Muž na vlastním koni jede kam chce

23.5.2010 02:40 | Přečteno: 907×

Sobota, týden končí, jak se kdysi zpívalo v jedné písničce a mám toho za celý týden akorát. Několik špatných zpráv, několik dobrých, hotové dva scénáře, schválené, schůzka se štábem, se kterým jsme točili sedm dílů závislosti. A budeme ještě točit spolu čtyři. Odchází nám krásná produkční, místo ní přijde někdo jiný. Bylo nám všem líto, že ji dali na jinou práci, měli jsme ji rádi vnášela do práce klid a pohodu. Uvidíme jaký bude její nástupce.

Schůzka ač byla v hospodě, byla príma. Probrali jsem možné i nemožné, probral se pořad, který s Ivanou a Alanem připravujeme, bylo zajímavé sledovat debatu profíku, kteří diskutovali nad tím co jde a co nejde a docela vážně brali i moje laické připomínky, protože i přes asi 27 pořadů na kterých jsem přímo spolupracoval a účastnil se jich jako účinkující, jsem stále ještě laik. Tohle si vždycky uvědomuji, že jsem laik, když s Ivanou píšeme scénáře. Bez toho řemesla se nedá dělat ona práce. Mám nápady, chrlím historky, ale Ivana vždycky poznamená něco v tom smyslu, kam že to má vést? A někdy, že nepíšu blog. Když nepíši blog, tedy musím myslet na diváka. Já na diváka myslím, jen mi potom dojde, že by byl docela pěkně zmatenej.

Jenže ta diskuse v té hospodě byla důležitá v tom, že jsme si dohodli některé podstatné věci, docela se mi rýsuje, jak a kam by onen pořad měl vést, co chci národu sdělit a myslím, že jsem přesvědčil i některé pochybovače o tom, že tak jak to chci, se dělat dá jen těžko. Debata s profíky ukázala, že se ten pořad udělat dá.Poslouchal jsem, byl jsem docela připravený vysvětlit záměr a směr. Potom se chytli a ukázali cestu a možnosti. To je na debatě to nejlepší. Bud se jen hádám abych vyhrál a nebo debatuji, apriori neodmítám hned něco, co kdo vysloví, sdělím svoji představu, umím odpovědět na pochybnosti, nedám se jimi urazit, jak mají někteří lidé ve zvyku.

Zcela klidně jsem připustil, že jsem laik, že mám laické nápady a když mi začali vysvětlovat a popisovat všechny možné technické fígle, které by se daly použít, byl jsem skutečně nadšený. Rád se dívám, nebo poslouchám lidi, kteří umí. Nemusím si ani psát a přesto si ještě důležité věci pamatuji. Co mě potěšilo, že ač laik, začátečník v televizní práci, přesto lidé, se kterými jsem pracoval na Závislosti, sami řekli, že by klidně se mnou pokračovali na programu o komunikaci. Pochybnostem některých jsem se nedivil. Co chci dělat je tak specifické, že to opravdu bude chtít techniku a schopné lidi. Schopné herce, kameramana s nápady a režiséra, který má fantazii. Tak Alan hloubku a fantazii má. Proto je mi jen divné, že člověk s takovou invencí dělá samé malé projekty, které jsou kvalitní, ale vyslané v blbém čase. Což tu práci děsně devalvuje. Kameramany s nápady bychom také měli, teď jen jestli budou mít čas

Nejvíc mě zatím na tom baví, že zde bude, na rozdíl od Závislosti, kde jsem sice byl jako protagonista ve všech dílech, navíc spoluautor, ale neměl jsem tolik možností si vymyslet scénu, taková možnost improvizace. V Závislosti se improvizovat dalo, ale byla také omezenější. Vždy, když o tom pořadu s někým mluvím napadají mě různé věci, které by tam mohly proběhnout. Různé náměty ze života, co by se na ně dalo posvítit jinak, než se běžně v takových pořadech děje. Tahle možnost, dělat něco jinak, mě hrozně bavila v Závislosti, a tady by to mohlo být ještě o trochu víc. Zjistil jsem, že se na setkání s Ivanou vždycky těším, protože ty dvě tři hodiny, kdy pracujeme, já líčím různé historky, slogany, stavím dialogy, jsou vlastně plné života. Já se tedy bavím.

Vlastně je skvělé, že jsem ve věku, kdy bych mohl bilancovat, mám možnost ten bilanční sloupek prodloužit. Všechno co jsem v životě zažil, prožil, nějakým způsobem do toho pořadu dostat. Tahle možnost mě fascinuje. Povídali jsme s Ivanou, že jsou lidé, a každý jich známe několik, co by podle svého talentu a nadání mohli mít hodně dlouhý bilanční sloupek a nakonec promarní svůj talent po hospodách, rozmělní ho v několika nedokončených projektech a pak jen vykládá, co by mohl být, kdyby mu život neházel klacky pod nohy.

I ve scénáři, který jsme dnes psali k Závislostem se právě pokusím ukázat opačný osud. Osud člověka, který dlouho neuměl nic pořádně, měl potíže a když se nakonec rozhodl tu situaci změnit, tak se z člověka, který vždy utíkal před potížemi, stal člověk, co bral potíže jako výzvu. Výzvu k tomu, aby se naučil s potížemi nikoliv bojovat, ale umět je zvládnout, zkrotit svoje vášně. Krocení většinou nebývá boj. Konečně v knize „Jízda na vlně” o tomhle krásně mluví. Chris Irwin, krotitel problémových koní. V té knize přesně trefil, co je důležité. Porozumět, počkat, umět sdělit stejně jak koni, tak člověku, že jsou pravidla, ale také i přes ona pravidla je tu mezistupeň porozumění. Viděl jsem film a četl knížku „Zaříkávač koní,” kde bylo krásně ukázáno, že pokusy o násilné zvládnutí má své meze. A čekání a trpělivost, plus porozumění a schopnost konání ve správný svoje výsledky.

Větší meze má ono silové úsilí, kdy často po neúspěchu následuje propad, deprese. Lidé, kteří nedosáhnou všeho hned a zlehka, mají právě potíže v tom, že příliš věří na sílu a domnívají se, že pokud budou silnější, budou lepší. Není-li tomu tak, vzdávají se. Zaříkávač koní sílu nepoužíval, nebo jen minimálně. Používal chytrost, trpělivost, pozorování a malého gesta v pravý čas. Nešel ke koni, nechal koně přijít k sobě. Stejně tak se asi občas musíme chovat v životě. Některé příležitosti jednoduše musíme nechat přijít k sobě a mít pro ně místo. Být na ně připravený. Jít do té hospody s tím, že jim všem ukážu, by byla tragická chyba. Něco ukázat musím, až budu stát na place a budu mít prostředky. V hospodě jsem musel být trpělivý, vlídný a umět mluvit v pravý čas a najít správný tón a slovo. Ne vždy jsem tohle uměl. Většinou neuměl. Ale učil jsem se.

Stejně jako onen muž v příběhu, který jsme dnes s Ivanou psali. Hodně toho změnil, ale ne všechno vycházelo. Jenže rozhodl se, že vydrží, dělal svoje a když přišel čas, měl těm ostatním, co ho znali jako chudáka a trosku, co ukázat. Byl na place a byl v té hře hlavní hrdina, co měl víc nashromážděných možností, protože je hledal a dost dlouho mu stačilo žít s toho co měl. Z toho žil a staral se aby možností neubývalo, ale přibývalo. Stal se tím co dává, nikoliv tím co čeká a bere, co dostane.

Nebyl trpným hrdinou, čekajícím na štěstí. Ale hrdinou, který kdybych psal westernový příběh, měl sedlo, laso, trpělivost si chytit třeba i na vypůjčeném koni svého mustanga, kterého si vycvičil a (nechvátal, dal tomu výcviku koně čas) pochopil při onom krocení a cvičení, že některé postupy fungují i v životě lidí. Muži na koni, který je spolehlivý a dobře vycvičený, je otevřen celý svět. Muž na koni se vydá hledat příležitost.

Muž na vlastním koni jede kam chce. Není příliš bohatý, není ale ani chudý. Má koně, sedlo, laso a umí s tím vším zacházet. Učí se a pak jako zázrakem jsou tu příležitosti. Jenže není to zázrak, stejně jako zaříkávač koní nedělá zázraky. Jen nashromáždil zkušenost, a naučil se využívat malé příležitosti. Rozdíl mezi velkou a malou příležitostí je jen v dopadu na další život. Pokud umí využít malou příležitost, zjistí, že stejným způsobem se využívají i velké příležitosti.. Rozdíl je jak už jsem řekl v dopadu, výsledek je stejný. Menší příležitost správně využitá, menší ale důležitý úspěch, velká příležitost správně využitá, velký úspěch. Na začátku sedlo, laso a schopnost požádat správné lidi o správnou pomoc.

       

Komentáře

[semiik]

Prvni!

[Jan Jílek]

Zase vyhrál, to musí být doma radosti.

[semiik]

Však je, už dlouho jsem nevyhrál tak to musím oslavit přece.

[Bedňa]

Nazdravie.