Dobrá otázka

3.5.2010 21:42 | Přečteno: 1048× | poslední úprava: 3.5.2010 22:18

Včera v blázinci při skupině jsem si tak poslouchal a míhaly se mi při onom poslouchání vzpomínky na časy, kdy jsem pracoval s lidmi, kteří měli roztroušenou sklerozu. Není tahle nemoc ani trochu hezká nemoc a má nevýhodu, že leckdy po letech stability a klidu se rozjede a během několika dní se lehce stane, že z člověka, který byl schopen téměř všeho se stane jedinec, jež není schopen skoro ničeho. V roce 1989 jsem v únoru si udělal kurs sociálního pracovníka, pro práci s lidmi s touto chorobou. Už si moc nepamatuji účastníky onoho kursu, ale byl jsem mezi nimi jediný, který ji neměl. V podstatě se jednalo jakýsi jógový výcvik jež se nazýval „rekondice.” Autorkou byla Marie Svobodová a ještě někdo další, už se nepamatuji přesně. Nemám chuť to nějak dohledávat po internetu. Byl to velmi dobře metodicky zpracovaný kurs a hodně jsem se naučil o samotné chorobě, tak i metodice cvičení a práce s těmito lidmi. (Nakonec mi nedalo a podíval jsem se.) „Marie Svobodová, Jana Kombercová: Autorehabilitační sestava ...” Takhle se jmenuje ona kniha do níž byly shrnuty výsledky onoho kursu. Nejen jeho.

Vlastně proč jsem na to vzpomínal. V poslední době jsem dostal několikrát otázku od lidí, kteří mají poměrně velké firmy, peníze a pocit, že oni jsou ti úspěšní a vědoucí. Mnohem více úspěšní a mnohem více tím pádem vědoucí než třeba já, nebo jiní lidé. Ta otázka vždy zněla. „Co jsi vlastně dokázal? Jeden mi ještě s otevřeným výsměchem položil otázku: „Přestal si chlastat a co dál. Udělal sis nějakou školu, nějaký kurs, co mu říkáš psychoterapeutický výcvik. (Ty výcviky mám tři a absolvovat je to otázka let, nikoliv týdnů nebo měsíců.) Co jiného jsi dokázal? Co máš ve svých letech?” Odpověděl si sám. „Byt na dluh, který splácíš. Někteří, kteří byli přítomní kolem se smáli. Já také. Z jiných důvodů. Má pravdu, ve svých letech mám byt, který splácím, přestal jsem chlastat, dělám se závislými, nemám auto, stárnu. Vlastně pokud se podívám jeho pohledem na svůj život, jsem „neúspěšný.” Podotýkám z jeho pohledu. Ze svého nikoliv.

První samostatnou rekondici jsem vedl v červnu 1989. Z ní jsem jel rovnou na svou svatbu, kde jsem se oženil s Petrou. Účastníci byli na začátku rekondice poměrně v dost zbědovaném stavu. Zvolil jsem poměrně tvrdý přístup. Přístup, který byl z hlediska metodiky pro mnohé tvrdý a tím pádem těžko přijatelný. Ale neslevil jsem. Lidé sice zpočátku reptali, nelíbil se jim můj přístup v němž jsem nesouhlasil během průběhu kursu s alkoholem, kouřením a dokonce jsem je přesvědčoval ke změně stravy. Nelíbilo, ale podvolili se. Po týdnu se ukazovaly výsledky. Paralelně totiž běžela druhá skupina pod vedením někoho jiného a tam ačkoliv byl klienti podobného zdravotního stavu, tak v žádném případě nenastalo zlepšení v takové míře jako ve skupině pod mým vedením. Ujistil jsem se zcela poprvé, že není důležité jestli mě lidé milují, ale jestli se zlepšuje jejich zdravotní stav. Jedna dáma mě tehdy dokonce hodlala poučovat, že kdybych měl lepší přístup, výsledky by byly ještě pronikavější. Naštěstí jsem ji neuvěřil.

Druhá rekondice probíhala na jiném místě asi po roce. Lidé, kteří se ji účastnili se dozvěděli o mém přístupu a ne všichni toužili spolupracovat se mnou. Ale zase byly dvě skupiny a zase podobné výsledky. Vozíčkáři, kteří byli přivezeni na vozíčku, tak dokázali ujít několik kroků poprvé letech. Dost jsem je přinutil vstát. tedy ty líné a vlastně mohoucí. Ne nechválili mě a nemilovali v tu chvíli, kdy jsem na ně bez váhání zvýšil hlas. Oni mě lidé v takové chvíli většinou moc nemilují. Nemají ani důvod. Pokud na nich něco chci, nedělám to formou prosby nebo přesvědčování. Spíš je to rozkaz. Požadavek respektování toho, co říkám. Většinou. Vysvětlím, zeptám se jestli mluvím pro všechny srozumitelně a jde se na věc. Kdo nehodlá snášet moje "tyranské metody" odchází k laskavějším cvičitelům a učitelům. Ti při vědomí, že ti lidé toho „příliš nesnesou,” jim rádi uleví.

Já ne. A teď jedna důležitá věc. Z finančního hlediska ony rekondice byl propadák. Byl jsem lektorem ve svém náhradním volnu. Žádná refundace mzdy. V té době jsem ještě jezdil u plavby. Pouze jako lektor si nemusel zaplatit na rozdíl od účastníků kursu jídlo a ubytování. To jsem měl díky laskavosti svazu invalidů, zdarma. Záměrně jsem tu laskavost nedal do uvozovek. Směl jsem zadarmo pracovat a nemusel jsem si platit jídlo. Takže vlastně jsem z hlediska toho člověka, který mi položil tuhle otázku a sám si na ni odpověděl, byl zcela neúspěšný. Nemusel jsem si platit jídlo a ubytování a byl jsem předmětem závisti a agrese, některých účastníků kursu. Už je to skoro dvacet let, ale přesto mě ještě dnes pobaví vzpomínka na hrdost s níž jsem tohle absolvoval. Nebyl jsem oblíbený a milovaný a měl jsem výsledky. Tohle mě provází od té doby neustále. Zadarmo jsem měl možnost si ozkoušet metodiku a postupně odstraňovat chyby, kterých jsem se dopouštěl. Naštěstí lidé vydrží víc, než se většina psychologů a například jogových cvičitélů domnívá. A pokud zažijí sami na sobě výsledek, jsou ochotni podstoupit podstatně odlišnější přístup.

Dnes už bych asi těžko pracoval někde týden zadarmo, nebo vlastně za byt a stravu. Tehdy ano, bral jsem vše jako investici. Pak několik let za pár korun. Vděku ani peněz nebylo mnoho. I to byla investice. Potřeboval jsem především ty peníze. Bez těch to jde těžko. I těch jsem se nakonec dočkal. Po letech od dob kdy jsem odešel od plavby, kde peněz bylo celkem dost, jich mám opět v posledních deseti letech dost. Víc než je běžné. Tedy si nestěžuji. Vydělávám dost pro sebe. Pravděpodobně za mnou nezůstane víc nic než pár lidí, kterým jsem nějak v průběhu života prospěl. Ukázal jsem jim na cestu po které mohou jít. Vybudoval jsem k tomu účelu systém terapeutických skupin, které fungují. Bohužel jsou spojeny více méně s mou osobou. Stojí na mě. To je nevýhoda.

Výhoda tohoto uspořádání je ovšem zase ta, že s minimálními náklady, protože systém nemá příliš velké finanční náklady, má-le nějaké, pak jsou únosné poskytuji péči pro několik desítek lidí. Nemám dotace, a přesto fungují pravidelně a bez zádrhelů poskytováním služeb. Uvědomuji si si, že znám mnoho firem, které také padají a stoupají s jejich majiteli a jejich náklady jdou do desítek milionů. Já podstatně nižší, mnohem nižší. Díky nižším nákladům mám podstatně vyšší výdělek při vynaloženém času, než kdybych organisoval velkou firmu s mnoha službami a musel se příliš zabývat řízením, než samotnou terapii závislých. Organizování mě příliš nebaví. I proto jsem si opatřil manažerku, která se stará o tyhle věci.

Takže pokud se ohlédnu a zeptám se sám sebe co jsem dokázal? Tak snad jen tohle. Už dávno jsem pochopil, že pravděpodobně moje cesta nepovede přes vytváření složitých organizačních celků, které vyžadují manažerský styl, ale spíš jednotlivých malých skupin běžících ve spolupráci s odbornými lékaři. Jako takové se to pro mne z mého hlediska jeví ekonomicky i odborně a časově nejvýhodnější. Rozhoduji sám o sobě, nemám nadřízené, nemám podřízené. A mám pevnou časovou strukturu, jež je nutná abych byl schopný ony služby poskytovat. Tím i dost času na své zájmy. Spolupracuji se třemi kolegyněmi na bázi vzájemné výhodnosti. K tomu Janu, jež mi zajišťuje servis. Je vlastně mou společnicí. Není tenhle model nijak složitý, leč je efektivní z hlediska odborného i ekonomického.

Nevím jestli všechno, co jsem popsal se dá z hlediska lidí, jež provozují firmy na úplně odlišné struktuře považovat za úspěch. Neuvažuji ve stylu: „Úspěch, neúspěch.” Spíš uvažuji v kategorii: „Prospěšný, neprospěšný.” A z toho důvodu jsem vlastně ani těm lidem neodpověděl okamžitě na jejich otázku, co jsem dokázal mimo toho, že jsem přestal chlastat. Jen tohle. Jsem sem tam, někomu prospěšný a ukáži mu cestu po níž bude muset jít sám. Klienty nehledám, ti mě hledají sami. I díky internetu, kam jsem umístil svoje odborné stránky, které jsem si napsal sám a sám je provozuji. Opět s nároky na minimální čas, vzhledem k tomu, že psaní blogů považuji za svou zábavu. Zábava, která mi napomáhá se odpoutat od pracovní zátěže již absolvuji.

V mnohých blozích kde se zabývám ledasčím, se občas dotknu lidských věcí. Jak zjišťuji, lidé je čtou, reagují na ně a mnozí se na mne obracejí. Zdarma poskytuji svůj pohled na různé události různých lidí. Kupodivu se ke mě tato má činnost positivně vrací. Tím co opravdu pro terapeuta důležité. Mám zpětnou vazbu na své postoje i od lidí, kteří nejsou závislí nebo jinak handicapovaní . Tak se moje činnost stává efektivnější. Díky tomu se uživím a mám slušnou životní úroveň. Nic jsem nijak zvlášť nevymýšlel, jen jsem průběžně jak šel život organisoval svůj život tak, aby mi po odborné i společenské stránce zcela vyhovoval. To je asi všechno. Je to pro ty tázající se ně hodně, nebo málo? Nevím. Mě to stačí. A lidé, kteří mi kladou veřejně ze svého hlediska otázky, jež mě mají před určitým fórem zesměšnit, mi poskytují ještě neplacenou mnou nevyžádanou negativní reklamu. Přispívají tak nechtěně k mému prospěchu i prospěchu těch, kteří se na mě obrátí.

Blog z roku 2007        

Komentáře

[Michal Fecko]

Kde generujete tolko pismenok naraz?

[Jan Jílek]

Umím psát

[Z.]

V paranoidne-halucinacni fantazii, ktera je podporena absenci spanku a vydatnymi davkami kofeinu, si rikam, jestli to neni neco na zpusob lorem ipsum s pokrocilou AI, schopnou zpracovavat streamy informaci mnoha druhu a tohle je jen pocatek te AI. Kam se hrabe Asimov a jeho predstavy na JilekBota :(

[Petr]

"Píšu hodně" a "Umím psát" není to samé. Je to podobné v tom, že člověk píše, ale výsledek nemusí být vždy shodný.

[JS]

On to take nepise, on sem kopiruje co napsal drive, pokud se nemylim.

[Jan Jílek]

Zřejmě sem je musel napsat, samy se nenapsaly a ještě píši jinam. Jsem přece grafoman.

[Jirka]

zdravim,s pomerovanim uspesnosti zivota velikosti domu, cenou auta ci objemem konta se take setkavam. Rekl bych je to neduh dnesni doby, ktera velmi uprednostnuje hmotne statky. Nerikam za na penezich nezalezi, ale jsou dulezitejsi veci, napr nestydet se sam pred sebou, moci se sam na sebe podivat do zrcadla, mit kolem sebe lidi se kterymi je mi dobre  a jim se mnou (i bez penez). Napr. ten kdo se ze zavislosti nepotkal sam na sobe ci na nekom z blizkych asi nedoceni ono vase - prestal jsem ... Nevidi ten ohromny kus prace, ktery jste musel udelat sam na sobe, coz je mnohdy vic nez ten velky dum a drahe auto...Neberte to prosim jako lichotku.

Jirka

[Sunfire.]

Porozuměním vlastního potencionálu, sebedůvěrou v naše schopnosti, dojdeme k netušeným cílům.