lidé i v utrpení zažívají radost, je nezpochybnitelné, a netvrdil jsem, že je jinak.

[Miloslav Ponkrác]

K sebepoznání můžete využít naprosto cokoli, tak proč upřednostňovat utrpení? Neexistuje na světě nic co byste nemohl přetavit v sebepoznání, vždyť cokoli se děje kolem vás a veškeré vaše vnímání se děje přes vás, takže všechno co vnímáte má aspekty vaší osobnosti, individuality, atd..

Utrpení je z 99% věcí osobní volby, i když to tak nevypadá. Je to stejný paradox, jako když lidé žijící v těžkých podmínkách jsou šťastní a slovo utrpení jim nepřijde ani na mysl, zatímco jiní lidé mající dostatek páchají sebevraždy, protože jim život přijde jako utrpení.

[Jan Jílek]

A ještě něco. Pokud nemám potřebu, nemusím se rozhodovat. Nemusím se rozhodovat o tom jaká pravidla budou v platnosti, pokud žiji na pustém ostrově či plouvoucí kře zcela sám. Nemusím se rozhodovat v tropech, že si koupím zimník jestliže je tam průměrná teplota 25 stupnů a nikdy pod dvacet neklesne. Ale jestli žiji mezi lidmi, tak už rozhodnutí se nepodílet na spolurozhodování je vysoce rizikovým aktem pro jedince, co se nechce podílet. Má na to právo. Jestli to považujete za projev zralé osobnosti a sebepoznání....

[Jan Přech]

Ale jestli žiji mezi lidmi, tak už rozhodnutí se nepodílet na spolurozhodování je vysoce rizikovým aktem pro jedince, co se nechce podílet.

No, tak abychom to zase nepřeháněli. Když někdo nechápe volby jako víceméně občanskou povinnost vyjádřit svůj názor na další směrování našeho státu a rozhodne se, že se prostě nevyjádří, je to tak maximálně projev jeho občanské nezodpovědnosti. Pojem "vysoce rizikový akt" je opravdu v této souvislosti celkem přitažený, nemyslíte? Co ten dotyčný tak "vysoce riskuje"? Opravdu mě nenapadá žádné opravdu závažné riziko (doufám, že jako soudní lidé nemusíme brát v potaz to prosťoučké ustavičně nudné strašení komunistickou vládou).

[kyknos]

jako soudní lidé naopak musíme

[Jan Přech]

No nevím. Soudný člověk vystrčí nos, podívá se třeba do Polska a pochopí, že to, co je mu demagogicky předestíráno jako "návrat před rok 89", se prostě nekoná. Normální levicová vláda, která toho úplně normálně spoustu podělá což se ale dá říct o každé vládě a závisí na každém, v čem chce dělat kompromis.

Nepropaguju komanče, ostatně pořád ještě sice nejsem rozhodnutý, koho tam vlastně hodím (přesvědčení by mi velelo ED, což jsou ale bohužel zřejmě vyhozené lístky), ale jediná jistota je, že stoprocentně nebudu volit komouše. Nemám je rád, ve velké většině případů s nimi nesouhlasím a tak dál bla bla bla. Ale to strašení mi přijde... no jak bych to řekl... hloupoučké

[Jan Jílek]

Za chviličku bude blog, kde se na to pokusím odpovědět bez přehánění.

[Miloslav Ponkrác]

Otázkou je, zda volby jsou skutečně aktem spolurozhodování, či nikoli. Jeden člověk kdysi řekl, že kdyby volby mohly něco změnit, vláda už by je dávno zakázala.

Neříkám, že volby nejsou akcí, která by mohla něco změnit, jen tvrdím po zralé úvaze, že míra změny, kterou lze dosáhnout ve volbách i tím nejlepším a nejsprávnějším rozhodnutím je mnohem menší, než si většina lidí myslí.

Já nevím, proč by rozhodnutí nejít k volbám nemohlo být projevem zralé osobnosti a sebepoznání. A to navzdory tomu, že u mnoha lidí tomu je jinak.

Většina lidí půjde k volbám naprosto nezrale, nesoudně a Ti jsou podle mě daleko větším nebezpečím pro tento stát a hazardují s budoucností svojí i státu daleko více. Protože spousta žen se rozhodne volit tu stranu, kde v televizi mají toho představitele fešáka, jak mu báječně sekne ta kravata a tak mu to strašně sluší (pak se samořejmě ženy jen tak mimochodem hrozně diví, proč je málo žen ve vládě). Je tohle zralé a uvážené rozhodnutí, a to nejlepší rozhodnutí pro budoucnost? Spousta jiných se rozhodne podle toho co přečtou v novinách, a nepřemýšlí nad tím, že noviny jsou dnes snad všechno jiné jen ne objektivní a pravdivé. Je tohle správný způsob rozhodování pro budoucnost? Jiní se zase rozhodují podle volebních slibů stran, ačkoli kdyby trochu přemýšleli, dávno by přišli na to, že volební sliby vždycky byly a budou jen cárem papíru, ze kterého strany necítí žádný závazek. Je tohle moudrý způsob rozhodování? A tak bych mohl pokračovat dál.

[Jan Jílek]

Každý se rozhoduje za sebe a nese za sebe svou míru odpovědnosti.

[Miloslav Ponkrác]

Pak je ale nezralé a nemoudré doporučovat jít volit jako jediné správné, zralé a odpovědné rozhodnutí.

[Jan Jílek]

Pane Ponkráci pokud považujete za moudré nevolit abyste se špatně nerozhodnul, patříte přesně do té kategorie ustrašených ze svého rozhodnutí. . Máte právo na svůj strach.

[Miloslav Ponkrác]

Pane Jílku, Vy mi vkládáte motivaci, kterou nemám. Pořád mi vkládáte ustrašenost jako motiv toho proč já (a všichni ostatní téhož názoru) se rozhodnou nevolit. Upřímně řečeno si myslím, že je úplně jedno, jestli půjdu volit, nebo ne. Nic tím nezkazím, ať udělám jedno, nebo druhé.

Možná Vy máte velikánský a nezvladatelný strach z toho, že byste snad nevolil, čímž byste udělal nenapravitelnou chybu. Je to možné, já do Vaší hlavy nevidím. Nicméně to neznamená, že ostatní lidé jsou klony Vás a mají stejnou motivaci.

Všímám si, ale že ustrašenost je motivem velké části lidí, když volí. Například typické vystrašené vyznání a přiznání strachu je "zvolím stranu X jen aby to nevyhráli komunisti".

Jinak Vy máte právo samořejmě používat i nátlakové metody stylu udělej co chce pan Jílek, jinak budeš vypadat špatně (=jako ustrašený) a poškodíš si svou image a to přeci nechceš.

[Jan Jílek]

A nejvíc se poškodí ti, kteří ze strachu aby neudělali něco špatně, neudělají nic. Vezmou si možnost udělat i něco dobře

[Martin Lebeda]

Ty jsi nikdy nepochyboval?