Jen ten AnyData...

11.8.2007 20:51 | Přečteno: 1380× | poslední úprava: 11.8.2007 20:51

Vydal jsem se dnes za botkami. Na nákup. Netradičně tramvají. Očekával jsem déšť. A taky že pršelo. Pěšky jsem vyjimečně nešel. V pohodlí tramvaje jsem dumal nad tím, že za starých totalitních časů bylo jednoduché nakupovat. Přišel jsem do krámu, vzal první křusky a bylo vybráno. Tedy nebylo to až tak hrozné, ale rozhodně jednodušší. Jó to se to nakupovalo, když skoro nic nebylo. Ale nechám „zlatý totáč ” spát a budu se věnovat botkám. Už posledně s Markétou jsem si jedny vybral. Zcela parádní. U Baťi. Jenže měli jen 45 46 číslo. Dnes je tam měli ještě, ale poslední pár. Číslo 45. Ty šestačtyřicítky už nebyly. Toho co si je koupil bych chtěl vidět. Asi netrpí komplexem z malé postavy.

Zato měli jiné, stejně krásné. Okamžitě jsem se do nich také zamiloval. Polobotky, kožené, světle béžové. V čísle 42. Nemají chybu. Vzpomínám jak jsem si při jedné své z prvních cest u plavby koupil v Hamburku boty. Také u Baťi. Kovbojské, frajerské, podobné těm co nosil Yul Brynner v Sedmi statečných. A Sedm statečných ten krásně obšlehnutý film podle Sedmi samurajů, byl a je pro mne vrcholem westernového žánru. Nikomu jsem tehdy ani neřekl cenu. Byl bych za blázna. Jenže já jsem je chtěl. Měl jsem je dlouho. Byly to nejdražší boty v mém životě, ale dopřál jsem si je. Čas od času si dopřeji luxus.

Někdy luxusní boty, jindy luxusní ženskou, či něco jiného. A užiji si. Jsem toho názoru, že většinou poslouží obyčejná věc stejně dobře jako luxusní, jen si prostě rád občas dopřeji pocit, že si mohu dovolit něco, co není až tak běžné. Jsou lidé, co preferují jen luxus, ale to považuji za rozmazlenost. A projev pýchy. Tedy, ženy jsem si vždy vybíral spíše luxusní, než obyčejné. V tom mám slabost. Říkám si, že nějakou malou slabost si mohu dovolit. Navíc ženy, které samy sebe nepovažují za krásné nebývají příliš vlídné. Co mám zkušenost, tak krásky ano. Jsou sice zvyklé na obdiv a mají rozmary, jenže jsou si vědomy toho že je mít mohou. A z toho plyne i jejich vlídnost. I když běda, jak jejich rozmary nejsou uspokojeny.

No nic nebudu tu dělat studii krásek. Jen tak si přemýšlím. Vůbec od návratu z dovolené si jen tak přemýšlím. Nějak se necítím ničím nikam tlačen. Jestli je to jen tou dovolenou, nebo ještě něčím jiným ani nezkoumám. Beru na vědomí, že je to tak a necítím potřebu na tom nic měnit. Hraji s BSD, kompiluji jádra, zkouším, co to bude dělat. Zjistil jsem, že vyšel Slackware 12, tedy také stahuji a nijak se nevzrušuji. V pondělí jsem přišel poprvé do práce, zjistil jsem že mimo zastupujícího lékaře chybí kompletně terapeutický tým. Nic nového pod sluncem. Mladé kolegyně mají svoje starosti a šéfové jsem odpočinek přál. Má toho také za celý rok dost. Pomalu se vracím do běžného životního rytmu, ale stále ve mě přetrvává to portugalské zklidnění. Nestěžuji si. Není důvod. On život ještě něco zajímavého přinese.

Kryštof mi včera naštěstí dopravil notebook, tedy nemusím chodit na služební pc. Mám rád svoje pohodlí ve svém kutlochu a notebook je jedním z jeho atributů. Na notebook jsem od včerejška zkusmo nainstaloval FreeBSD, NetBSD, ale jsou potíže s cdma, takže dal Slackware 12. Alespoň ho vyzkouším. S instalací nebyl žádný problém. Konečně to u Slackweru nebývá zvykem. S připojením na AnyData také ne. Ptal jsem se Kryštofa zdali na půjčený notebook, když jsou tam wokna smím nainstalovat něco pořádného. Vzhledem k tomu, že je fanda Fedory, potažmo Red Hatu, vyzvídal jestli to bude tohle distro. Jsem jej ujistil, že v žádném případě.

Za pomocí Mandraku 10.1 jsem upravil partišnu. Wokna jsem tam nechal. Ze soucitu na kousku. Jsou legální. Pak vyzkoušel jak tam půjde instalovat BDS. Šly hezky. Jen to připojení na AnyData nešlo. Nevím proč. Kozzimu na FreeBSD připojení funguje a mě vždy udělá error, při kompilaci jádra. Jinak pokud kompiluji jádro za jiným účelem, žádný problém. AnyData je jednoduše na FreeBSD pro mne začarovaný. Čtu ten návod, dělám jak se mi říká a nic. Předchozí modem, jsem připojil k OpenBSD i FreeBSD, ale tenhle jen k Linuxu. Chci li vyzkoušet jiný postup, tak mi zase schází onen patch. Nejde mi stáhnout. No zřejmě mi nebude dopřáno používat BSD bez routru. Tam mám DHCP a je to lahoda. Nosit router sebou mi přijde dementní.

Naštěstí ze Slackwarem na notebooku se také dá žít. Je to lehce potupné, že žádné BSD na notebook nepřipojím přes AnyData, ale asi nemůžu mít uplně všechno. Takhle ráno odpojím od routru modem, uložím jej do brašny a v blázinci či jinde se pohodlně připojím. Snil jsem o té pohádce, že takhle to půjde třeba i NetBSD nebo s FreeBSD. Nejde. Zatím. Ale asi to zkusím ještě jednou. Dám tomu šanci a pokud to nepůjde, někde vystavím chybové hlášky a někdo chytřejší třeba řekne: „Vole to nevidíš?” A bude vystaráno. Pravděpodobně vykopnu asi zbytek woken, abych nechal funkční Slackware a na zbytku disku budu řádit. 7 giga na FreeBSD úplně stačí.

Utekl ten týden ani nevím jak. Před týdnem jsem se vrátil, a najednou je sobota, píši si blog, dumám nad tím, co dělám špatně při připojování. Ale jinak to byl dobrý týden. Hned v pondělí se mi ozval jeden bývalý pacien z Nového Zélandu, kam po odchodu z léčby odletěl. Dal se prý inspirovat mým vyprávěním. Hlásil mi že je v pořádku a poslal mi krásnou věc. Další pacient mi napsal ke své pětileté abstinenci, pochlubil se a doufal ve svém mailu, že mě někdy vytočil do běla. Doufal marně. On mě snášel těžko. Pan učitel. Ti mají potíže v terapii. Málokdy jsou ochotni se podřídit autoritě a vůbec něčí autoritu uznat.

Většinou hodně válčí. Nevědí dost dlouho, že zbytečně. Nemají co prohrát a nemají co vyhrát. Bud něco uslyší, změní a vede se jim dobře. Nebo neuslyší, nezmění a potom se ten kolotoč marného boje znovu roztáčí. Oni jsou ti, kdo sedí na onom kolotoči. Terapeut se dívá dole na zemi. Nehraje, neválčí a tedy nevyhrává ani neprohrává. Dělá svou práci a někdy se dočká i dobré zprávy. Ale byl jsem rád z těch dobrých zpráv. Přeci jen pokud mi někdo vzkáže, že to co jsem říkal mělo hlavu a patu a že se o tom přesvědčil a využil toho, mám radost.

Celý ten týden byl vlastně takovým zdrojem dobrých zpráv. Mimo neúspěchu s AnyData se mi ovšem povedla několikrát kompilace jádra jak na NetBSD, tak na FreeBSD, kdy jsem zkoušel přidat různá zařízení a, která neměla podporu v jádře. Kompilace je na BSD skutečně asi jednodušší než u Linuxu. Objevil jsem několik zajímavých knížek a zakoupil. Jedna z nich mě skutečně hodně zaujala. „Mžik” od Malcoma Gladwella. Budu si muset sehnat jeho předchozí knihu „Bod obratu.” Píše dobře, zasvěceně a má to hlavu a patu. To je potom radost číst. Byl to dobrý týden. Jen ten AnyData...

       

Komentáře

[Marián André]

Někdy luxusní boty, jindy luxusní ženskou, či něco jiného. A užiji si. Jsem toho názoru, že většinou poslouží obyčejná věc stejně dobře jako luxusní, jen si prostě rád občas dopřeji pocit, že si mohu dovolit něco, co není až tak běžné.

Toto sa tak krásne vytrháva z kontextu, nemôžem si pomôcť - či luxusné topánky, či luxusná žena, všetko jedno - je to len vec, ktorá poslúži. Celkom by ma zaujímalo ako je to naozaj - z toho krátkeho odstavca to nešlo poznať.

[Jan Jílek]

Některé krásky jsou fakt luxus.

[Hadice]

Jen jestli vydrží stejně dlouho jak ty boty

[Jan Jílek]

Luxus je nutné občas prostřídat.

[tomm]

Taky mam 46 a vice ... a rozhodne nejsem ve svem okoli sam

[otula]

Ty šestačtyřicítky už nebyly. Toho co si je koupil bych chtěl vidět. Asi netrpí komplexem z malé postavy.

No tak já potřebuji většinou 47, výjimečně se vlezu do 46. Adidasky jsou mi malé i 48,5. Ale na gymplu jsem byl druhý nejmenší (ten, co byl menší než já, má dnes snad 2 metry), u nás v práci jsem nejmenší - měřím 173,5 cm. Komplex z výšky nemám. Mám spíš komplex ze shánění bot. Největší krize zažívám, když si lidé kolem mne zkouší boty stylem, že tahle barva by mohla být barevnější… Já jsem rád, když seženu boty, které mi sedí a vlezu se do 2000 korun.

[tomm]

Jo jo, to je presny. A koukam, ze nejsem sam, kdo ma Adidasky pres 47. Posledni mam 47 a 2/3 ... coz me celkem pobavilo