Moře se vlní jako city
26.10.2010 21:45
| Přečteno: 1145×
Byl ten týden jak na houpačce. Rozbita žaluzie, neschválený, (zatím) vklad do katastru nemovitostí, podepsaná smlouva o protidrogové prevenci, naděje na novou lásku. Všechno v jednom týdnu. A spousta jiných drobností. Už dlouho jsem nezažil takhle houpací týden.
Budím se většinou zrána, sám. To je vždy znamení, že je život v pohyby. Burcují mě a mobilizují události. Už moc nemám rád tyhle změny, ale nedá se s tím nic dělat pouze se to jako opět musí vydržet a udělat co je třeba. S tím vkladem do katastru nemovitostí mě to mrzí. Svěřil jsem to právničce, dokonce jsem dal na doporučení a ona udělá takovou prostinkou chybu. No doufám, že to uvede do pořádku a opět se to nezdrží. Za tu dobu, co ten byt kupuji bych koupil a prodal tři banky.
Ale budiž, vybral jsem si ji nakonec sám a chyby děláme všichni. Jediné co mě na tom utěšuje, že se to dá opravit a znovu se dá do pohybu celé řízení. Nerad bych to absolvoval zase celé, znovu ověřovat a znovu čekat. Přeci jen potřebuji pracovat a ne chodit po úřadech.
S Irenou jsme při cestě do školy i ze školy povídali, jak to máme v poslední době s partnery a vůbec s životem. S Irenou o životě mluvím rád. Přeci jen je to ženská co už má něco za sebou, vystudovala dvě vysoké školy, tu druhou psychologii po čtyřicítce, takže o životě ledacos ví. A ví ledacos o lidech. Na ni, moji šéfové a Juditě je nejzajímavější to že s každou z tří mohu dělat terapii a nemusíme se vůbec domlouvat. Jsme naladěni na stejnou vlnu jak lidsky tak terapeuticky. A to jsem považován za sólistu. Fakt je, ale že s Irenou dělám nejradši. Ať je to skupina nebo protidrogová prevence. Ona je taková akurátní, má smysl pro systém a já jsem experimentátor. Ona mě vždy jen jistí, když jsem na hraně.
Moc se mi líbilo Irenina interpretace mého vztahu z Justýnou a Markétou. Trefila to zcela přesně. Nijak zvlášť mi nestranila. Pouze mě upozornila, že to jinak nemohlo s Justýnou dopadnout. Řekla mi co jsem věděl, ale řekla mi ještě některé důležité postřehy. Oba dva vztahy sledovala. Rozpadu vztahu s Markétou v roce 1998 ji bylo líto. Ona sama byla přesvědčená, že Markéta byla z těch, co znala pro mě nejlepší. Já si to myslím též, ale bohužel ne vždy dělám co je pro mne nejlepší.
Zítra jsem pozván k Pavlovi. Jsem zvědavý. Pavel je můj klient, který když začínal před lety, tak to vypadalo všelijak, ale rozhodně ne na takový progres jako je dnes. Z člověka, který byl na umření, neměl žádnou ženskou, pouze chlast, se stal mužskej co se během času oženil má syna a postavil dům. Navíc jak se zdá je si stále vědom toho, že to není na věky, pokud se o sebe nebude starat. Vždy když slyším ty keci o boji, vzpomenu si na tyhle „Pavly,” co se propracovali až k takovým pro ně nesamozřejmým věcem. Rád asistuji u těchto „zázraků.”
Práce dostává potom smysl. Rád ho půjdu navštívit. Konečně těch oženěných co se dali dohromady a založili rodinu a jiný život je několik. Hollywood by si pošmák. Jenže by z toho udělal limonádu. Jako se svého času pokusili udělat na Nově v „Áčku.” Tam jsem měl dvakrát čest vystoupit. Poprvé jsem jim tam malinko narušil koncepci, když si jeden můj pacient, kterého mohu dokonce jmenovat,neboť on tam i se svoji ženou, která si ho pořídila za muže u nás, když pracovala na pavilonu coby sestra, vystupoval pod pravým jménem. Chodili po televizích a prodávali ten příběh. Dojemný příběh, který jsem jim lehce pokazil poukazem na dívčinu neprofesionalitu. Národ mě v tu chvíli neměl rád. Taková krásná historka. Sestra obětující se pacientovi natolik, že se s ním pořídí dítě. Na pavilonu a ve službě. No nemělo to skoro chybu. A já jim to tak pokazím
Pouze já jsem tomu „štěstí nepřál.” Pozvali si mě do toho pořadu abych se k té pohádce se šťastným koncem vyjádřil. Tak jsem se vyjádřil. Moderátorka mě v lásce neměla, pokoušela se mě usměrnit. Nešlo to. Na ten pořad by se měly povinně dívat všechny uchazečky o moji osobu. Aby věděly do čeho doopravdy jdou. Diváci a kompars ti mě už vůbec nefandili. Nejvíc mě pobavily takové ty racionalizace volajících diváku, že kolik že to dělá doktorů, že spí s pacientkami. Abych si to jako uvědomil. Jako by to byla norma chování. Stejný názor nebo podobný tomu, že když existují úplatní policajti či soudci, že se vlastně ani nic neděje. Taky norma. pak se diví, že chtějí úplatky. Bodejť by je nechtěli. Norma.
S pacienty a s pacientkami jednoduše personál nesouloží. To není žádná záchrana. Ale pouhopouhé zneužívání terapeutické moci. Bez ohledu na kecy o lásce.
Sestry od nás to sledovaly a fandily mi. Vášně a emoce planuly celou hodinu živého vysílání. Pan Kohout a paní Kohoutová zrovna štěstím ve studiu nezářili. Hlavně paní Kohoutová. Petrovi jsem se nedivil. Pacient, hráč, co si mohl začít s někým s personálu. Pravdou je ovšem to, že mě do toho samého pořadu pozvala Nova ještě jednou. A to kvůli mě samému. Pravděpodobně čekali nejaké drama. Konečně po skončení prvního mého vystoupení přišel režisér a poděkoval mi za to, že jsem se nebál projevit názor. Nebál. Nejsem na světě proto abych krmil v tak důležité věci veřejnost dojemnými historkami. A lhal jak když tiskne. V tom druhém vystoupení jsem byl ještě z Rudou Kekrtem. Selanka a dýchánek oproti předchozímu.
Bylo to už mnohem poklidnější. Ale ani tak jsem tam nehrál toho „úžasného abstinenta, co měl od chvíle co abstinuje naprosto harmonický a šťastný život. Nějak mě ty role toho „hodného chlapce co ke štěstí přišel,” moc neberou. Frankl říká chytrou věc. „Štěstí se neděje, štěstí se musí udělat.” A má pravdu.
Ještě někde z toho vystoupení mám schované videokazety. Tedy jen jednu. Tu první mi zničila Dominika. Druhou mám. Už jsem se na to dlouho nedíval. Zřejmě projevuji svou ješitnost jiným způsobem. Ješitný jsem dost, to jo. Narcistní a ješitný. Ale nakonec to posloužilo dobré věci.
Díky tomu pořadu se mi dlouhé době ozvala teta Božena, nejmladší tátova sestra. Viděla mě v televizi a měla pocit, že nedělám rodině ostudu. Pokud neměla teta Božena námitky, tedy jsem se špatně nechoval. To vím. U ní by mi to neprošlo. Rád jsem ji navštívil. Byla to klika, za nedlouho umřela. Byl jsem rád, že jsme se po dlouhé době viděli. Už z těch deseti sourozenců nežije nikdo a já jsem poslední mužský z rodiny. Vlastně jsem patriarcha. Komické.
Tak o tom jsem si přemýšlel dnes v noci. A o nové možnosti k lásce co se tak zvolna rodí a rýsuje. Ta stará postupně odchází a dělá místo té nové. Uvidíme. Pořád se ukazuje, že stačí nechat v těhle případech věcem volný průběh, emoce utichnou a najednou jsou tu stejné nebo podobné emoce, ale k někomu jinému. A je to tu znovu. Naděje i obavy. Ale tak to prostě v životě je. Nahoru dolu. Jako moře. Nikdy se nezastaví. Ani moře, ani city.
říjen 2006
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
27.10.2010 09:46
MVR
Re: Moře se vlní jako city
27.10.2010 10:25
MVR
Re: Moře se vlní jako city
Založit nové vlákno •
Nahoru
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz