Jen tak plynout

4.6.2007 00:18 | Přečteno: 1105×

Markéta si dělala starosti z mojí únavou. Jestli ji snad nezpůsobila její návštěva. Netuší, že to nemá, co z její návštěvou dělat. Jsem unavený permanentně, jak už vždy před dovolenou bývám. Navíc nemládnu, takže už únava po kouskách rok od roku přichází o něco dříve. Byl jsem rád, že tu byla, a byl jsem rád, že se také na nějaký čas uměla zabavit po svém a neočekávala, že ji budu permanentně bavit.

Jestli je něco nepříjemného, tak superaktivní ženy, které stále chtějí nějakou společnou zábavu, nějakou akci a nakonec je to jen projev určité neurósy. Neschopnosti být sám se sebou. Ti lidé jsou někdy hrdí na svoji činorodost, ale vůbec si neuvědomují, že druzí mají zcela jiný životní rytmus a jiné životní potřeby. Tito lidé a to především ženy, vyžadují přizpůsobování svému životnímu stylu své okolí bez ohledu na jejich přání a možnosti.

Zažil jsem několik takových žen, a vždy bylo obtížné jim vysvětlit, že nemusím vidět všechny filmy, všechny výstavy, že mi vůbec nevadí jen tak sedět, nechat volně myšlenky plout a posléze, třeba něco napsat a zase se věnovat něčemu, co mě baví. Už jsem o tom několikrát psal, že nevidím nic hezkého na tom být stále přeplácán zážitky a nemít vlastně čas na svoje myšlenky, na svoje prožitky. Mockrát jsem seděl někde jen tak a díval se na plynoucí řeku nebo promenující davy lidí. A jen jsem prožíval ten klid, který z toho pozorování vzniká. Tedy alespoň u mne. Věci se dějí jen tak a nemám potřebu je měnit, nebo do nich zasahovat. Většinou ne. Někdy ano. Ale ne stabilně.

Markéta přijela, byla smutná a slzy ji tekly z očí. Nechal jsem jí slzet, nijak jsem ji neříkal: „Netrap se, neplakej.” Nechal jsem ji být, jen jsem na ni občas promluvil. Zklidnila se a najednou začala mluvit sama. Druhý den bylo vidět, že už se ten smutek pomalu vytrácí, deprese končí. Nic zvláštního jsme nevymýšleli, jen jsme se prošli, nakoupili, najedli se a dívali na televizi. Nechala mě dívat na fotbal a klidně si četla. Neříkala: „Přijela jsem za tebou a ty se mi nevěnuješ." Chápala, že mám také svoje zájmy, stejně jako ona. Bylo mi z té návštěvy dobře. Klidný průběh, žádná nemístná očekávání a nakonec spokojenost obou. Byli jsme spolu.

Zažil jsem ženy jimž nebylo nic dobré a cokoliv jsme spolu dělali byla z jejich pohledu nuda. Lidé, jež jsou přesyceni, se nudí vším, nemají prostě míru. Je mi jich někdy líto. Potřebují stále a stále silnější podněty, ztrácejí dost z toho co prožívají a jejich emoční spokojenost je závislá na ochotě jejich okolí plnit jejich nadměrné požadavky. Kupodivu, ale proč vlastně kupodivu? Tito lidé většinou skončí jako oběti svých představ a pohnutek. Stávají se závislými na své představě o dobrém správném a dokonalém. Nakonec stejně musí buď z onoho bludného kruhu vystoupit, nebo je onen začarovaný kruh nenávratně pohltí.

Viděl jsem lidi, jejichž majetkové poměry byly nadprůměrné a oni jen pracovali a shromažďovali peníze. Ty ani neutratili. Nakonec se ukazuje, že tito lidé jsou vlastně mnohdy obětí své potřeby být oceněni a své touhy být shledáni dokonalými. Využijí svůj čas do poslední minuty ve snaze být efektivními a ani si neodpočinou. Vlastně mají pocit, že odpočívat jen tak je hřích.

Jsem rád, že tímhle netrpím. Moc se v tom životě nesnažím a stejně se ke mě dostávají věci, které potřebuji a jež mi nakonec dělají radost. Uvědomuji si že život plyne, zkracuje se a je mi líto ho promarnit očekáváním něčeho velkého úžasného. Nakonec ty nejúžasnější věci se dostavily jen tak. Pro mne je čím dál úžasnějším, když objevím něco, co se týče Linuxu a nebo BSD. Pokud na něco přijdu sám, něco co si nikde nepřečtu, ale jen dovodím nápadem. Jednoduše mě napadne řešení, které je tu a dlouho jsem ho neviděl. To mám opravdu radost.

Nevím jestli je to tím, že stárnu, ale je mi to celkem jedno. Radost mám a to je důležité. Pořád mi to ještě myslí a myšlení mi poskytuje největší zábavu. Nakonec vždy jsem experimentoval. Ať se cvičením jógových technik. Napřed jsem se naučil dobře základy a pak jsem začal hledat vlastní kombinace. Našel jsem nebo odvodil spoustu vlastních přelaďovacích technik, protože jsem si uvědomil, že většinu lidé znají, mimoděk je dělají. Jóga je dala do systému. A tak stačí jen pozorovat, co mě a druhým lidem pomáhá se uvolnit, přeladit a potom to jen sesumírovat.

Takhle jsem si všiml, a to především po tom co jsem začal pracovat v léčebně a přestal pracovat manuálně, že třeba chůze mi pomáhá skutečně odplavovat deprese, napětí, stres. Ten pravidelný rytmus mi skutečně slouží jako relaxace. Dokud jsem pracoval a sportoval nebylo to tak patrné. Ale po změně pracovní zátěže jsem najednou teprve ocenil tu chemii, kterou přiměřený pohyb spojený s přiměřenou námahou poskytuje. Naučil jsem se mnohem lépe rozeznávat stav, kdy tělesná námaha je aktivizující, a s relaxačními účinky pro organismus od námahy, jež je destruktivní pro organismus.

Čím jsem starší, tím víc onoho poznání využívám a tím víc se cítím nakonec dobře. I přes onu únavu. Jenže i tu únavu eliminuji tím, že si dopřeji ten pravidelný rytmus chůze, který mě uzdravuje. Nic cestou nečekám, půjdu a něco uvidím. Portugalsko je pro mne země neznámá a tak vše co uvidím bude nové. Nijak mě v cizině nepopuzují odlišné zvyky ani odlišný způsob stravování. Uvidím co uvidím a nepochybuji, že uvidím mnohé zajímavé.

Ještě se vrátím k těm věčně očekávajícím ženám. Jejich očekávání jim vždy spolehlivě nastraží past. Ony mají za to, že pokud se muži nechovají podle jejich představ a očekávání neprojevují jim lásku. Vykládají si plnění požadavků za projev lásky.Jenže ono je to spíš jen plnění jejich sobeckých představ o lásce. Četl jsem tuhle na netu takovou dětinskou větu, jež zněla asi takhle. Když muž pozve ženu do príma restaurace a drží ji za ruku, pak ona pro něj udělá cokoliv. Ona dáma hovořila za sebe a vydávala svůj požadavek a svou představu o lásce za požadavky a představy všech žen. To je jedna věc. Ta ta druhá je mnohem rafinovanější a podlejší z mého hlediska.

Podlejší v tom, že říká. Pokud budeš dělat co chci, budu tě mít ráda, jestli se odchýlíš, končím. Je to značně manipulativní chování, které říká: „Jsi dobrý a milující, jen když splníš vše na co si ukáži.” Zde bych si dovolil říci, že láska je z mého hlediska, že toho člověka mám rád i když nedělá vše co chci já, nemá úplně totožné zájmy co já a nemá stejný životní rytmus co já. Protože jsme rozdílní a rozdílnost ještě neznamená naschvál a neschopnost.

Pouze jen rozdílnost, kterou mohu tolerovat, jestliže mě neohrožuje na životě a zdraví. Jinak se tomu chování těch žen o nichž jsem mluvil, říká: Sobectví. Naštěstí se Markéta neukázala sobecká. Proto to byl moc hezký společný víkend. Snad ne poslední.

       

Komentáře

[CyberDragon]

>Moc se v tom životě nesnažím a stejně se ke mě dostávají věci, které potřebuji a jež mi nakonec dělají radost.
>Nakonec ty nejúžasnější věci se dostavily jen tak.
>Nic cestou nečekám, půjdu a něco uvidím.

Hmm, vitej v "tao", kolego. :)

[rnj3e]

Moc pěkné a zajímavé;
Taky rád občas jen tak lenoším, odpočívám a přitom přemýšlím;

[Milhouse]

Rád čtu vaše prožitky. Přemýšlím, jestli se také někdy dostanu do stavu, kdy budu se sebou a se svou pozicí v životě spokojen.