Vrhač nožů

5.5.2007 23:34 | Přečteno: 1199×

Ve čtvrtém patře Tesca na Národní třídě mají můj oblíbený koutek českou produkcí muziky. Pokud jdu kolem vždy se tam vydám a vždy najdu. Nepochybně bych našel i jinde, ale tam chodím rád. Pokaždé si něco koupím. Dnes jsem si koupil Přenosilovou a Bobka. Oba rád poslouchám od svého mládí. Už poprvé když jsem viděl dokumentární film, co se myslím jmenoval „Olympic v Lucerně.” Vystupovali v něm všechny tehdejší idoly mojí generace. Miky Volek, Pavel Sedláček, Pavel Bobek a nejsem si jistý jestli i Yvonne Přenosilová. Ale to je jedno.

Yvonne když jsem slyšel v jejich šestnácti zpívat „Roň slzy.” Zamiloval jsem se do ní. Jako mnoho dalších.Mě bylo čtrnáct a do té doby většinou v televizi vystupovali umělci, jež byli v mých očích starci. Neb jim bylo už přes dvacet a některým už ke třiceti. A najednou zpívala šestnáctiletá holka co měla hlas jak zvon. Nezpívala dlouho u nás. Pět let. Pak emigrovala a víc dvacet let jsem ji neslyšel, mimo několika mizerných nahrávek na magnetofonovém pásku. Holt emigrovala, tak měla být vymazána z paměti národa i seznamu živých. Tak jsem moc rád, že dnes se dají tyhle fláky koupit.

Celkem poklidný den. Sice v pondělí jdu do práce, ale dva individuální pohovory mám přehozený na úterý večer. Tedy budu světit neděli. Konečně i Písmo svaté říká: „Pomni abys světil den sváteční.” Tohle přikázání a vůbec přikázání mi vždy připomene, že naše pýcha na naše vědomosti je zcela lichá. Lidé před tisíciletími věděli stejně dobře, ne-li lépe co je třeba. I když to měli zabalené do náboženského příkazu, tak dělali co přikazuje holý rozum. Odpočívali, aby byli výkonnější. To jen někteří hlupáci, tehdy i dnes mají za to, že jen nepřetržitá práce jim zajistí úspěch. Nikdy nevzali rozum do hrsti z nezkusili si ověřit jak to vlastně je.

Já odpočívám rád. Mám různé druhy odpočinku. Někdy trávím čas u pc a občas vstanu a protáhnu páteř jógovými technikami. Někdy se klidně dvakrát třikrát projdu ze schodu a do schodů. Páté patro je docela na projití slušné. Dnes jsem se opět šel projít. Už mi stačí těch deset dvanáct kilometrů v tempu. Projdu se, vyčistí se hlava, cestou se napřed modlím a potom si zpívám. Modlím se potichu abych nerušil bezvěrce, zpívám nahlas, ale jen když nikde nikdo není.

Dorazil jsem z Barrandova do knihovny. To je něco kolem těch dvanácti kilometrů. Zpátky jsem cestoval MHD. Prohlížel jsem si cestou jednu zajímavě vypadající dámu. Než jsem ji stačil oslovit, vystoupila. Budu muset příště víc se věnovat seznamování, než čumění co kde lítá. Vypadala dobře, navíc si mě jen tak, několikrát zlehka skrytě prohlídla. Usoudil jsem, že by to mohlo být průchodné. Jak říkám, už jsem se chystal zeptat.

Jsem toho názoru, že za zeptání nic nedám. S tímhle nemám problémy. Maximálně řekne, že ne. Tak se potom můžu zeptat i jiný. Nějak netrpím tím, že to musí být zrovna ta, která se mi líbí jako první. Nemusí. Zajímavých žen je hodně. Stačí se dívat a oslovit. Občas mě osloví i nějaká sama. Ale má to vždy naprosto „nevinný důvod.” Některé to skutečně ovládají mistrně. Nezadají si, vypadají jako dámy a ještě dostanou chlapa, co si ho vyhlídly. Mám měkké srdce a pokud dáma mi voní jen těžko odmítám. Asertivita jde stranou.

Musím říci, že jsem velmi spokojený se včerejším blogem. Na Abíčku byl přijat příznivě. Mě samotnému se psal moc hezky. Cítil jsem u toho psaní moc velkou radost. Úplně jsem se vrátil do těch časů, kdy mě Radim a potom Honza učili některé věci kolem pc. Byla to a vlastně i je dodnes taková pionýrská doba. I když už ne tolik. Nakonec se, ale vždy se objeví něco, co je potřeba zvládnout, naučit se. A ta radost, když se naučím a zvládnu něco, co třeba ještě před časem se zdálo nemožné.

Tahle radost z učení vlastně hodně vytryskla v době kdy jsem začal chodit na PPF. Najednou jsem cítil, že to je přesně to co chci. Chci se učit pro poznání, stejně tak to předtím bylo s Jógou. Jen to ještě jsem neměl tak pojmenované. Rozumím tomu, že se lidé nechtějí učit, zdá se to namáhavé. Někdy i je. Ale stejně to ve mě cukne, když někdo mladší než já řekne: „V mých letech to nestojí za to.” To tiše užasnu.

Sice vím, že si ty vědomosti do hrobu sebou nevezmu. Tedy vezmu, ale asi je neuplatním. Jenže dokud jsem naživu, proč si neudělat radost, která nakonec nikoho ani nepoškozuje, udržuje mě spolehlivě svěžího a myslícího? Učit se člověk může cokoliv. Učení jak jsem zjistil poskytuje skutečně svobodu a velkou míru nezávislosti. Cokoliv jsem se v životě naučil, nakonec se šiklo. Přes to že se občas zdálo, že je to nesmyslné. Celý život se učím házet nožem. Nejsem žádný zvláštní přeborník, ale dělá mi radost hodit, trefit a zapíchnout.

Dokáži se tím bavit docela dlouho. Miluji ten okamžik, kdy nůž opustí ruku a je na místě kde jsem jej chtěl mít. Vyžaduje to soustředění, klid, rovnováhu, práci s tělem. Slouží mi to jako docela slušná relaxace a způsob přeladění. Navíc je to opravdu mužská zábava. Onehdy jsem hovořil s jedním pacientem, který je velkým znalcem lesní moudrosti. Slušně hází nožem. A docela jsem stoupl v jeho očích, když jsem na pět metrů zabodl svůj kapesní nůž do trámu. Nečekal to.

Konečně dodnes miluji scénu z filmu „Sedm statečných.” kdy Brit hází nožem. Už jen ten zvláštní způsob hodu. Zkoušel jsem to kdysi, ale nenaučil. Nevím jestli to někdo skutečně ovládá. Možná ano. Jak o tom přemýšlím, tak si vzpomínám, že jsem takhle vrhal spodem zabroušenou ocelovou kulatinu. To by byla strašná zbraň. Poměrně těžká, vyvážená a hozená odhodlaným chlapem, tak myslím, že díra v břiše či hrudníku zaručena. Ale nožem mi to nikdy nešlo. Možná jsem neměl a nemám ten přesný švih, který mám při vrháním vrchem.

Ani nevím co budu dělat zítra. Ale něco dělat budu. Kozzi napsal konfiguráky, podle kterých by mělo jít připojit modem AnyData k FreeBSD. Stejně ty kluky obdivuji. Je mu osmnáct a tyhle věci řeší z naprostým přehledem. Holt má na tohle talent. Závidím mu. No ale možná kdybych měl talent na matematiku a programování, zas bych neměl talent na terapii, nebo jiné věci. Takže dnes a zítra se budu bavit připojováním. Pokud to zvládnu ještě dnes, něco se najde. Ono se totiž vždycky něco najde.

       

Komentáře

[Pavel 'lingeek' Szalbot]

Děkuju za příjemné čtení ke snídani. Teď už jsem sice i po obědě, ale patřím k těm, co nehledí na to, jestli kolem jezdí plné autobusy do ZOO (víkend), nebo se ve 5 odpoledne nenacpete do metra. Pracuju, když mám chuť, někdy musím, i když se na to necítím. Kvůli práci a přípravě oběda píšu až teď.

Potěšila mě pasáž o ženách. Ne, že bych se jí inspiroval, na to jsem obvykle příliš nesmělý (na druhou stranu občas odvážnější), ale hezky se čte a když člověk souhlasí, duše je uspokojená dvojnásob.

Začíná mě mrzet, že jsem ještě nenašel cestu za vaší knihou. Sto roků samoty budu muset dokončit rychleji, než jsem původně myslel.

[Jan Jílek]

Ženy jsou fajn a většina žen stojí o muže stejně jako muži o ženy. Nesmělost je pro ně někdy přitahující.

[Zdeněk Štěpánek]

Fajn cteni.

Zauvazoval jsme ze bych si vasi knizku koupil, a vzhledem k tomu ze vysla presne na moje narozky ta by to mohlo mit i nejaky smysl. Uz jsem leta nic neprecetl. Jen jsem vygooglil rozporuplne informace. Je to jedna knizka za 150 (jak je psano na webu nebo 3 dily, kazdy za 150, jak je psano zde: http://sigma.nkp.cz/web/ok/ok03.htm

Zdenek

[Jan Jílek]

Vyšel zatím první díl, tak za 150