Canada_2008 II

AbcLinuxu:/ Blogy / Strider / Canada_2008 II

Štítky: cestovani, literatura, OSM, PC, predmety, problém, Skype, VoIP

Canada_2008 II

27.4.2010 20:42 | Přečteno: 812× | poslední úprava: 27.4.2010 20:42

Tak si tak s Miladou posíláme vzkazy a informace o poníkovi a začínám si uvědomovat, že to,co jsem kdysi při četbě Pána prstenů si představoval, tak se stává skutečnosti. Inu pokud si někdo představuje skutečnost, stane se z představy skutečnost. Úplně cítím toho poníka. Budu muset oprášit znalosti z ošetřování zvířat a pořídit si nějakou literaturu jak se na cestách o poníka co nejlíp starat. Taky hřeblo a kartáč, ale to všechno asi až v Kanadě. Jak jsem brouzdal po netu, dokonce jsem našel nabídku na prodej. Osm tisíc za něj chtěli. Jenže Kanada je kapku z ruky abych tam poníka dopravil, takže starost o sehnání jsem nechal na Miladě. Chudák Milada. Já budu mít zážitky a ona starosti. A to se známe pouze z netu a přes skype.

Lidi jsou někdy skutečně zvláštní. Pro člověka, kterého nikdy neviděli jsou ochotni udělat něco, co kdyby měli udělat pro sebe, tak tolik námahy nevyvinou. I když se s Miladou setkáme, tak nakonec je hodně pravděpodobné, že až se vrátím z Kanady, už se těžko ještě někdy v životě potkáme. Protože už jsem o tom psal a přemýšlel nedávno. Zřejmě asi zjistím, že cestování s poníkem má mimo samozřejmých nevýhod i spoustu výhod. Nic na mém hřbetě, všechno na koňském. Což pro staršího pána putujícího pěšky neskutečná výhoda.

A nejspíš se mi asi podaří i sehnat peníze na půlroční cestu ze severu Evropy na jih. Nebo si vydělám a investuji vydělané peníze do tohodle obskurního podniku, který mi přinese jen dřinu a nářek cestou, koho že to napadlo a kdo si to odnese až se vrátím domů. Jako jsem kdysi psal Markétě z cesty na Gibraltar. Až se vrátím, vyšetřím kdo měl tenhle blbej nápad. Samozřejmě, že viníka okamžitě odhalím a později skromně mlčím. Justýna kdysi říkala, že mám kliku, že vždy narazím na ochotnou ženu, která se ráda postará o mé bláznivé nápady. Nevím jestli je to štěstí, ale statisticky je to pravda.

Dana, Markéta, Justýna a teď Milada, byly a jsou dámy, které vždy udělaly vše pro to abych buď obešel Čechy a Moravu, nebo šel na Gibraltar, (Markéta dokonce se mnou šla asi týden). Justýna přes svůj hluboký nesouhlas mi opatřila letenku jak na Nový Zéland, tak do Chile. Tedy, sehnala je, já je jen zaplatil. A Milada sehnala poníka, a dělá starosti jestli bude mi dost dobrý, že mě bud odveze s poníkem do Rocky Mountains někam na Sune Shine a odtamtud, že bych mašíroval já a koník do Vancouveru a nebo jestli se vydám na ostrov Vancouver, která je o velikosti polovice Čech a až ho obejdu, tak kam se milostpánovi bude chtít dál . Já prostě žasnu nad tím, čeho jsou některé ženy schopny. Čeho jsou schopny ve zlém jsem už popsal mnohokrát, ale v dobrém zatím nic moc. Jsem považovám za nepřítele žen, což je samozřejmě blbost. Jen mám smůlu, že se mnohem častěji setkávám s těmi méně vstřícnými a ochotnými vůči mužům, než opačně.

Zjišťuji, že ženy pokud si vezmou do hlavy, že nějaký muž bude úspěšný, tak úspěšný bude a také většinou je. Zrovna tak, jako když si vezmou do hlavy, že když muž bude nešťastný a neúspěšný plus impotentní,(jak říkával kdysi i Honza Lutera, ženská která se rozhodne, že chlap bude impotent, tak v její přítomnosti ten chlap impotent bude. Stejně tak z něj jiná udělá nadsamce.) tak onoho chlapa prostě žádný neštěstí nemine. Jo ženský. Ještě že je máme. Nemít je, musely bychom si je vyřezat z pařezu. Byla by na světě nuda. Takže poník by byl, ještě opatřit nákladní sedlo a nebo chomout, kartáč, hřeblo, sekerku a vědro na vodu pro „mazlíka”. Uvidíme co to bude za tvrdohlavýho parchanta. Shetlandští poníci prý vynikají tvrdohlavostí. Jo uvidíme, jestli tvrdohlavost odolá vytrvalosti. Většinou neodolá, ale co kdyby? Všechny výše uvedené předměty koupím v Kanadě a rozhodně je nepotáhnu přes oceán do Evropy. Děti co je vlastně pro ně poník, určen až dokončíme cestu, ty předměty využijí.

Byl to vůbec týden, finiš kolem knížky a když už si myslím že mám od knížky klid, přijde Jana s požadavkem ještě na malý textík, prý to stačí do poledne. Třeba mě něco napadne. V minulých dnech jsme měl docela dost nápadů, dnes mám vyschlo. Nic mě nenapadá, třeba až se vyspím. Neumím tvořit moc na objednávku. Markéta je ještě nemocná, takže budu o víkendu sám. No ono mi neuškodí pár hodin samoty. Byl to skutečně na mě týden plný setkání a to ani tak ne terapeutických, ale jinak pracovních. Teď už fakt dlouho se o žádnou knížku nebudu pokoušet. V příštích dnech uveřejním pokračování sladkého románu, jménem „....a řekla jen” na netu. Asi ho nikdy nevydám knižně. Literatura milostných romancí je plně po knihkupectvích obsazena a tak na netu se to ztratí. Ale bavil jsem se skvěle u toho, když jsem psal jak Jindřich a Hana cestovali po Řecku a pak byla svatba.

Svatba bude. To má každá správná milostná romance a pokud mě paměť neklame i westerny, kterým se říkalo Rodokapsy, také tak končily. Prý šťastný konec neboli happy end. Nejsem si jistý, že svatba je vždy šťastný konec, tolik důvěřivý už nejsem. Ale v románu je možná každá blbost. Tak nebudu kazit žánr, nebojte se milé romantické čtenářky dopadne to podle pravidel. Akorát budu mít problém vybrat šaty pro nevěstu. Snad to trefím? Konečně pro několik mých favoritek jsme také trefil vybrat šaty, že s nimi byly spokojeny. Konečně to tvrdila i kdysi Justýna v dopise, který mi nikdy neposlala, ale jež jsem našel na málem ztracené flešce, na kterou jsem kdysi uložil její data z počítače, jež jsem přeinstalovával a potom zapomněl z flešky smazat a založil ji tak dobře, že jsem ji našel po dvou letech.

Dopis jsem si přečetl. Usmíval jsem se mu. Poslal jsem ho Justýně. Prý ji taky pobavil. No nakonec svatba nebyla, a je to tedy také dobrý konec. Je vidět, že dobré konce mohou být různé. A fotografie, protože Justýna tvrdila, že je má jsem smazal. Nenechal jsem si nic z toho. Je to lepší z mnoha důvodů. Nakonec byla vdaná a není nutné aby se někdo náhodou dostal do PC, nebo flešky a dělal dusno. Nenechávám si moc památek na vdané milenky. Tedy nenechávám si žádné, které by mohly být nějak spojovány s nimi. Takhle riskuje mnohý jedinec ať muž nebo žena, ale z toho nic dobrého nekouká.

Daleko důležitější v tuhle chvíli ovšem je, že mi psala Milada, skoro jistě slíbila poníka a udělala mi návrh, který se mi líbí. Odveze mě do Calgary a já půjdu z Calgary do Vancouveru. Po silnici přes hory. A doly. A lesy. Jako kdysi chodívali přes Evropu vandrovníci a zpívali. Hory, doly černý les, neviděl jsem svou panenku ještě dnes. Kdo jí viděl povězte, mé srdéčko zarmoucené potěšte. Zpívali a šlapali pěšky přes ty obrovské lesy, které se táhly do osmnáctého století přes celou Evropu. Vlci, medvědi, lapkové. Šibenice na skoro na každém rozcestí. Idylická doba.