Byla vydána nová verze 19 integrovaného vývojového prostředí (IDE) Qt Creator. Podrobný přehled novinek v changelogu.
Bitwig Studio (Wikipedie) bylo vydáno ve verzi 6. Jedná se o proprietární multiplatformní (macOS, Windows, Linux) digitální pracovní stanici pro práci s audiem (DAW).
Společnost Igalia představila novou linuxovou distribuci (framework) s názvem Moonforge. Jedná se o distribuci určenou pro vestavěné systémy. Vychází z projektů Yocto a OpenEmbedded.
Google Chrome 146 byl prohlášen za stabilní. Nejnovější stabilní verze 146.0.7680.71 přináší řadu novinek z hlediska uživatelů i vývojářů. Podrobný přehled v poznámkách k vydání. Opraveno bylo 29 bezpečnostních chyb. Vylepšeny byly také nástroje pro vývojáře.
D7VK byl vydán ve verzi 1.5. Jedná se o fork DXVK implementující překlad volání Direct3D 3 (novinka), 5, 6 a 7 na Vulkan. DXVK zvládá Direct3D 8, 9, 10 a 11.
Bylo vydáno Eclipse IDE 2026-03 aneb Eclipse 4.39. Představení novinek tohoto integrovaného vývojového prostředí také na YouTube.
Ze systému Slavia pojišťovny uniklo přibližně 150 gigabajtů citlivých dat. Jedná se například o pojistné dokumenty, lékařské záznamy nebo přímou komunikaci s klienty. Za únik může chyba dodavatelské společnosti.
Sněmovna propustila do dalšího kola projednávání vládní návrh zákona o digitální ekonomice, který má přinést bezpečnější on-line prostředí. Reaguje na evropské nařízení DSA o digitálních službách a upravuje třeba pravidla pro on-line tržiště nebo sociální sítě a má i víc chránit děti.
Meta převezme sociální síť pro umělou inteligenci (AI) Moltbook. Tvůrci Moltbooku – Matt Schlicht a Ben Parr – se díky dohodě stanou součástí Meta Superintelligence Labs (MSL). Meta MSL založila s cílem sjednotit své aktivity na poli AI a vyvinout takovou umělou inteligenci, která překoná lidské schopnosti v mnoha oblastech. Fungovat by měla ne jako centralizovaný nástroj, ale jako osobní asistent pro každého uživatele.
Byla vydána betaverze Fedora Linuxu 44 (ChangeSet), tj. poslední zastávka před vydáním finální verze, která je naplánována na úterý 14. dubna.
Dnešní software se většinou skládá z mnoha komponent a vrstev a ty si mezi sebou předávají objekty. Např. načtu data z databáze nebo souboru (sítě atd.) a předám kolekci záznamů někam dál, tam se data nějak transformují, zpracují, předají další komponentě (opět jako kolekce nebo objekt) a po několika takových fázích vyplivnou na výstup.
Výhoda je v abstrakci a v tom, že komponenty jsou celkem samostatné, dají se samostatně vyvíjet, testovat, znovupoužívat, není to jeden monolitický bastl. Na druhou stranu nevýhoda je v tom, že první záznam na výstupu vypadne nejdříve ve chvíli, kdy se načte poslední záznam na vstupu. A taky v tom, že v jednu chvíli musím mít celou množinu načtenou v paměti.
Rád bych v programu měl něco jako unixové roury a zpracovával data průběžně – tzn. vstup může být teoreticky nekonečný, spotřeba paměti je konstantní (jeden řádek/záznam nebo stanovená velikost bufferu) doba zpracování lineárně závislá na velikosti vstupu.
Řešením může být předávání iterátorů (některé jazyky mají generátory/yield), kurzorů v SQL, vstupně/výstupních proudů… Vím, jak dosáhnout požadovaného výsledku. Ale jak ho dosáhnout co nejelegantněji a nejčistší cestou? Jaké jsou nejlepší praktiky, aby to bylo efektivní a zároveň to nebyl zprasený neudržovatelný monolit? Víte o nějakém jazyku/frameworku, který by umožňoval poskládat (pokud možno deklarativně) jednotlivé komponenty systému a nechat jimi proudit data? Nemáte příklad softwaru, který se s tímhle problémem vyrovnává nějak elegantně a poučně?
Jde mi spíš o řešení v rámci jednoho programu a programovacího jazyka. Pouštět pro každou komponentu zvláštní proces není ideální (i když to nevylučuji) a hlavně jsem tu omezený na proudy bajtů – což se někdy taky hodí, ale když budu zpracovávat nějaké záznamy/objekty, musím je na výstupu z jedné komponenty serializovat a na vstupu druhé zase deserializovat.
Řešením může být předávání iterátorů (některé jazyky mají generátory/yield), kurzorů v SQL, vstupně/výstupních proudů… Vím, jak dosáhnout požadovaného výsledku. Ale jak ho dosáhnout co nejelegantněji a nejčistší cestou?Nevím, zda to je elegantní, ale Haskell má koinduktivní typy a jinou redukční strategii, takže se tam mnoho věcí chová "líně", aniž by programátor musel něco speciálního dělat. Nevýhodou je, že programátor ztrácí přehled, kdy se jaká věc vlastně počítá.
Jaké jsou nejlepší praktiky, aby to bylo efektivní a zároveň to nebyl zprasený neudržovatelný monolit?Oboje zvládá Haskell docela dobře. Kompilátor GHC provádí fúzi, čímž dosahuje docela dobré efektivity (a stávající fúze se možná dočká dalšího vylepšení).
Tiskni
Sdílej: