Ostrov překvapení

1.3.2006 17:31 | Přečteno: 890× | Jen tak

Někde jsem tu avizoval, že mě čeká výlet - výlet do země, které jsem se trochu obával a která mě přesto nadchla svou krásou, lidmi a vůbec zvláštním kouzlem, které si musí podmanit každého. Musím říct, že jako vyčištění mozku a odreagování se od šedivého stereotypu, ve který přešel můj život v posledních týdnech, bylo tohle opravdu to pravé ... Srí Lanka

Nechci tu psát žádný cestopis ani dlouhé pojednání o Sigirii, Dambule, Pinnawale, Adam's Peak, Galle či Kandy. Chtěl bych jen zmínit věci, který mě opravdu překvapily a který jsem doopravdy nečekal.

I přesto, že jsme bydleli v Hikkaduwe v luxusním hotelu, neplánovali jsme válení na pláži popř. u pool baru. Chtěli jsme vidět to, co se všude píše ale hlavně - život, lidi a jejich mentalitu. V hotelu plném cizinců jsem si připadal docela nesvůj. Vadilo mi, jak přistupují (cizinci) k této zemi. Kdykoliv o ní mluvili, používali slova jako rozvojová, zaostalá. Tento jazyk tolik typický pro země, které samy sebe označují jako vyspělé, je však jazykem lživým. Co je pro nás rozvojové nebo zaostalé, je pro místní naprosto normální. Nikdy jsem neviděl tak moc spokojené lidi, i přes to málo, co mají, jsou šťastní a svůj život tráví v zajímavé harmonii se vším, co je kdy potkalo. Život tepe v každé vesničce, v každém městečku už od rozbřesku. Tržiště a obchůdky jsou v okamžiku plná lidí, kteří se zvesela baví a pokud mezi ně zavítáte, rádi se s vámi dají do řeči. Jejich přístup k životu a vůbec ke všemu by měl být přikladem pro mnohé z nás.

Delegátka z CK (češka provdaná za místního) se ukázala jako naprostý idiot. Hned druhý den jsme však měli štěstí na průvodce. Chtěli jsme zajet do Ambalangody do výrobny a muzea tradičních masek. Cestou městečkem nás odchytil Raja (čti Rádža, námi přejmenovaný na Radka, což se mu zalíbilo) - majitel tuk-tuku - malého tříkolového vozítka a přemluvil nás, ať jedeme s ním. Ukázal se jako výborný průvodce a brzo pochopil, že se opravdu nechceme toulat jenom po turisticky zajímavých lokalitách. Tento milý človíček se stal naším průvodcem po celou dobu pobytu, vzal nás k sobě domů, seznámil se svojí rodinou. Během pár desítek minut v jeho domácnosti, mimochodem naprosté zřícenině, za což může předloňská katastrofa v podobě tsunami, se ukázalo, že tito lidé jsou tolik odlišní od nás (nejenom Evropanů). Mají málo a přesto se o to málo dokážou podělit, neustále se usmívají a působí neuvěřitelně pozitivně - kde k tomu probůh pořád berou sílu? Tsunami musela totálně převrátit jejich život naruby a přesto to tak nevypadá. Pobřeží je, kromě turistických středisek, stále ve stavu zkázy - osady baráčků z latěk, stanové tábory charitativních organizací (Adra), zničené celé vesnice. Měli jsme docela zvláštní pocit, když jsme tamtudy projížděli a upřímně až teprve tam mi došlo, jak obrovský rozsah tato katastrofa měla.

Abych ale o lidech nemluvil jen pozitivně, je něco, co mi doopravdy hodně vadilo. Někteří se stále snaží využívat katastrofy k tomu, aby dostali z turistů peníze. Slyšel jsem pár příběhů o tom, jak se jim teď vede. Bylo cítit, že je to řeč naučená a cílená. Naštěstí se to stalo doopravdy jenom párkrát a v žádném případě to nemůže zkazit celkový dojem.

Jsem čerstvě po návratu a tak jsem se chtěl podělit pouze s tím, co mi nejvíc zůstalo na mysli. Žádné opěvování místních krás, ale lidí. Tito lidé mi ukázali, jak malicherné jsou moje problémy ve srovnání s jejich. A na závěr jenom pár fotek...

" >

       

Komentáře