Canada_2008 V
2.5.2010 20:39
| Přečteno: 740×
| poslední úprava: 3.5.2010 00:51
Dorazil jsem do Williams Lake. Město u dlouhého táhlého jezera, kanadská ves, co se tváři jako město. Kecali mi ze se musím vrátit zpátky do města abych se dostal k internetu. Potkal jsem cestou informační středisko, kde je zadarmo. Poníka jsem sice v Prince George dostal k dispozici, jenže dáma co nám ho prodala, nám zapomněla říci, ze kobylka je sice hodna, ale netahavá. Navíc jsme dostali k ni postroj, který byl hezky, bohužel nepasoval na ni. Místní lide nám poskytli pomoc, co mohli, ale nic nepomohlo. Milada, tedy kobylku dala převychovaní s tím, ze si ji bud vychovanou nechá a nebo ji nevychovanou prodá. Ale kobylka to byla fakt moc hezká.
Kobylka Princess Třeba ji do příštího roku vychovají a pak ji skutečně použiji.
Cesta do Prince Gorge byla zajímavá. Z větší části jsme projížděli místy které na mě čekají. Ale z auta vše je jiné. Milada nechtěla jet přes noc. Bála se zvěře, co se v noci pohybuje po silnici. Takže jsem odbočili na vedlejší cestu u plotu jsem postavil stan, Milada zůstala spát v autě a ráno jsme pokračovali. Ono také jet v kuse tisíc kilometrů není nic pro starší dámu a já ji pomoc v tom nemohl protože nemám řidičák. Ale co jsem viděl cestou mě zaujalo. Navíc jsem objevil Dollars shop, kde je vše za dolar a dali jsme si cestou skvělé „fish & chips.” Dostal jsem na výběr jestli chci normální porci a nebo takovou tu za dvanáct dolarů, kdy mi přidají kolik chci. Dal jsem dvanáctidolarovou a vzhledem k tomu, jak jsem sledoval cestu bylo mi jasné, že pořádně se do zásoby najíst není žádná ukvapenost, přidal jsem si třikrát. Majitelika se na mě přišla podívat. Milada ji vysvětlila co mě čeká, ona řekla jen „oh crazy man” Zasmála se a bylo. Zřejmě měla za to, že ji mé trojité přidání nepoloží.
Na sever do Prince George jsme vyrazili v úterý odpoledne, kdy jsme předchozí dny od pátku courali s Miladou po Vancouveru. V Prince George na mě čekala kobylka Princess, kterou Milada objednala. Seznámil jsem se z jejími syny, pak s několika Čechy, co jsou podobně jako Milada v Kanadě od roku 1968. Většina z nich uměla dobře česky, pouze jsem občas musel někdy přemýšlet, co vlastně říkají, když doprostřed a nebo na konec české věty vpašovali anglický idiom. Ale nejsem stydlivka a klidně jsem se zeptal. Vancouver samotný není nic moc. Už jsem viděl hezčí města. Okolí to jo, okolí je úžasné. To už jsem říkal, ale zase jsem se seznamoval s kanadskými reáliemi, porovnával s britskými a novozélandskými.
Ještě se vrátím k té kobylce. Nejhorší bylo vidět Miladu, jak je zklamaná, že mi neposkytla co slíbila. Sice jsme se díky kobylce seznámil s chovateli koní, kteří skutečně potvrdili, že kobylka je zdravá, hezká, hodná a trpělivá, leč necvičená. Pro děti náramná, jenže já jsem potřeboval poníka, co potáhne vozík. Zkoušeli jsme upravit postroj, zkoušeli jsme ji naučit chodit se zátěží. Vlídná kobylka si umanula, že ne, že to nepůjde. Jen jsme ji vše sundali už se lísala a byla jak krásná zamilovaná slečna. Ale tahat a nosit, tedy ne. Nakonec šla do útulku k jedněm lidem na farmu a já vyrazil s vozíkem, který jsem naštěstí vzal. Musel jsem vykoumat jak na něj uvázat kyblík co jsem v něm měl stravu na několik dní. Kyblík má šroubovací víko a Milada ho zakoupila pro mne za celý dolar v Dollars shopu. Šroubovací víko, proto aby se do něj méďa nedostal. Všichni mě tu varovali, abych opravdu nejedl ve stanu, abych jídlo měl daleko od stanu, abych klidně dělal co největší kravál a abych měl aspoň pepřový sprej. Samý uklidňující řeči.
Takže jsem se zapřáhl sám do svého renovovaného vozíku,
můj úžasný vozík který jsem pro jistou vzal sebou a dobře jsem udělal. Kousek jsem z Miladou popojel a pak se z Quesnelu vydal směrem Vancouver. Cestou se nic zvláštního nedělo, až na to, ze brát sebou mobil do Kanady je blbost, protože signál je jen v okruhu deseti kilometrů od měst a od jednoho města k druhému je asi v průměru, pokud jdete postranními silnicemi neboli side route kolem 200 km. Po hlavni asi 150. Tak si vyberte. Body na mapě mohou znamenat městečko, benzínku osadu a nebo jen opuštěnou farmu. Ale mobil plni funkci hodin a budíka. I když budík nenatahuji, neb mam dovolenou. Občas pošlu cvičně SMS, jenže odpovědi zatím nedostával.
Dokonce jsem narazil i dvakrát na krám. Samy čokolády, Coca-cola ale jinak nic. Lidi slušný, sama mě jedna majitelka obchodu upozornila, ze ten chleba co si chci koupit už je plesnivý. Tak zašla dozadu a dala mi svůj, co si přivezla asi z města. Úžasné, stejný jako u nás na vesnici. Chleba se bere jen pro místní a kdo přijde odpoledne má smůlu, protože už není, aby nezbyl. Jinak tahat tolik jídla ze začátku nebylo nic veselého. Do kopce jsem se zadýchával, protože jsem tlustý, těžký ruksak na vozejku plus kyblík plný jídla. Stejně se vždy snažím dojít k nějakému obydlenému místu abych měl aspoň trochu pocit bezpečí při noclehu.. Kyblík odnesu stranou, kdyby se méďa objevil tak ať si pohraje s kyblíkem a ne se mnou. Medvědy jsem zatím neviděl. Jen králíček za mnou cupital a pak přeběh silnici a zdrhnul do lesa a jednou jsem viděl jeleny.
Počasí takový zvláštní. Svítí slunce, do toho prší, věčně duha. Tolik duhy jsem v živote neviděl. Dnes dopoledne bylo fakt zima. Ted se to zlepšilo. Skoro 18 stupňů. Dopoledne bylo 12. Tak to je asi vše. Pomalu hubnu, jídlo v kyblíku ubejvá, za chvílí doplním další. Jediná dramatická událost do této chvíle se odehrála u jedné benzinové pumpy, kde jsem rozbil sklenici s kafem. Vypadlo mi z ruksaku a navíc rozbilo do louže. Jo jo, aspoň se přihlížející zasmáli. Šel jsem mezi lesy, občas něco jako louka, párkrát jsem se vykoupal v jezeře. Sem tam farma, kde jsem dal řeč, pod záminkou prosby o vodu. Kanaďané jsou vlídní, ale víc odtažitější než Novozélanďané. S tábořením zatím žádný problém.
Jak jsem řekl, dorazil jsem do města, našel bufet, číšnice mi ukázala, kde se dá nabrat kafe, kolik vypiju, což mě při kvalitě místního kafe starost nedělá. Dostal jsem nějaké SMS od Jany. Sice si stěžovala, že mé dostává, ve dvě ve tři ráno, ale co, může si ztišit mobil. Bylo docela vykulená, že SMS chodí jen ji, já taky, ale aspoň něco. Ptala se mě jestli se mi nestýská. Proboha, jsem pár dní z domova a už by se mi mělo stýskat? Jsme rád, že jsem z baráku a zas tolik lidi o dovolené nemusím. Až budu muset, pojedu hezky do Chorvatska a lehnu si na pláž. Nijak mi nevadí být dva tři dny bez lidí. Po silnici jezdí auta, tak na mě občas někdo zahouká. Což „miluji.”
Požádal jsem Janu aby zavolala Markétě. Což udělala a bylo mi řečeno, že Markéta šílí, protože o mě pět dní nic nebylo slyšet. Ani Milada nic nevěděla, když ji volala. No citlivky. Jsem pár dní v pralesích a hned si dělají vrásky. Je to holt velká země. Snědl sem steak, pár kousků šunky plus chleba, tedy to čemu tu chleba říkají, ale nestěžuji si. Jídla v posledních dvou dnech moc nebylo. Dojedl, dopil, vydal se hledat internet. Našel informační centrum a píši. Internet je zadarmo. Jenže psát musím ve stoje a to mě nebaví, docela rád si sednu. Bye Bye.
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
2.5.2010 21:17
Martin
Re: Canada_2008 V
3.5.2010 01:28
Marcela
| Praha
Re: Canada_2008 V
Založit nové vlákno •
Nahoru
3.5.2010 00:57
=^..^= AmigaPower® | skóre: 30
| blog: BLB
| Praha
jj, zejtra mrknu, ale teď už na tu vaší pidistránku nevidim i když si jí zvětšim na 1600px, celá noc přede mnou, v lednici devět kousků a já se nemůžu ani napít... 
PS: Vrána k vráně sedá 
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz
3.5.2010 20:56
