Bigbít a První Máj

1.5.2007 10:48 | Přečteno: 945× | poslední úprava: 1.5.2007 10:54

Někdy, když je noc mám chuť poslouchat bigbít. Bigbít mám rád, jenže nejde poslouchat potichu. A už nejsem ve věku, kdy si za každou cenu potřebuji udělat zle mezi sousedy. Byly doby, kdy jsem měl za to, že čím víc hluku, tím víc rozumu. Nějak to v posledních desetiletích přestalo platit. Ale zvuk elektrických kytar mě už drží víc jak čtyřicet let. Vlastně si vzpomínám jak jsem v šedesátých letech poprvé slyšel rokenrol. Ten pravý, žádný český, ale Elvise.Shake Rattle and Roll. U známých. A bylo to přesně jako v mnohem pozdějším hitu od Queenů.

„ When I hear that rock and roll.
It gets down to my soul.
When it's real rock and roll.
Oh rock and roll. ”

Musím říct, že tehdy mě ta skladba úplně odpálila. Nikdy jsem na ten hlas už nezapomněl. Zpívat neumím, na žádný nástroj nehraji, ale rokenrol a posléze bigbít mě vždy spolehlivě dostane. V souznění z dobou jsem jsem trochu ještě koketoval s country, ale bigbít je bigbít. Country už dávno nijak zvlášť až na nějaké výjimky nemusím, ale pokud jsem někde na cestě zpívám si rád nějaké starší písničky od Greenhornů či jiných kapel, případně trampské písničky. Znám mnoho písniček zpaměti a dodnes si zpívám a na komunitě když pacienti vyberou nějakou z dob šedesátých a sedmdesátých zpívám bez vytištěného textu. Jsem docela hrdý na svojí paměť.

Dnes je První máj. Nějak jej nevnímám jako Svátek práce, ale spíš jako svátek lásky a vztahů. Je to taková možnost projít vzpomenout si v duchu na ty, které jsem v minulosti políbil pod rozkvetlým stromem. Bylo jich několik. Je to hezký zvyk, mnohem hezčí než jiné. Třeba dnes zase nějakou někde pod rozkvetlým stromem políbím. Pokud se dostanu ven pod ten rozkvetlý strom. Vzpomínám i na tu poslední. Život se někdy zamotá a to co vypadalo ještě nedávno jako nezničitelné, je v nenávratné minulosti.

Vždy když se řekne „První máj,” většina romantiků začne recitovat začátek Máchova Máje. Já osobně mám raději tu pasáž, kdy vězeň říká tu neméně slavnou pasáž:

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

Máchův Máj je vnímán jako romantická poezie, ale když ho člověk čte pozorně a nedá na to že to byla povinná četba, tak zjistí jak je to vlastně drsná poesie. Drsná poesie plná reality tehdejší doby. Planou tam stejné vášně jako dnes a tragicky končí. Jako většinou tragicky končí všechno co je příliš a co je moc. Tehdy i dnes. V tom se život nijak nezměnil. Mácha nebyl žádný jemný chcípáček, ale mužskej se vším všudy. I proto jej mám rád. Stejně jako Villona. Mácha mi konvenuje právě tím jak se nebál vyrazit na cesty, jak bral život a nebylo mu zcela nic ale vůbec nic lidského cizí. V mých očích jej to opravdu povýšilo na skutečného chlapa. Villon podobně jako Mácha byl docela drsný chlap.

František stejně Karlík byl dáreček, ale rozhodně to asi nebyl žádný asketický třasořitka, který se jen tak náhodou ocitl mezi hošany, co se z ničím nepárali a s nimiž se taky nikdo nepáral. Ta zkušenost se šibenicí musela být úděsná. A nakonec co jsem se tak dočetl, ten chlap byl několikrát ve vězení a tehdejší kriminál asi nebylo místo, kde by se měl někdo nějak extra. Jednou jsem v terapii, když jsme měli arteterapii, udělal něco jako miniaturní bystu Villona. Nejsem sochař a nemám nadání, ale to co jsem udělal překvapilo mě samotného. Vyšel mi strašně drsnej chlap, co měl pořádný ramena a tvář rváče. Trochu jsem do toho promítnul sebe. Ale myslím si že chlap, co toho tolik vydržel byl tvrdý hoch.

Konečně pár opravdu tvrdých hochů jsem znal. V dobrém i zlém. A nemyslím si že vymizí. Doba si je stejně vyžádá. Tahle móda reklamních panáků, co jsou pořád v pohodě, protože mají ten či onen model mobilu nebo auta je jen pozlátko. To se otře a pod ním se ukáže ta pravda. Když říkám „drsný hoch,” nemám na mysli nějakého Johna Wayna či Bruce Willise. Ale chlapa, co projde životem a poradí si. Dělá chyby, protože ty dělá každý, ale poučí se z nich. Většinu chyb udělá jen jednou. Neopakuje je. Ví co je pro něj důležité a respektuje co je důležité pro ty druhé. Jen si nedá namluvit, že černé je bíle a obráceně. Má totiž svůj rozum a podle něj se řídí. Nemusí mít ani nějak nadměrné IQ. On ten běžný průměrný rozum zcela postačí k slušnému projití životem, pokud se ho člověk naučí používat.

Průměrný rozum a zvládnuté emoce. A najednou se nestačíte divit, co ti lidé skutečně produkují. Jak jsou schopni se naprosto bezproblémově o sebe postarat. Kolik znám těch z nadprůměrnou inteligencí, co jsou skutečně chytřejší v některých oblastech vědy, ale jejich pýcha na své IQ jim zatemnila rozum a oni kapacitu svého mozku používají na udržování se ve svých chybách. Dokonale dokáží obhájil jakýkoliv svůj nesmysl. Naposled jsem tohle sledoval včera na skupině.

Chlap, který by podle svého IQ musel bezproblémově vydělávat aspoň tolik peněz aby jej nemusela živit žena. Přesto že tři roky abstinuje, tak za tři roky si nedokázal najít místo, jež by mu poskytlo nějaký stabilní příjem. Abstinece je hodně, pro závislého, ale je jen základ. Nikoliv cíl. Obdivuje lidi, kteří jsou v jeho očích schopní. Schopní jsou, jenže stejně jako kdysi nestačilo jelena vystopovat, ale také bylo nutné jelena skolit.

Tehdy jako dnes nestačí něco vymyslet, ale je nutné svůj výmysl prodat. Kdo jelena jen vystopuje, ale nedokáže se k němu připlížit na vzdálenost z níž ho zasáhne lukem nebo oštěpem má jednoduše hlad a je odkázaný na ty druhé, co to umí prodat, co umí spolupracovat a mají dostatek rozumu na to aby si byli vědomi toho, kdo je schopný a kdo ne a podle toho si vybrali parťáky. Ti se s ním sice rozdělí ale v kmenu ani v rodině moc velké úctě nedojde. Dojde jen tehdy když prokáže svou užitečnost jinak. Pokud ji prokáže, nemusí umět lovit jeleny a přesto dojde vážnosti.

Ach jo, kam jsem se to zase od Máje a romantiky líbání pod kvetoucím stromem dostal. No kam? K životu. První máj je jednou za rok a líbaná žena, která nechce uschnout, chce také jiné věci než líbání a milování. Chce muže co jí je oporou, miluje ji v dobách nejen dobrých, ale i zlých. Stejně tak jako ona i on jí je oporou. Některé ty co jsem pod rozkvetlým stromem líbal mi byly tou oporou a jestli jsem o ni přišel, tak vlastní chybou.

Jiné mi tou oporou nebyly, jen se tak tvářily, a to že odešly, se nakonec ukázalo jako jejich nejužitečnější věc, co pro mne udělaly. Ale i na ně vzpomínám hezky. Konečně měl jsem důvod je pod tím stromem líbat. Voněly. Moc. A tak jim děkuji aspoň za to že mi pod tím kvetoucím stromem daly možnost si užít jejich vůně. V té chvíli voněly víc než ten strom.

       

Komentáře

[xkesh]

Máchův Máj je vnímán jako romantická poezie, ale když ho člověk čte pozorně a nedá na to že to byla povinná četba, tak zjistí jak je to vlastně drsná poesie. Drsná poesie plná reality tehdejší doby. Planou tam stejné vášně jako dnes a tragicky končí. Jako většinou tragicky končí všechno co je příliš a co je moc.

Hnidopiššská terminologická poznámka: Romantická poezie je plná vášní a končí tragicky zcela podle definice. To jen dnes bývá pod vlivem reklamy, bulváru a červené knihovny ztotožňována romantika s uvzdychanou idylou

[Jan Jílek]

Jo jo, reklama zmařila mnohé, krásně reálné i když drsné.