Štítky:
chyba,
chyby,
kone,
monitor,
multimédia,
PC,
plaz,
problém,
přehrávač,
sport,
stůl,
televize,
textové editory,
video,
Vim,
vybavení,
vzdělání,
život
Navýsost luxusní...
30.10.2010 20:44
| Přečteno: 1028×
Den dnes začínal hezky. Na schodech jsem potkal další hezkou sousedku. Potkat hned po ránu pohledné děvče mi vylepší náladu. Nakonec se to promítlo do celého dne. V práci byl poměrný klid a večer na skupině sice vylezly na povrch dvě recidivy, ale to už mě nijak zvlášť náladu nezkazilo. Konečně proč by mělo? Chlapci jsou dospělí, mají všechny informace a pokud hodlají riskovat své životy, pak se nedá nic dělat.
Nedávno jsem si koupil setobox na digitální televizi. Nemohl jsem to připojit a měl jsem za to, že jsem nemotora. Naštěstí se ukázal problém v anténě. Přišel známý, co mi obé prodal.Proměřil signál zkontroloval anténu a ukázalo se, pro tentokrát je chyba v materiálu, nikoliv v člověku. Takže pro tuto chvíli chytám deset programů na kousek drátu zastrčeném do místa kde má být anténa. Jde to bez potíži. Tedy s anténou by to mělo jít úplně skvěle. Dostanu novou, bez závad.
Nejsem nijak zvlášť závratný fanda do televize, ale na sport koukám rád a tak mám kanál i na sport. Sice jen ČT sport, ale mě to pro tuhle chvíli stačí. Stejně nemám zas až tolik času. Pomalu se civilizuji a začínám si pořizovat věci co mají už lidé běžně. V tomhle mám celý život zpoždění. Počítač jsem si koupil v padesáti, stejně jako mobil a barevnou televisi ve čtyřiceti. Nějak mě ty technické vymoženosti dost dlouho míjejí.
Konečně s počítačem jsem si pořídil televisní kartu, plus dvdrom a tedy s tím i přehrávač videa. O koupi samostatného videa neuvažuji. Pc mi plní několikanásobnou funkci. Nakonec nejraději sedím u psacího stolu, dívám se na monitor a bud surfuji po netu, nebo někdy koukám na fotbal a málokdy na video. Otáčecí židle a psací stůl je moje nejmilejší místo v bytě. A postel. Začínám už se tu cítit opravdu doma.
Někdy si vzpomenu na Děčín a úplně se mi vybaví to město, byt kde jsem se narodil, ale cítím, že se vrátit už moc nechci. Zvykl jsem si zde a už tu asi zůstanu napořád. Je to zvláštní, celý život jsem měl za domov Děčín a dnes se mi tam ani nechce jet. Nijak mě tam nic netáhne. V momentě kdy jsem začal splácet tenhle byt, jsem najednou pochopil to, že někdo odejde z rodného místa, postaví dům, nebo alespoň upraví byt a najednou v momentě kdy je to jeho, je to domov. Jeho domov.
Takhle to cítím. Panelák, ale domov. Něco, co je moje, není to pronajaté a pokud se nedopustím nějaké zvlášť hrubé chyby, že bych se třeba zadlužil natolik abych nemohl splácet, není moci co by mne odsud dostala. V najatém bytě jsem žil většinu svého život, měl jsem pocit domova a stačilo pár nepřizpůsobivých romských spoluobčanů" a z domu jež byl domovem se stalo doupě, jež bylo záhodno co nejrychleji opustit. Ani jsem se v domě z nikým neloučil. Už nebylo s kým. Ti co jsem znal, umřeli. A ti co tam přišli po nich, těm bylo lepší se vyhnout. Nakonec, dům koupil soukromník a ten neměl zájem abych tam ani zůstal. Chápal jsem ho. Platil jsem regulovaný nájem a tedy z jeho hlediska jsem byl nevýdělečný. Vlastně to opuštění bylo výhodné pro všechny.
Fakt je, že se sice vrátit nechci, ale cítím to malé město odkud jsem přišel v roce 1993 po druhé do Prahy. A bylo to skoro jako poprvé. Začínal jsem od píky, bydlel jsem pod jevištěm divadla Solidarita, kde jsem začínal jako správce. Udělal jsem tam ze skladiště obytnou místnost. Byla také útulná, pohodlná. Markéta tam za mnou jezdila. Někdy jsem jezdil domů do Děčína. Peněz jsem moc nevydělával, a bylo to pro mne po letech, kdy jsem byl zvyklý na peníze zvláštní čas. Měl jsem byt a bydlel jsem pod jevištěm. Mohl jsem vydělávat peníze u plavby a vydělával jsem méně než pomocný dělník, jako terapeut v léčebně. Měl jsem trochu úspor a nejistou naději, že se vše zlepší. Jen jsem nevěděl kdy.
Víc než dva roky trvalo, než jsem našel ještě další příjem. Děti odrůstaly, a tím že se osamostatnily, se mi ulevovalo. Přes všechny obtíže jsem dokázal dokončit vzdělání a výcvik. Od roku 1997 se moje situace hodně zlepšila. A jen se trochu zlepšila, vyrazil jsem do Anglie. Za dva roky znovu, potom do Izraele a potom do Řecka a na Nový Zéland. Najednou jsem už věděl, že to půjde. Předcházelo tomu několik krušných let. Krušných a zároveň krásných. Cítil jsem, že to všechno co jsem obětoval, dostalo smysl právě v tom co následovalo.
V těch letech jsem se asi změnil nejvíc a nejvíc jsem pochopil, co znamená zralost. Co znamená dospělost, vytrvalost a dokončování. Byly chvíle, kdy jsem vše chtěl zabalit. Neudělal jsem to. A tak dnes vím, že mohu říci. Poznal jsem krušné abych věděl, že jednou krušné skončí a bude líp. Bez toho krušného bych nebyl tím čím jsem dnes. Chápu některé své partnerky, že chtějí jen hezké. Také jsem si přál už mít pohodlí, peníze, nebydlet na ubytovně. Pak se stal jeden z těch zázraků o nichž rád mluvím. Matka jednoho pacienta mi nabídla bydlení v Břevnově.
Krásné bydlení za slušné peníze. V tu chvíli jsem věděl, že ten obrat je dokončen. Vydržel jsem ty roky a stalo se v co jsem doufal. Jsem zase tam, kde jsem už jednou byl. Šel jsem za svým snem. Živit se psychoterapií. Přitom jsem předtím ve svém povolání nezkrachoval. Dobrovolně jsem zchudnul, i když opravdu jsem mohl bezproblémově vydělávat velmi slušné peníze jinde. Jenže bych nedělal terapii. Bez té namáhavé cesty bych nebyl pro mnohé své klienty důvěryhodný tím, co říkám. Už nešlo jen ukázat, že lze se dostat z chlastu a drog, ale také, že lze postoupit i na tom společenském žebříčku. Postupně jsem přidával příjmy. Po kapkách. Ale přidával.
Mám radost z každé věci, kterou si mohu dopřát bez dluhů, bez přemýšlení jestli na ni mám a jestli, když si ji pořídím nebudou mi peníze chybět jinde. Ta doba od roku 1993 až do toho 2000 mi ukázala také důležitost, života podle svých možností. Čekáním jsem nic neztratil. Získával jsem přátele, klienty, postupně jsem rostl v možnostech, cestoval jsem a vzdělával jsem se. A to mi bylo už k padesátce. A přes padesát.
Sleduji lidi kolem sebe, jak naříkají, když nemají hned co ti druzí, jak stále pláčí, že nemají takové nebo onaké auto, poměřují se s druhými a cítí se bud povýšeni, nebo poníženi, pokud jejich vybavení domácnosti není podle katalogu. Jsou oběti reklam a svých představ. Neměnil bych s nimi. Bylo mi padesát, bydlel jsem na ubytovně a v posteli jsem se probouzel vedle krásného voňavého děvčete. Neměl jsem peníze a přesto mě milovala. Milovala mě proto jaký jsem byl, ne co jsem měl. A byl jsem při tom probouzení šťastný.
Bylo mi přes padesát a spal jsem na pláži u Pacifiku. Rozhlížel se ve výškách velehor v Andách v Jižní Americe nebo v Negevské poušti v Izraeli. Dominiku, Míšu nebo Markétu, případně pláž v Hokitidě na Westcoast na Novém Zélandu, kde příboj bil až do nebes a vítr na Mrtvým mořem a vedro v San Rafaelu v Chile a běžící koně podle řeky na tomtéž místě bych nevyměnil za žádný hotel nebo auto. Za nic bych to nevyměnil.
A dojít z Doveru na Loch Ness a zpátky do Londýna? Jít pěšky po horách Čech a Moravy? Vařit si čaj v nejsušší poušti světa v Atacamě? To se nedá koupit ani v tom nejluxusnějším obchodě. Nikde vám to neprodají. Naprosto nedostatkové zboží. Navýsost luxusní. Není pro každého.
duben 2007
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
31.10.2010 00:44
pozor navykove !
Re: Navýsost luxusní...
Založit nové vlákno •
Nahoru
31.10.2010 00:28
kotyz | skóre: 25
| blog: kotyzblog
| Plzeň
Na tenhle konkrétní zápisek nemám žádný nijak zvlášť vyhraněný názor.
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz
31.10.2010 09:12