Případ zhrouceného notebooku

16.3.2024 23:43 | Přečteno: 1356× | Za vším hledej Linux

Napsal mi kamarád Sysel. Delší čas jsme se neviděli, zajímalo mne, jak se mu vede a tak se podělil o následující historku.

Dostal se mi do rukou značkový notebook – jak mi bylo telefonicky oznámeno: značky „dy“ – a pro tento případ se můžeme tohoto označení radši přidržet -, který se údajně zhroutil – jak jinak, než těsně před tím, než na něm bylo nutno vypracovat něco velmi důležitého do kriticky se blížícího termínu. Kdyby nic jiného, už jen takovéto skvělé načasování hovoří ve prospěch vyznavačů počítačové duše.

I jal jsem se práce operatérské.

Vypreparoval jsem z jeho útrob pevný disk a standardním postupem se pokusil z něj vydolovat data. Tedy standardním. Už po vizuální kontrole stavu disku bylo jasné, že bude potřeba aplikovat tu nejšetrnější metody, jakou lze ještě považovat za „standardní“, tedy ddrescue.

Téměř terabajtový disk se trápil déle než dva dny než vydal svůj obsah, ale k mému překvapení se posléze ukázalo, že až na necelého půl gigabajtu nečitelných dat roztroušených v cca tisíci sektorech byl téměř kompletní.

Jelikož nemám v úmyslu zpracovávat ani skladovat u sebe terabajty cizích dat, nechal jsem obraz disku překonvertovat do forenzního formátu EWF (*.E01). Ten formát je výhodný z několika důvodů. Je komprimovaný a původní sektory jsou při konverzi průběžně doplněny o kontrolními součty, takže je takový obraz disku lépe chráněný před poškozením. A navíc jej lze snadno přimountovat přes utilitu xmount podobně, jako bychom mountovali původní bitovou kopii pořízenou před dd (raw/iso). Ovšem rozšířený o zapisovatelnou keš. Také velikost výsledného souboru už byla celkem přijatelná – jen něco kolem 220GB.

Původní požadavek: „Zachraňte hlavně data“ se ukázal nereálný, neboť šlo o aplikaci, která pracovala s nějakým typem proprietární databáze, co generuje desetitisíce malých souborů. Při pokusu je vykopírovat ven, se mi podařilo utavit fungl nový SSD disk. Režie, spojená se zápisem obrovského množství malých souborů byla tak velká, že totálně vyčerpala maximální počet možných přepisů paměťových bloků, který se – pokud se vůbec prodejce obtěžuje s jeho uvedením – obvykle cudně skrývá pod poněkud matoucí zkratkou TBW (TeraByte to Write). Ten se u tzv. „moderních“ SSD disků pohybuje někde pod 200. Zde si neodpustím malé rýpnutí – u „zastaralých“ SSD s technologií „single cell“ to bylo přes 20 tisíc.

Co tedy s tím? A pak mě napadlo, že bych mohl zkusit na ten stroj nainstalovat Debian a původní OS provozovat ve virtuálním prostředí. S virtualizací starších MS-Windows (XP, 7) jsem míval občas problém, pokud měly poškozeny registry. Ale tenhle zhavarovaný notebook nebyl zas tak starý a podle informací co jsem dostal, už na něm měly být MS-Window verze 8, možná i vyšší.

Připravil jsem tedy minimalistickou konfiguraci pro QEMU. Jako obraz disku jsem použil soubor, vytvořený z výše zmíněné komprimované verze v EWF formátu a… „Světe div se!,” virtuál se rozběhnul a po několika restartech a půlhodinových opravách systému, disku a kdovíčehoještě, se náhle z čista jasna objevila přihlašovací obrazovka. Skoro mi to vyrazilo dech, ale až v tuhle chvíli pro mne začala ta pravá detektivní práce.

Nejdřív bylo nutné zjistit MAC adresu síťové karty abych pak mohl nastavit virtuální stroj (VM) tak, aby software korektně fungoval se sítí a data z virtuálního prostředí ukládat na externí disky. Takže jsem připojil ke stroji „dy” napájecí adaptér, jelikož jsem netušil v jakém stavu je akumulátor, a pokusil se ho spustit. Notebook se sice zapnul, ale než se na displeji objevilo co se má stisknout, abych se dostal BIOSu, opět se vypnul.

Ha? Co to? Po několika dalších marných pokusech jsem se poradil se strýčkem googlem, jaká klávesa se u tohoto typu má použít, ale při tom mne napadlo, že by to automatické vypnutí mohlo být způsobeno přehřátím procesoru. A taky že jo. Větrák byl zcela ucpaný. Vyfouknul jsem tedy tunu prachu a při dalším pokusu již zůstal „dy” v běhu. I když je nutno říct, že i po řádném profoukání toho krámu topil procesor velmi udatně, takže mi dokázal temperovat hrnek s kávou postavený vedle výfukového otvoru.

Po překonání několika dalších drobných překážek podobného typu jsem se konečně dostal do stavu, kdy bylo možné nainstalovat Debian v minimalistické konfiguraci s okenním managerem LXDE na nový 500GB SSD disk – jiný žel po ruce nebyl. K tomu jsem doinstaloval vše potřebné pro vitualizační subsystem Qemu a pak se naivně pokusil po síti stáhnout do notebooku komprimovaný obraz původního disku.

Zhruba po půlhodině stahování, které (jak jsem ke svému zděšení zjistil) probíhalo závratnou rychlostí 1,5MB/s, jsem toho nechal, stroj vypnul, a nový disk opět vyjmul abych ho připojil přímo do svého počítače, kde jsem překopíroval potřebný soubor za necelých 20 minut. Pak jsem ten disk vrátil a vše zkonfiguroval, což proběhlo vcelku bez mimořádných událostí.

Ale přece jen jsem nebyl spokojen s jistým omezením v přístupu k USB diskům. V dokumentaci Qemu je poměrně obšírně popsáno jak nakonfigurovat USB subsystém, pro různá zařízení a to včetně jisté formy „passthrough“ (neboli jak to někteří překladatelé celkem výstižně překládají: prohoz). Ovšem to je možné aplikovat pouze pro USB zařízení striktně definované párem identifikačních čísel VendorId:ProductId To je ovšem řešení použitelné pro mne, osobu, která takové omezení nepokládá za porušení svých nezadatelných práv (páchat hovadiny), ale prostému uživateli těžko vysvětlíte jak si má něco takového nastavit a i po důkladném vysvětlení stejně můžete čekat noční telefonát s hrůzou podbarveným hlášením: „ … mně to zas nefunguje – pomozte … “.

A tak jsem pátral, pátral, až jsem narazil na jedné stránce na malou noticku, která vyřešila problém: Qemu od jisté verze disponuje funkcí, o níž se manuály nezmiňují, která umožňuje „prohoz“ libovolného USB zařízení, vloženého do konkrétního fyzického portu USB v počítači. To jsem ovšem zjistil až v pozdních nočních hodinách, kdy už jsem nechtěl riskovat mými překlepy vyvolané další zhroucení onoho počítače. Ale ráno jsem si přivstal a ještě než si nervózní přítel přišel vyzvednout „opravený“ notebook, podařilo se mi vše zkonfigurovat a zprovoznit.

A tak mohu tohle vyprávění ukončit radostným jucháním nad tím jak je open source systém úžasný, protože umožňuje ještě na nějaký čas vytáhnout ze záhrobí totálně zchátralé počítače a tak vylepšit poměr investic do nich vložených vůči užitné hodnotě – čímž nemám na mysli zhodnocení vynaložených financí, ale především úsporu času, zabíjeného neustálým přeučováním se na „nejmodernější“ ovládání nových programů, které dnes bohužel velice často postrádají zcela klíčovou funkcionalitu nezbytnou k zajištění vysoké produktivity práce – tj. klávesové zkratky.

Kdo by dnes také plýtval penězi na pořízení kvalitního překladu. A tak se postupně vytrácejí nejenom bubliny s nápovědou, ale i klasické nabídky (rozbalovací menu). Hlavně že tvůrci aplikací nabízejí nejrůznější automatizace ve formě, která je sice z hlediska efektivity práce s počítačem absolutně nevyhovující – ale „cool”.

Prostě dvacet let vývoje celkem rozumné podpory práce na počítači bylo zahozeno. Uživatelé jsou odsouzeni k neustálému hledání a zkoušení toho co se stane když kliknou na některou z prapodivných ikon, jen kvůli tomu, aby zjistili, pod kterou z nich se skrývá například změna formátu časových údajů na ISO. Schválně si to zkuste. Budete mít o zábavu, nejmíň na celé odpoledne, vystaráno.

Ovšem musím rovněž přidat také bolestný povzdech nad úpadkem dokumentace open source projektů. Obsah manuálů více a více zaostává za jejich překotným vývojem. A mnozí už se ani neobtěžují dokumentovat jaký smysl mají jejich změny přímo v kódu. Takže nám sice přibývá fanoušků AI, která prý umí skvěle poradit při sestavování složitých příkazů a programování vůbec, ale ruku na srdce, nebyl vždy dobrý manuál nelepším kamarádem vývojáře?

Douška..

Tolik tedy Syslův mail. Já bych k tomu jen dodal, především na adresu těch, co si uchcávají štěstím nad WSL a bez podpory AI nejsou schopni sesmolit ani dotaz na google, že mají co chtějí. Osobně považuji za velmi smutné, jak fádní a předražená je dnešní nabídka HW. Včera jsem si koupil přes aukro za 2 litry „nový” notebook. Stejnou značku „dy” co jsem používal dosud. 11 let a 4 měsíce. Doufám tedy že mi taky nějaký ten pátek vydrží. Ten původní stroj je plně funkční má jen malou drobnou vadu – přestal fungovat vypínač. Ne mechanicky, takže nejspíš vadný kontakt na desce. Přes dokinu zapnout šel. Jenže kdo by sebou vláček dock, že?

Koupil bych si nový, kdyby se stále vyráběl, protože mým potřebám stále stačí. Mí kolegové za tu dobu vystřídali několik strojů jiných značek, ale každý měl své mouchy. Není to tak, že by HW co používají dnes, splnil všechny jejich požadavky. Rezignovali a stejně jako mnozí jiní se nenápadně přesouvají do kategorie BFU. Ale proč ne?

Jenže dnes je to všechno na jedno brdo. Přitom ta doba, kdy si mohl člověk za příplatek vybrat jaké chce aby to jeho šasi mělo rozložení kláves, jaký procesor, RAM, či jak velký disk chce mít, není zas tak dávno. Na trhu bylo tolik rozmanitých strojů, že si mohl vybrat každý. A dnes?! Předražené šunty, do kterých výrobci nejsou schopni strčit ani dva NVME sloty. Supertenké výkonné krávy, bez výjimky s numerickou klávesnicí se zbytečně nadupaným procesorem, superrychlou RAM a jedním rychlým blokovým zařízením, které je už tak velké že se nedá rozumně ani zálohovat. A přitom ve srovnání s nimi i 15 let staré Sony Vaio, které se mi vleze do kapsy mého waffenrocku má ve srovnání s nimi větší užitnou hodnotu. Proč žádná z těch firem nenabídne starší model šasi, do kterého by jen nasoukala nová střeva? Při dnešní kapacitě baterií a spotřebě dnešní čipsetů a displejů by ten notebook co mám, měl při stejné váze a rozměrech výdrž téměř celý den, kdyby jeho extended bay využil pro další baterii.

Hlavně že všichni mají plnou hubu keců o ekologii, záchraně planety a uhlíkové stopě. Ale nedělají pro to nic. Jen se koukněte večer z okna. Všude se svítí se jak o život. A to nemluvě o datacentrech a BTS, které jedou non-stop, abyste si mohli sjíždět sociální sítě – ty vidět nejsou.

A přitom když se ohlédneme zpět, vidíme svět, kdy se z vysoka kašlalo na nějakou ekologii. Přesto byla spotřeba energií nižší než je dnes a příroda si vzala zpět i to, co jí bylo svého času vzato víceméně bez větších následků. Ale přemýšlí vůbec někdo nad tím, jak si poradí s těmi sračkami, co se vyrábějí dnes?

Svého času, když u nás ještě panovala doba předmikrotenová, mi vyprávěl kamarád jak pozoroval v Indii krávu, co do sebe soukala lepenkovou krabici. Jen o pár let později jsem zachytil zprávu, jak obrovský problém pro ty krávy představují právě ty mikrotenové sáčky, neboť ty, na rozdíl od papundeklu, stravitelné nejsou a zvíře co ty plasty sežere, obvykle umírá na koliku, pokud ho včas neodoperují.

Dřív na všechno stačily papírové sáčky. A byly k nákupu zdarma. I ty blbé noviny plné keců měly své praktické využití. Zkuste vyžít alespoň týden bez plastů. Jsem zvědav, jestli se vám to podaří. Cpou je nám totiž všude, bez ohledu na to, jestli je to ku prospěchu věci nebo ne.

       

Komentáře

[PetebLazar]

Nevím co má termín "prohoz" vyjadřovat v češtině, ale již velký Anglicko-český slovník Haise a Hodka jako 16. význam slovesa "pass" uvádí postoupit. To mi přijde v češtině vcelku výstižné i bez nadbytečného "-through".

Byla tedy použita "k prohozu" tato directiva?

usb-host,hostbus=bus,hostaddr=addr
Pass through the host device identified by bus and addr

je to v dokumentaci dokonce před zmíněným

usb-host,vendorid=vendor,productid=product
Pass through the host device identified by vendor and product ID

[Aleš Kapica]

Jak jsem „nakoupil”, tak jsem „prodal”. Jestli sem Sysel zabrousí, tak to možná upřesní.

[alkoholik]

Sysel ma velice zvlastni predstavu o fungovani SSD.

[Aleš Kapica]

Jelikož Sysel, na rozdíl ode mne, nehodlá zabředávat do zdejších debat, napsal mi svou reakci na tenhle koment do mailu. Pro tupé tedy uvádím jeho text kurzívou:

Vzal jsem to trochu z gruntu. Netvrdím, že je to všechno technologicky přesné, ale taky mám rád historii (ještě mám schovanej Amstrad-Schneider 64K), takhle jsem to zažil a k některým úvahám mi dává podklady vzdělání v kvantové fyzice polovodičů.

Napsal mi toho víc, ale to už je mimo téma tohoto blogpostu.

[Aleš Kapica]

Viz jeho reakce

[Nekompromisný]

Předražené šunty, do kterých výrobci nejsou schopni strčit ani dva NVME sloty...

A nie je vývoj a výroba náhodou odozvou na dopyt najväčšej skupiny uživatelov v určitej vekovej kategorie s ktorej možno vyžmýkať vela penazí za málo muziky?

Ja používam viacero mobilov,nadupaný a 15 rokov starý,ktorý má velmi výkonnú anténu.Nový mobil ukáže v okolí 7 wifin starý 49.V lese na moderný mobil signál nulový a na starý plný stlpec.Starý mobil mi ešte nikdy nikto nenapadol a nikdy nezamrzol.

[Radovan]

K těm kravám jedna klasika

Při dolování dat pomáhá chlazení, většinou stačil hrnec se studenou vodou postavený na disku, ale u jednoho obzvlášť zatvrzelého kousku usilovně mlátícího hlavami do zdi jsem spotřeboval několik kilogramů ledu, ve kterém byl celou dobu utopený. Teda v igelitu, nemáčel jsem ho. Přes noc byl "v přípravce" v mrazáku a pak to kopírování trvalo skoro celý den, rychlost občas kolísala kolem jednoho KB/s, ale podařilo se zachránit téměř všechno.

[Max]

Sysel asi moc nerozumí diagnostice hw a zřejmě ani recovery os.
Pokud jde o ceny ntb, tak je tu samozřejmě spoustu hnoje, ale i spoustu kvalitních ks. Dřív jsem koupil v akci ntb za 15kkč včetně Windows Pro a myslím, že i včetně MS Office pro studenty. Dnes podobný ntb stojí 18-20kkč (bez akce, v akci jsem kupoval asi za 17kkč), je výkonově úplně v jiné dimenzi, hw zpracování stále dobré a vzhledem k inflaci a dalším věcem není zas o tolik dražší (v poměru snad i levnější, než tehdá v té době minulé).
Jinak je zajímavé, jak si na jedné straně stěžuje, že do ntb nenarve dva NVMe disky, na straně druhé, že ntb se dodává se superrychlým úložištěm o kapacitě, kterou je problém zálohovat. Nevím, co si z toho odnést? Nelíbí se mu, že nemůže mít např. RAID1 v ntb? No, tak ať si pořídí ntb, který ty dva sloty má, a že jich je hafec.

Když to shrnu, přijde mi ten článek jako od nerda, který se vývojem zapomněl patnáct let zpátky.
Zdar Max

[PetebLazar]

Podle některých i ta čtvrtka másla před léty vážila více.

[Radovan]

Dřív byla tráva zelenější, nebe modřejší a voda mokřejší

[Aleš Kapica]

Pleteš si co psal Sysel, s tím co jsem psal já.

[PetebLazar]

Možná to příště uvést přímou řečí, aby se šlo zorientovat. Když se píše v první osobě o třetí osobě může to zmást.

Napsal mi kamarád Sysel. Delší čas jsme se neviděli, zajímalo mne, jak se mu vede a tak se podělil o následující historku.

"Dostal se mi do rukou značkový notebook ...."

[Aleš Kapica]

Tak normální člověk obvykle nemá problém rozeznat perex a nadpis následující části, kde se hned v úvodu píše: Tolik tedy Syslův mail.

[PetebLazar]

O nic nejde, nepřehlednost se nevyhýbá ani podstatně větším literárním dílům.

[Andrej]

i po řádném profoukání toho krámu topil procesor velmi udatně, takže mi dokázal temperovat hrnek s kávou

mnozstvo vyvijaneho tepla nezavisi od cistoty chladiaceho systemu

[PetebLazar]

Ne(ano), pokud nebude chlazení účinné (funkční) začne se teplota CPU v zátěži zvyšovat a to následně v rámci své ochrany začne throttlovat (duty cykly, snížení taktů/ snížení Vcore) v důsledku čehož jeho příkon (produkce tepla klesne).

[Buq]

HPčka nemají Flip to Boot? Normálně to používám na ThinkBooku, protože je lacinější pořídit libovolný USB dock s PD, když originál se zapínacím tlačítkem stojí trojnásobek a všechny moderní noťasy se stejně dockují už jenom přes USB.