Letenku už mám

9.6.2007 02:06 | Přečteno: 1066× | poslední úprava: 9.6.2007 08:13

Od neděle jsem nic nenapsal, tedy napsal, ale pracoval jsem na své knize, kterou hodlám vydat. Zabralo mi ta práce dost času, ale nelituji toho. Dal jsem si od svých textů o závislosti dost dlouhý odstup a myslím, že odstup mě i těm textů prospělo. Pohrál jsem si a ještě si trochu pohraji. Našel jsem odpovídající názvy k termínům jako doléčování a jiným. Ty termíny nemám rád, jsou neříkající a mě nevoní.

Stačil jsem sehnat chybějících třicet tisíc na vydání knihy. Sháněl jsem něco kolem čtrnácti dnů a myslím, že vyžebrat sto tisíc na knížku není samosebou. Konečně jsem chtěl být kdysi členem žebravého řádu. Asi by ze mne měli v řádu radost. Kdyby někdo nevěděl jak se to dělá, tak ať v neděli přijde a já ho za 500 Kč na hodinu tomu umění naučím.

Ono na to celkem nic není, jen se člověk nesmí bát zeptat. Nebál jsem se, zeptal a mám sto tisíc. Jiřina čuměla. Takže se do toho můžeme dát. Sice sto tisíc není dnes zas tak moc, ale knížka tohoto druhu se dá vydat. Jinak to nebyl vůbec špatný týden od pátku do pátku. K těm penězům jsem ještě dostal poukaz na nákup zboží u Bushmana. V hodnotě pěti tisíc. Takže si něco půjdu vybrat. Koupím si nějakou cestovní bundu. Bude-li málo, když tak si přidám. Letenku mám zabukovanou a v červenci, když Pán Bůh dá,direction Portugal. Zaúkoloval jsem svou mladší dceru Katku aby se postarala o letenku. Katka to splnila promptně. Inu hodná dcera.

Začal jsem se učit psát všemi deseti. Našel jsem si program Gtypist, co součástí distribuce a díky tomu se bez problému dá nainstalovat jak na Debianu, tak i na FreeBSD. Inu není nad open source. Prográmek se mi líbí a líbí se mi, že je i česky. Takže datluji a datluji. Jde to pomalu. Jenže co se mi na něm líbí, že je to prográmek do konsole a tak moje oči netrpí. Jsem čím dál více spokojený. Prsty už se moc neohýbají, ale aspoň mám další přelaďovací techniku. Když mám hlavu plnou práce a klientů, stačí si v práci v přestávkách zkoušet datlovat a hned je hlava na chvíli čistá. Baví mě zkoušet tyhle věci. Hrát si takhle v konsoli.

Markéta po víkendu, kdy se zdálo že se pomaloučku vzpamatovává, se opět trápí. Trápí a já s jejím trápením nemůžu nic dělat. Jen čekat až to odplyne. Kdy to bude neví nikdo. Možná za měsíc dva, možná za rok a možná nikdy.Ale to ji doufám nehrozí. Smutek je obtížná věc a smrt matky to je pro většinu lidí velikou bolestí, jež se dlouho vytrácí. Pro mnohé je to nekonečná série bolesti a smutku.

Dnes, po letech co nemám rodiče se mi zdá, že tehdy ten smutek odplynul celkem přirozenou cestou během několika týdnů. Jenže nebylo to tak. Tak zatím čekám co se stane. Zabavuji se prací na knize, klábosením s děvčaty na netu. V poslední době se vždy počet ustálil tak kolem třech čtyřech za večer. Probíráme různé věci. Kupodivu ani ne tak sex, spíše vztahy, lásku. Hodně si povídám s panenkou. Mluví se mi s ní dobře. Uvědomuji si kolik nás toho spojuje. Ale také rozděluje.

Mám ve vzkazníku několik vzkazů z jakého důvodu nepíši? Na jednu stranu mě těší, že se lidé zajímají, na druhou nemám ani moc potřebu psát blogy. Zdá se mi že jsem se na několik dní vypsal. Necítím potřebu si stěžovat na spořitelnu, která mi ani po roce nedokázala převést můj účet z Děčína do Prahy a když jsem zjistil, že mám neplatnou platební kartu při výběru z bankomatu a šel si na pobočku, kde jsem myslel, že mi loni převedli účet. Zjistil jsem že je vše jinak.

Zničeho nic musím čekat, než mi kartu pošlou z Děčína a údajně ten účet konečně také převedou. Paní u přepážky byla přeochotná, ale letenku musím zaplatit v hotovosti, protože agentura nechce přijímat platby z jiné banky než z Komerční. Takže v pondělí musím naklusat k přepážce, vyzvednout peníze a dojít zaplatit na pobočku agentury. Úžasná vyhlídka. A poté odpádit do blázince.

Jako bych neměl spoustu jiné zábavy, než čumět na přepážkách, kvůli tomu, že nějaký idiot, neboť jak jsem zjistil, že v Děčíně to byl chlap, to zvoral. Jen tak mimochodem prý řekl paní co tam volala údajně: „Tak sorry vole.” Škoda, že jsem ten telefon nedržel v ruce já. Zřejmě by se mu moc nelíbilo, co bych mu prozradil o něm samém, jeho příbuzných paviánů s dementním mozkem a do památníčku by si má slova rozhodně nezapsal jako výraz mého vděku. Ale zachoval jsem dekorům a odkráčel jsem z pobočky jako ovládající se gentleman. Ta dáma co loni zařizovala převod účtu za tuhle potíž rozhodně nemohla. Bohužel čtvrtek z tohodle hlediska nebyl nejlepší den.

Na neplatnou kartu jsem přišel zcela náhodou, když jsem chtěl vybrat peníze z bankomatu abych zaplatil zubaře. Spořitelna mi ji dala na rok protože prý mi letos dají lepší čipovou. Jo dají, ale minimálně na ni budu muset kvůli tomu dementnímu paviánovi čekat týden. Zubař, neplatná karta a ještě sundané staré korunky, obroušené čtyři zuby, ztráta času na pobočce, to ze čtvrtka rozhodně nedělá den, jež ponesu nesmazatelně ve svém srdci.

Ale už je vlastně sobotní noc, je klid, ticho teplo, takže se mi zdá, že život není zas až tak hrozný. Dopoledne přijde klientka, a pak až do neděle do večera klid. Budu si hrát se svými hračkami, jako je psaní všemi deseti, pokračovat v opravách textů. Možná se projdu a třeba se Markéta rozhoupe a přijede.

A jestli si koupím za poukaz něco hezkého, tak by má rána na duši mohla dojít úzdravy. Teď si připadám jak marnivá ženská, co otře slzy z prožité tragédie rozmazaných očí, a ztráty rtěnky a odmění se za prožité příkoří zcela novou kabelkou. Na mou duši, zažil jsem něco podobného kdysi. Dotyčná dáma si sice nekoupila kabelku za pár tisíc, ale jen zlatý prsten. Byl lacinější. Měl tišící a odstraňující moc. Dokonce i slzy málem stíral.

Jo jo a taky do blázince na pavilon přišla nová psycholožka. Byla se mnou a se šéfovou na komunitě. Jak mi po komunitě řekla, vnitřně nesouhlasila s některými metodami. Především mými metodami. Ale šéfová mě pochválila, Už chlapci potřebovali povzbuzení do další práce. Povzbuzení jsme jim ze šéfovou poskytli. Šéfová byla  hodná terapeutka. Což jí nedělá problém a já ten přísný. Což zase nedělá problém mě.

Mladá pohledná kolegyně s tmavými vlasy a modrýma očima seděla mezi námi. Ona byla za divící se terapeutku. A nestačila se divit. Divila se, jak už jsem řekl, především mě. Přeci jen mám lehce odlišný způsob práce, než byla zvyklá třeba s psychotiky. A uznávám, že některé mé metody nejsou zrovna ortodoxní. Ale supervisor nijak zvlášť je nekritizoval. Pokud je kritizoval vůbec a šéfová si také skoro za těch čtrnáct let zvykla.Ale myslím, že mladá kolegyně časem pochopí. Vypadala na to po několika chvílích hovoru na poradě.

Pokud nepochopí, bude mít těžký život. Ne ani tak, že bych jí ho ztěžoval, protože ty oči má skutečně hezké, ale chlapci se budou snažit. Snažit se ji vyvést z rovnováhy. Tohle pak nevidím rád. Nevidím to rád a je potom dusno. Nejsem po takovýchto výlevech k členům komunity nejoblíbenějším členem týmu.  Jenže řád a kázeň především.

       

Komentáře