Cesta do středu země

1.8.2018 20:47 | Přečteno: 3221×

A byli jsme tady. Před námi tkvěly staré dřevěné dveře bez kliky, zevrubu počmárané fixami a rytinami. Zběžně jsme na sebe pohlédli, a pak jsem jako první sebral odvahu a dveře popostrčil. Ty se rychle, jen s mírným zavrznutím, nastevřely a naše tváře ovanul chladný vzduch zatuchlé vůně. Před námi bylo podlouhé kulaté schodiště zatáčející kamsi dolů do tmy. Rozhlédli jsme se okolo, nejistě vkročili nohou na první schůdek, a pak pomalu, ale jistě, sestupovali dolů. Jen mihotavá záře lucerny našim očím pomáhala vidět v jinak úplné tmě. Konečky prstů zvolna sjížděly po hrubé omítce, jak jsme zdolávali jednotlivé stupně. Nevíme, jak dlouho jsme šli, ale zdálo se to jako celá věčnost, když jsme konečně narazili na první podzemní podlaží.

Před námi byly dřevěné dveře značené kódy Javistickými. Tam ale dnes nepůjdeme. Pokračovali jsme dál dolů. V neutuchající záři lucerny jsme míjeli kódy v Javě, ale stále více také v Pythonu. Druhé podlaží na sebe nenechalo dlouho čekat a před námi stály dveře Rossumovy. Ani sem ale dnes nepůjdeme. Ke třetímu podlaží jsme šli proklatě dlouho, snad třikrát tak dlouho co prve celou předchozí cestu. Rytiny ve zdech obsahovaly stále větší a větší koncentraci závorek. Prsty jsme od nich měly odřené. Tu náhle nám zmrazila krev v žilách. Zespod se ozvalo hrubé zakašlání. Krátké, ale ozvěnou zesílené do nebývalé hlasitosti. Chvíli jsme zůstali stát, ale nakonec jsme pomalým tempem pokračovali v sestupu dál dolů. Srdce nám bušilo nepříjemně silně, když se před námi začalo rozprostírat třetí podzemní podlaží. Bylo taktéž malé, ale i tak výrazně prostornější než předchozí dvě. U jedné ze stěn u malého dřevěného stolku, zády k nám, seděl neznámý poustevník. Vlasy a vousy měl roky nestříhané, kožený kabát byl zašpiněný a potrhaný. Seděl a inkoustem a husím brkem něco psal. Nemínili jsme jej rušit. Mlčky jsme prošli okolo něho – a prostor byl akorát tak úzký, abychom o něj nezavadili – a pokračovali dále dolů. Tím jsme minuli patro Haskellu, LISPu a lambda kalkulu. Na dlouhou dobu to měla být naše poslední zastávka, ale nebyla.

Cesta k poslednímu podlaží byla tak dlouhá, že nám nohy odmítaly sloužit. Stupně byly vlhké a studené, nad hlavami nám lítali netopýři a obličeji jsme rozráželi pavučiny. Udělali jsme nejednu zastávku a sedouce na chladných úzkých stupíncích mlčky oddechovali. Nevíme, jak dlouho jsme byli na cestě a kolik schodů jsme sešli, když jsme konečně dorazili na konec – ale podařilo se.

Před námi nebylo patro, ale jen jedny jediné ošuntělé dveře s klepadlem. Chvíli jsme jen stáli a oddechovali než jsme konečně nervózně vzali za klepadlo a dvakrát s ním udeřily. Několik minut se nic nedělo a už jsme mínili zaklepat znovu, když tu jsme uslyšeli kroky. Ozval se pohyb zámku a dveře se s těžkým mrazivým skřípotem pomalu otevřely. To byl začátek i konec naší poutě. Dorazili jsme k matematikům.

Přímo před námi stál malý nazelenalý skřet, kterému jméno Jód dáno bylo. Za ním se nacházel velký prostor s prosklenými stěnami zalitý světlem právě zapadajícího slunce. V němém šoku jsme se rozběhli k jedné ze stěn a záhy pochopili. Jsme na samém úpatí hory. Před námi se rozprostíralo překrásné údolí. A byly tu dveře.

„Proč nám, kurva, nikdo neřekl, že je tu vchod? Kdo by vůbec stavěl schodiště v samém nitru několikakilometrové hory, aby si pak dole postavil posrané dveře?!“, agresivně jsem pokřikl směrem k Jódovi a naznačil, že mu asi rozbiju držku. „Tss“, posteskl si tiše Jód. „Am sad of your anger I.“ – „Mluv normálně, debile.“, dali jsme mu jasně najevo, že nemíníme mít žádné slitování s Alza-like zeleným skřetem, který nás několik hodin vláčel po zbytečném schodišti. Tím se jeho zhovadilost mírně snížila a přestal mrvit slovosled, za který by mu Míla Ponkrác už dávno tu hubu vážně rozbil. Namítli jsme, že učit se od matematiků, kteří si neumí spočítat, že to schodiště je kurva zbytečné, nemáme zájem. I Jód trval na tom, že to schodiště smysl má. Zeptali jsme se jaký a on pokračoval: „For who seeks true wisdom does not mind obstacles. Or learns to think first in order to avoid them.“.

„Ale hoši! Snad se nebudete prát.“, ozvalo se rázným hlasem zprostředka místnosti. Stál tam nějaký blonďatý spratek s čelenkou. Byl to Mirek Dušín. A vedle něj Jarka Metelka držel o levou ruku zapřenou kroniku a těsnopisem rychle zapisoval všechny naše konverzace. Než to naše mozky stačily zpracovat, z těch dveří, kterými jsme přišli, se vyřítil Rychlonožka a radostně volal: „Tak co, plantážnící? Ha? Ha?! Kdo jsem vám říkal, že ty schody seběhne nejrychleji?“. V tu za ním vyběhl Červenáček a vytkl mu, že teď sice vyhrál, ale stejně se bojí do sklepa pro brambory. Tato tvrdá slova Rychlonožku psychicky naprosto zdecimovala, propadl do depresí, uzavřel se do sebe a začal praktikovat Woodoo. Ze druhého konce místnosti se ozval povědomý hlas. Byl to sám profesor Peterson, který Rychlonožku přesvědčoval, že si má uklidit pokoj. Z řeky v údolí, které se rozprostíralo hned pod horou, se vynořila ponorka a o nedlouho později nás svou přítomností poctil kapitán Nemo. „Ahahahaha", ozval se ze všech stran podivný ďábelský smích a do ponorky skočil Fantomas a odletěl s ní k nebesům. „Musíme ho zastavit!“, začal Gandal Bílý pobízet Jóda. Ten však byl plně zaneprázdněný odrážením kleteb, které na něj sesílal Voldemort. Tu se najednou ozvalo tříštění skla a přímo dovnitř vletělo létající auto. „Proboha! To je Fantomas!“, začal hystericky ječet dav prostých občanů, který se vzal neznámo kde, ale rozprchl se v davové psychóze tak rychle jako přišel. „Ne, v pohodě, to su jen já“, vyškrábal se z auta rozpačitě Ron Weasley. Ze stejného sedadla, kde seděl, se vyškrábala i Hermiona a ve zpětném zrcátku si rychle česala vlasy a utírala pusu, zatímco si Ron zapínal poklopec. Do toho se ozval mohutný výbuch a jeden kopec, který byl před námi, zmizel v oblacích kouře. „Já už toho Smitha zabiju, takhle mi kurvit ostrov!“, zvolal kapitán Nemo a začal rozmýšlet, jak vylepšit svá torpéda voda-voda na vzduch-Smith. Trump poslal diplomatickou nótu, že neví, co se u nás děje, ale určitě se to vyřeší, pokud okolo ostrova postavíme na vlastní náklady zeď. „Jenže taková zeď vyžaduje hodně cihel“, podotkl Robinson a starostlivě začal počítat, jestli na jejich výrobu bude mít dostatek jílu. „Žádám o azyl“, šeptl nám do ucha Pátek s vidinou, že zase bude muset Robinsonovi otročit. Tato slova však rozpálila do běla Tomia Okamuru a u té příležitosti uspořádal volební kampaň. „Všechno je to kampaň prostě jako“, ironicky podotkl Andrej Babiš, ale hned se dál věnoval svému jednání o zemědělských dotacích. „Tak co myslíte?“, otázal se nás Jód, zatímco dál jednou rukou odrážel Voldemortovi kletby, „jakou pilulku si vyberete?“. Nechápavě jsme na něj zírali a teprve, když nám pokynul hlavou, všimli jsme si Morfeových natažených dlaní. Chudák tam asi musel stát kurevsky dlouho, protože už se mu ruce hodně třásly. Stáli jsme a zírali. Ne na Morphea, ale do proskleného skla za ním, kde právě přistál tříhlavý drak a nějaký týpek s mečem se snažil mu všechny ty hlavy useknout, aby si vrznul. Těsně vedle stál Jan Hus přivázaný na hranici a zbožně prosil, jestli se nemůžou jít popostrkovat jinam, protože chrlit plameny takhle blízko vedle něho je dost nebezpečné. Nechápavě jsme pohlédli na Morfea: „Ne. Už žádné další drogy.“.

Bylo chladno a pršelo. Přikryl jsem se kabátem a napřímil na pohovce. Oheň už vyhasl. Slyšel jsem nad sebou hučet auta, jak rozráží vodu. V jedné ruce jsem ještě pořád svíral učebnici lineární algebry, kterou jsem s někým směnil – už ani nevím za co. Druhou rukou jsem přidržoval krabici vína, kterou jsem si hřál na klíně a taky ji chránil před případnými nežádoucími nočními návštěvníky. Uchopil jsem teď učebnici do obou rukou a otevřel ji na náhodné straně. Vytrhl jsem ji, z klopy kabátu vytáhl sáček s vajgly, vydrolil z nich trochu tabáku, smotal si cigaretu, zapálil ji a potáhl. V ústech jsem pocítil hořkou chuť už tak kouřem a dehtem nasáklého tabáku, v plicích to zašimralo a během několika vteřin to v mozku příjemně koplo, jak hladové nikotinové receptory dostaly svou dávku a mozek se zaplavil hormony. Uskrl jsem trochu vína a porozhlédl se okolo sebe. Do řeky předemnou dopadaly kapky deště a nad mostem nademnou občas přejelo nějaké auto. Nakonec to není tak špatné.

Měl jsem sen. Zdar Max        

Komentáře

[Grunt]

Hmmm…skřet říkáš? A zelený? Hmmm…

[xxxs]

zdar max pobavilo.

[pc2005]

Kolik že je u vás °C ? :-P

[SazeVaclav]

Druhou rukou jsem přidržoval krabici vína, kterou jsem si hřál na klíně a taky ji chránil před případnými nežádoucími nočními návštěvníky.

za MUDr. Ratha davam +1

[ChronicPain]

Hmmm… Možná tam místo „Zdar Max“ mělo být „Zdar Dr. Max“.

[xkucf03]

Už tam chybí jen Grunt na babetě.

[Grunt]

Nechybí. V takovém vedru se odpařuje i M2T a zadírají písty.

[Dalibor Smolík]

Zajímavé čtení, když jsme u těch cest do podivných míst, stojí za přečtení tohle, cesta do
pekla

[Radovan]

Tadesco? To už spíš budu věřit radám z feministky.com!

[Dalibor Smolík]

Originál v angličtině je mnohem rozsáhlejší a ještě daleko děsivější. Je to jen pro silné povahy. Anebo pro ty, co si to dokážou přebrat. K feministkám.com jsem se ještě nedostal, dobrý nápad